Slovník české literatury po roce 1945

Ivan VYSKOČIL

* 27. 4. 1929, Praha

Dramatik, prozaik, divadelní teoretik a publicista

Otec Josef Vyskočil byl účetním, později restaurátorem a konzervátorem knih, strýc Albert Vyskočil (1890–1966) významným katolicky orientovaným literárním kritikem, redaktorem, básníkem, esejistou a překladatelem z angličtiny. – Vyskočil byl po maturitě na Akademickém gymnáziu v Praze (1948) přijat ke studiu herectví a režie na Dramatické konzervatoři (1949 transformována na DAMU), zároveň studoval jeden rok na FF UK estetiku a literární vědu. Po absolutoriu (1952) vystudoval na FF UK ještě pedagogiku, filozofii a psychologii (se specializací na psychologii klinickou, nápravnou a kriminální, 1952–57). Během studia, 1950–55, působil jako externí vychovatel v různých nápravných zařízeních, 1952–54 rovněž externě učil češtinu v Domově korejských studentů, 1957–59 pak externě vyučoval psychologii a pedagogiku na DAMU. Vyskočilovy literární a divadelní počátky jsou spojeny s jeho působením v pražské Redutě (1957–58) s Jiřím Suchým. 1958 spolu založili Divadlo Na zábradlí, jehož uměleckým vedoucím se Vyskočil stal a v němž jako autor, režisér a herec pracoval až do roku 1962. V roce 1963 založil v rámci Státního divadelního studia volné autorské divadlo s paradoxním názvem Nedivadlo, které se stalo posléze jeho nejvlastnější autorskou i hereckou platformou. V Nedivadle, jež vystřídalo několik pražských scén (Reduta, Metro, Radiopalác, Dům kovoprůmyslu na Smíchově aj.), vytvořil Vyskočil několik text-appealových cyklů a variací, na nichž se podílela řada spolupracovníků (Josef Podaný, Leoš Suchařípa, Míša Polák, Otakar Roubínek, Vlasta Špicnerová aj.). 1970–79 úzce autorsky spolupracoval zejména s Pavlem Boškem, od 1972 také s Přemyslem Rutem. Od poloviny 60. let se Ivan Vyskočil uplatňoval také jako filmový herec. 1971–89 učil své pojetí divadla na Lidové škole umění pro pracující (dříve Lidová konzervatoř, nyní Konzervatoř Jaroslava Ježka). Od 1990 do současnosti působí jako pedagog na DAMU. Nejprve zde vedl katedru činoherního herectví, 1994 založil a do 2003 vedl katedru autorské tvorby a pedagogiky; navázal zde na svou mnohaletou práci: zkoumání dialogického jednání, zákonitostí komunikace a antropologie divadelního projevu. 1992 byl jmenován profesorem herectví a autorské tvorby na JAMU.

Přispíval do řady periodik, zejména však do Repertoáru malé scény (1964 zde Poslední den), Divadla (1964 zde jiná verze monologu Neposkvrněnost Jakoba Voreina, 1966 drama Meziřeči; 1968 Cesta do Úbic), Divadelních novin, Čs. divadla, Amatérské scény, Literárních novin, Května, Plamene (1965 zde hra Prožluklost), Kultury, Kulturní tvorby, Hosta do domu, Orientace aj. V časopise Divadelní revue byly 1991 otištěny text-appealy O lidském trablu a O snech a bláznivinách, časopis Svět a divadlo 1992 otiskl novou variantu hry Křtiny v Hbřbvích aneb Blbá hra. 1962 uvedl Československý rozhlas pořad Na slovíčko... s Ivanem Vyskočilem, pro rozhlas Vyskočil napsal také hry Pátrání skorodetektivní o tom, jak byl zabit čas (1963, s Helenou Bauerovou), Návštěva čili Návštěva (1965), Příhoda (1966, podle povídky Nejsem si jist z knihy Malé hry), Cesta do Úbic (1968) a hraný dialog Rozhovory Ivana Vyskočila s dr. Petrem Hahnem a Ester Krumbachovou (1963, s Helenou Bauerovou); byla zde uvedena také jeho Blbá hra aneb Křtiny v Hbřbvích (1991). 1967–69 spolupracoval s Jiřím Suchým (Jiřím Šlitrem, Janem Werichem, Miroslavem Horníčkem a Vratislavem Blažkem) na rozhlasovém pořadu Gramotingltangl, 1968–69 s Emanuelem Fryntou na cyklu rozhovorů Jen tak, 1993–96 (s Ester Krumbachovou, Jiřím Justem, Janem Klusákem, Michalem Lázňovským a Přemyslem Rutem) na rozhlasovém diskusním pořadu Setkání u kulatého stolku. Podle jeho předloh byly Československou (Českou) televizí natočeny inscenace Ten, který má být zavřený (1991, scénář Jaroslav Hykl a Jaroslav Dušek, režie Jaroslav Hykl, podle stejnojmenné povídky z knihy Kosti), Cesta do Úbic (1991, režie Jiří Věrčák), Bráškové (1991, scénář Andrea Sedláčková, režie Jan Prokop, podle stejnojmenné povídky z knihy Malé hry), Zrádce (1993, režie Jaroslav Hovorka), Masák (1993, režie Jiří Verčák, podle povídky Zrádce z knihy Vždyť přece létat je snadné) a Hlídači (1994, režie Jaroslav Hovorka, podle stejnojmenné povídky z knihy Kosti); uveden byl též záznam divadelního představení Haprdáns (1988, režie Jiří Věrčák). Vyskočilova próza Malý Alenáš byla zdramatizována Pavlem Polákem (rozmnož., 1988, prem. 1987), Alešem Kisilem a Jaroslavem Etlíkem (prem. 1993). V počátcích svého vystupování v Redutě používal Vyskočil pseudonym V. Ivan.

Počátky Vyskočilovy literární tvorby spoluutvářely v druhé polovině 50. let poetiku tzv. divadel malých forem; první texty, pásma krátkých povídek, veršů a písní, které dostaly název text-appeal, Vyskočil přednášel, nebo spíše předváděl v Redutě. Přednes před živým vnímatelem předznamenal a předurčil také literární charakter textů a umocnil autorův sklon k propojení vyprávění s hrou (většina z nich byla publikována v knižním debutu Vždyť přece létat je snadné). Vyskočilovy divadelní texty z období, kdy působil v Divadle Na zábradlí, se přibližují tradičnější podobě dramatu (Faust, Markéta, služka a já, Smutné vánoce, Autostop), zároveň však v této době vznikají první zárodky specifického literárně-dramatického útvaru, stojícího na pomezí prózy a divadla, který Vyskočil nazval „nedivadlem“ a který se od 60. let stal jeho nejvlastnější tvůrčí doménou. V návaznosti na text-appealy vychází Nedivadlo z tvůrčího vyprávění, jež je chápáno i jako základní noetický postoj. Toto vyprávění však autor a herec v jedné osobě stále kombinuje s názorným předváděním i s interpretací a reinterpretací, přičemž cílem je dosáhnout co nejtěsnějšího a nejhlubšího dialogu s divákem. Nedivadlo tak pro Vyskočila bylo jakousi veřejnou autorsko-hereckou tvůrčí dílnou a jeho postupy výrazně ovlivnily i výstavbu jeho knižně vydaných textů. Chápal je jako návody k „vnitřnímu divadlu“, jež lze provozovat v čtenářově mysli za přispění jeho představivosti a fantazie (povídky Kosti, a zejména soubor textů Malé hry). Repertoár Nedivadla zahrnuje řadu textů nejrůznějšího druhu, stylu i zaměření. Některé mají blízko k dramatu (Křtiny v Hbřbvích aneb Blbá hra, reinterpretace Shakespearova Hamleta Haprdáns neboli HAmlet PRinc DÁNSký ve zkratce), v jiných převažují prvky epické (Malý Alenáš) nebo snaha o parodickou interpretaci skutečnosti (Kurs). Občas se pak rozrůstaly i do tematicky propojených cyklů (Evokace věnované jedinému dni předválečného pražského primátora dr. Karla Baxy). Vždy je však určující základní princip improvizace, zmocňující se světa skrze hru. Základním východiskem veškeré Vyskočilovy tvorby, opírající se o jeho znalosti psychologie, o filozoficky erudovanou ironickou racionalitu a spoléhající se i na divákův či čtenářův intelekt, je tázání po lidské identitě. Fabulační hravost jej od počátku vedla k mísení skutečného s fantaskním, reálného s ireálným; jeho texty v komické zkratce odhalují absurditu mnoha společenských, existenčních i jazykových mechanismů, které lidé bezmyšlenkovitě přijímají. Absurdní situace a východiska autor často vyhrocuje až do poeticko-pohádkové krajnosti tak, aby posléze mohl precizní analýzou smyslu nesmyslného vyjevit jejich groteskní tvář. Jeden z nejrafinovanějších nástrojů odlidštění vidí Vyskočil v jazyce, jímž se může libovolně verbalizovat realita; proto ve svých textech neustává zkoumat funkčnost jazyka, zejména nesoulad mezi skutečností a jejím pojmenováním. V této snaze využívá nejrůznějších jazykových prostředků: od jazykových hříček, nonsensů, asociací založených na homonymitě a neologismů až po záměrnou sdělovací věcnost jazyka a zpředmětněné klišé a fráze, mimoděk vstupující do života. Nad realitou jazyka pak rozvíjí řadu existenciálních otázek, jimiž překračuje horizont pouhé hry a stává se obhájcem mravně integrované a harmonické lidské osobnosti. – Vzhledem k nezafixovanosti díla a neoddělitelnému spojení přednášeného s autorským předváděním také mnohé z Vyskočilových otištěných textů nemohou plnohodnotně zachytit neopakovatelnost původního představení a tvůrčí aktivity. Patrné je to zejména na jeho tvorbě ze 70. a 80. let, kdy z ideologických důvodů nemohl publikovat a jeho dílo se proměnilo ve specificky českou, jakoby samizdatovou formu autorského divadla.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Kdyby tisíc klarinetů (D, rozmnož., 1959, prem. 1958, s J. Suchým; knižně in sb. Začalo to Redutou, 1964); Faust, Markéta, služka a já (D, rozmnož., 1961, prem. 1959, s J. Suchým); Autostop (D, rozmnož., 1961, prem. 1961, s V. Havlem); Vždyť přece létat je snadné (PP 1963); Bubliny nad městem (pohádka, 1964); Kosti (PP 1966); Malé hry (PP 1967); O rodný ranč čili Padni, padouchu (D, rozmnož., 1969; spolu s 1. dějstvím Křtiny v Hbřbvích aneb Blbá hra, prem. 1965); Haprdáns neboli HAmlet PRinc DÁNSký ve zkratce (D, rozmnož., 1981, prem. 1980); Cesta do Úbic (D, rozmnož., 1990, prem. 1985); Malý Alenáš (P 1990, prem. scénického provedení 1976); Vždyť přece létat je o hubu (rozhovor s P. Rutem, 2000); scénicky: O lidském trablu čili Nálady blues, O snech a bláznivinách, Muž s pivem, Přivezte je živé čili Lovy, Ahoj, smutku (text-appealy, vše 1958, s dalšími); Plentuch genetický, Plentuch s hrozinkami, Plentuch z nenadání (text-appealy, vše 1958, s dalšími); Trochu. Černé divadlo s bílými povídkami (1959, s M. Macourkem a L. Fialkou); Smutné vánoce (1960, s M. Macourkem a P. Koptou); Meziřeči (1966); Nehraje se (text-appealový cyklus, 1970–86, od 1975 většinou scénická montáž z poezie E. Frynty, s P. Boškem a dalšími); Zpívá Eva Olmerová, mluví Ivan Vyskočil (text-appealy, 1970–72); Narozeniny (text-appeal, 1972, s E. Olmerovou a K. Černochem); Kurs na téma druhotní činitelé vzestupu na výše položená a lépe honorovaná místa (šestidílný text-appealový cyklus, 1973–75; jednotlivé části: Jméno a jmenování, Rodina, rodinní příslušníci a příbuzenstvo /zejména tety a strýčkové/, Rodiště a bydliště, Škola a spolužáci, Známosti z krátkodobých pobytů /zájezdy, dovolená, školení, hospitalizace/, Známosti z dlouhodobých pobytů /vojenská služba, výkon trestu, léčebny apod./, s P. Boškem; 1976 hráno s tit. Rekurs kursu); Na staré motivy (1976–80, postupně vznikající šestidílný text-appealový cyklus; jednotlivé části: Proč Karolína volala dru Baxovi? Cesta Boženy Langové z Kosovy Hory přes Příbram, Lyon, Paříž a lůno brdských hvozdů k pražskému magistrátu, Tenkrát na prahu léta v Dojčbrodu, Skizza ku portraitu budoucího vrchního župního soudního rady Egona Šimáně, Szegedínský guláš aneb Doktor Šimáně zasahuje, Proč tedy vlastně Karolína volala dru Baxovi?, s P. Boškem a V. Špicnerovou; 1981–89 hráno s tit. Evokace bez části Skizza jako variace cyklu Na staré motivy); Služební cesta (text-appeal, 1980, s P. Boškem a V. Špicnerovou); Kuchyň Ivana Vyskočila (text-appealový cyklus, 1981–90, s dalšími); Nehraje se 2. Onkel Zbyndas Winterrock (scénické provedení stejnojm. povídky, 1987).
Výbor: Ivan Vyskočil a jiné povídky (PP 1971).
Souborné vydání: Nedivadlo Ivana Vyskočila (1996, ed. P. Rut; obsahuje: Poslední den, prem. 1964; Křtiny v Hbřbvích aneb Blbá hra, prem. 1965; Proč Karolína volala dru Baxovi?; Haprdáns neboli HAmlet PRinc DÁNSký ve zkratce; Cesta do Úbic).
Účast ve sbornících a almanaších: Humor na pódiu (1959); Almanach Klubu čtenářů (1961); Humorem i satirou (1963); Hovory s veverkou (1963); Pohádky na dobrou noc (1964); Začalo to Redutou (1964, zde otištěn mj. text-appeal Muž s pivem); Renesance rozhlasové publicistiky (1964, zde otištěna hra Pátrání skorodetektivní o tom, jak byl zabit čas a hraný dialog Rozhovory Ivana Vyskočila s dr. Petrem Hahnem a Ester Krumbachovou, obojí s H. Bauerovou); Nová setkání (1966); Märchenkarussel (Praha 1967, i angl. a franc.); Česká povídka 1918–1968 (1968); Rozhlasové hry (1969, obsahuje: Cesta do Úbic); Divadelní směs (1975); Československé amatérské divadlo (1979); Nad současným českým herectvím, České divadlo, sv. 4 (1981); O současné české režii 2, České divadlo, sv. 8 (1983); 30 let Na zábradlí (1988); Z dílny malých scén (1989); Divadlo jednoho herce (1989); Hledání výrazu (1991); Almanach Burianovy kulturní ozdravovny 2, 3 (1993, 1995); Vy si mne s někým pletete... aneb Z besed na Filozofické fakultě (1994, ed. J. Herman); Dialogické jednání jako otevřená otázka (1997); Psychosomatický základ veřejného vystupování, jeho studium a výzkum (2000); Hic sunt leones (o autorském herectví) (2003); Komik (Almanach kultu komiky 2003– 2004) (2003); Dialogické jednání s vnitřním partnerem (2005); Hlas, mluva, řeč (2006); Kde končí umění a začíná věda, a naopak? (2007).
Ostatní práce: J. Souček a kol.: Sociální psychologie mládeže (1967, kapitola Parta a její znaky); Psychologie porotcovy práce (1981, s D. Musilovou); E. Syřišťová a kol.: Skupinová terapie psychotiků a osob s těžším somatickým postižením (1989, kapitola Výuka herectví jako psychoterapeutická možnost, s E. Vyskočilovou).

LITERATURA

Bibliografie: an., Čs. loutkář 1988, s. 120; P. Rut in Nedivadlo Ivana Vyskočila (1996); F. Knopp in P. Janoušek, I. V. a jeho neliteratura (2009).
Knižně: M. Čunderle – J. Roubal: Hra školou (2001); P. Janoušek: Ivan Vyskočil a jeho neliteratura (2009).
Studie a články: J. Patočka: Svět Ivana Vyskočila, Divadlo 1963, č. 10 (knižně in Umění a čas 1, 2004); A. Stich: Jazyk v povídkách Ivana Vyskočila, Knižní kultura 1964, s. 104; Z. Hejda – I. Hercíková: Ivan Vyskočil v Divadle Na zábradlí, sb. Začalo to Redutou (1964); V. Karfík: Patologie jazyka, sb. Příběhy pod mikroskopem (1966), též in V. K., Literatura je čitelná (2002); J. Císař in Divadla, která našla svou dobu (1966); M. Pohorský: Fantazie hravá a smutná, Impuls 1967, s. 676; Z. Kožmín: Proměny komična, in Umění stylu (1967); týž: Variace a absurdita, Orientace 1968, č. 1 (knižně in Studie a kritiky, 1995); týž: Zvětšeniny z moderní prózy, Plamen 1969, č. 1 a 3 (knižně in Studie a kritiky, 1995); V. Just: Netradiční, nekamenná, autorská, malá, sb. Divadla studiového typu, České divadlo, sv. 2 (1980); týž: Text-appeal a souvislosti, in Proměny malých scén (1984); H. Kosková: Experimentální próza. Na pomezí prózy a divadla, in Hledání ztracené generace (Toronto 1987; 1996); P. R. (P. Rut): Nedivadlo Ivana Vyskočila 1970–1987, sb. O divadle 3 (smz. 1987); J. Kratochvil: Setkání s Nedivadlem, sb. O divadle 3 (smz. 1987; knižně in Příběhy příběhů, 1995); Z. Hořínek: Pokus o úvod do Nedivadla, Scéna 1988, č. 6; týž: Hry s příběhy („Nedivadelní“ texty Ivana Vyskočila), in Cesty moderního dramatu (1995); J. Holý: Fantastické motivy v české próze od šedesátých let, KS 1995, č. 1–2; J. Kratochvil: Klaun z rodu Sokratova, LidN 16. 12. 1995, příl. Národní 9 (knižně in Vyznání příběhovosti, 2000); V. Just: Nedivadlo Ivana Vyskočila, Divadelní revue 1997, č. 3; P. Pavlovský: Nedivadlo, nebo Mimodivadlo?, Divadelní revue 1998, č. 1; M. Suchomel: Jiný způsob komunikace, ČL 2002, s. 614; M. Uhde: Vnímat prameny, DivN 2005, č. 11; Z. Hořínek: Hamletovské apokryfy, Divadelní revue 2008, č. 2.
Recenze: Faust, Markétka, služka a já: F. Černý, DivN 1959, č. 24; ml (M. Lukeš), Divadlo 1959, č. 9; V. Justl, Amatérská scéna 1964, č. 1 * Autostop: J. Grossman, DivN 1961, č. 23; S. Machonin, LitN 1961, č. 11; F. Černý, RP 5. 4. 1961 * Poslední den: S. Machonin, LitN 1964, č. 5; J. Černý, LD 14. 1. 1964; J. Patočková, Divadlo 1964, č. 3 * Vždyť přece létat je snadné: F. Benhart, Plamen 1964, č. 4, Z. Kožmín, Plamen 1964, č. 6; J. Lopatka, LitN 1964, č. 4 (knižně in Šifra lidské existence, 1995); K. Kříž, Proměny (New York) 1965, č. 1 * Kosti: F. Benhart, Plamen 1966, č. 6; V. Karfík, LitN 1966, č. 16; P. Den, Proměny (New York) 1967, č. 2 * Příhoda: J. Patočková, Divadlo 1967, č. 10 * Malé hry: Z. Hořínek, Dialog 1967, č. 8 * Malý Alenáš: J. Lukeš, LidN 5. 6. 1991; P. Pavlovský, Scéna 1991, č. 13; A. Halada, Tvar 1991, č. 19 * Nedivadlo Ivana Vyskočila: Z. Hořínek, LidN 16. 4. 1997; J. Kratochvil, Respekt 1997, č. 37 * Křtiny v Hbřbvích aneb Blbá hra: M. Reslová, LidN 21. 2. 1997; Z. A. Tichý, MFD 21. 2. 1997; V. Ptáčková, Svět a divadlo 1997, č. 2 * Vždyť přece létat je o hubu: J. Chuchma, MFD 2. 1. 2001; J. Kerbr, NK 2001, č. 2; J. Kolář, DivN 2001, č. 5.
Rozhovory: O. S. (O. Sus), HD 1964, č. 12; P. Vojíř, Amatérská scéna 1984, č. 11; J. Klusáková, Scéna 1990, č. 10 a 13; K. Král – O. Černý, Svět a divadlo 1993, č. 5; J. Vejvoda in Káva u Kische 3 (1993); V. Šrámková, Amatérská scéna 1999, č. 2; V. Hulec, DivN 1999, č. 2 (knižně in Skoč do propasti, 2000); K. Král – J. Kerbr, Svět a divadlo 2000, č. 2; V. Ježek – Z. A. Tichý in Šest z šedesátých (2003); V. Hulec, DivN 2004, č. 4; L. Vlach, Tvar 2004, č. 10; J. Cieslar, LitN 2007, č. 21.
Vzpomínky: V. Havel in Dálkový výslech (Purley 1986; 1989); J. Suchý in Vzpomínání. Od Reduty k Semaforu (1991); Z. Augustová, Svět a divadlo 1992, č. 1–2.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Jaroslav Kunc: Česká literární bibliografie 1945–1963

Autor hesla: Jaroslav Med (1998)

Aktualizace hesla: 22. 1. 2009 (mvo)

Aktualizace bibliografie: 22. 1. 2009 (mvo)

zpět na hlavní stranu