PRAŽSKÁ IMAGINACE 

Kadlecovo vydavatelské směřování zásadně ovlivnilo osobní setkání s Bohumilem Hrabalem v Kersku na jaře 1986 a seznámení s jeho dosud nevydanými texty a původními verzemi již publikovaných titulů. Péče o Hrabalovo dílo se stala Kadlecovým vydavatelským programem, který se postupně se rozšiřoval na celý okruh Hrabalových přátel a souputníků (spisovatelé Egon Bondy, Karel Marysko a Ivo Vodseďálek, výtvarníci Milan Albich, Vladimír Boudník, Zdeněk Bouše, Oldřich Hamera ad.). Už v samizdatovém období kladl Václav Kadlec při vydávání díla Bohumila Hrabala důraz na publikaci textů „první ruky“, tedy co možná nejméně zasažených autorovými sekundárními vstupy uskutečněnými z vnějších, často mimouměleckých podnětů. Většina Hrabalových raných i novějších textů vyšla v PI vůbec poprvé. V samizdatu také vznikla první souborná vydání (svazek filmových a divadelních adaptací Příliš hlučné samoty, povídky a básně ve svazku Atomová mašina Perkeo) a již v této době Kadlec některé svazky označoval jako Sebrané spisy Bohumila Hrabala (1986–1987, 4 sv. s čísly 11, 20, 21 a 22). V závěru osmdesátých let se zrodila i tradice okamžitého vydávání aktuálně dokončeného Hrabalova textu (Dopisy Dubence). Jako autor je Hrabal podepsán pod celkem 36 svazky ze samizdatového období PI, tedy ve více než třetině tehdejší Kadlecovy produkce.
Z okruhu Hrabalových přátel začalo ještě v samizdatové PI vycházet sebrané dílo básníka a prozaika Karla Maryska, zařazené do edice Knihy 4. proudu (1987–1991, 11 sv.); Maryskův termín 4. proud vyjadřoval demonstrativní odmítnutí tendence členit českou literaturu na proud oficiální, ineditní a exilový. V edici dále vyšly básně a povídky Václava Kadlece, svazek dopisů Jana Reegena Vladimíru Boudníkovi a literární sborníky Jablečné pyré (pro kojence) a Vyzvání k hodokvasům. Na konci 80. let přešly ze samizdatové edice Vokno do PI Spisy Egona Bondyho, jejichž vydávání se však rozvinulo především v polistopadovém období, a Bondymu byl věnován i sborník k šedesátinám, připravený v roce 1989 a vydaný ještě jako samizdat v roce 1990. Jubilejní sborníky vydal Kadlec též Jiřímu Kolářovi (JK 75) a Bohumilu Hrabalovi (Hrabaliana). Výrazně je v samizdatovém období PI přítomna tvorba českých písničkářů: za vydavatelské spoluúčasti Jury Charváta zde vyšly texty Jana Buriana, Jiřího Dědečka (jediný svazek s uvedením edice Kvasar), Jaromíra Nohavici, Jana Vodňanského, ale také šansoniéra Jaroslava Jakoubka. Česká poezie je zastoupena kromě autorů Hrabalova okruhu například Fikarovou sbírkou Kámen na hrob či Vaculíkovými parafrázemi Karla Havlíčka Borovského. Česká próza se kromě již zmíněných titulů objevuje sporadicky. Často je přebírána z jiných samizdatových i exilových edic (Škvoreckého román Scherzo capriccioso, Vaculíkovy fejetony Srpnový rok), vyšly zde však i dosud nepublikované povídky a korespondence Oty Pavla a díla autorů nejmladší generace – gay román Františka Růžičky (= Václava Baumana) Paci paci pacičky a upravené vydání prózy Petra Placáka Medorek. Spíše výjimečně se objevovaly překlady – mj. přepis kolujícího překladu Orwellovy Farmy zvířat, text Alexandra Zinověva Zářné zítřky či Chalíla Džibrána Prorok. Okrajově jsou zastoupeny dramatické texty (Václav Havel, Ladislav Klíma) a studie charakteru literárněvědného (Václav Kadlec: Bázlivý hrdina Bohumil Hrabal), uměnovědného (Jaroslav Kladiva a Bohumil Hrabal: Josef Jírů 60) nebo jazykovědného (Milan Hübl: Brněnská plotňáčtina a jiné argoty).

Přechodem k legální vydavatelské činnosti se v ediční koncepci PI nic podstatného nezměnilo. Zjevná výlučnost PI v kontextu literárního života po roce 1989 se odvíjela od Kadlecova tvrdošíjného úsilí vydávat myšlenkově hodnotné knihy bez ohledu na jejich komerční atraktivitu a vytvořit podnik, v jehož produkci by vedle sebe mohly existovat publikace autorů zavedených, debutantů i tvůrců opomíjených nebo zapomenutých. I v novém kulturně-společenském klimatu si Kadlec podržel své původní zaměření na dílo Bohumila Hrabala a literárně spřízněný okruh. Nedílnou součástí obrazu PI tohoto období však byl důraz na tvorbu mladých, nezavedených a opomíjených autorů. Od února 1990 se v PI postupně profilovalo několik samostatných edičních řad. V edici Nulté knížky (1990–1991, 11 sv.), věnované začínajícím autorům, vyšly mj. debuty Petra Borkovce, Sabriny Karasové a Martina Langera. V edici Xerofobie (1993–1994, 10 sv.), jejíž název vycházel z „manufakturního“ způsobu výroby publikací na xeroxu, vyšly insitní verše Bohumíra Slavíka, texty rockera Petra „Hraboše“ Hrabalika, poéma Jana Křesadla Vertikální spílání nebo manifest Jaromíra Typlta Zápas s rodokmenem. Edice České charaktery (1991–1993, 3 sv.) byla zaměřena na eseje o významných osobnostech literárních dějin (Jakub Arbes, Karel Sabina, Karel Havlíček Borovský), zatímco Knihovna Bohumila Hrabala (1993–1994, 3 sv.) představovala díla Hrabalových oblíbených autorů (Antonin Artaud) a práce reflektující jeho tvorbu. Edice Lege artis (1990–1991, 2 sv.) předznamenala vznik stejnojmenného vydavatelství MUDr. Jana Hýska, s nímž Kadlec i nadále spolupracoval na dvou edičních řadách. Většinu titulů edice Psychopatologické sešity (1991–1992, 10 sv.) tvoří fragmenty a úryvky z díla Ladislava Klímy a texty Jana Hýska, publikujícího pod nejrůznějšími pseudonymy (Miroslav Kromiš, Aloe Cucflajšová ad.), v podobně koncipované edici DOŠKY (zkratka pro Dobré škváry, 1991–1993, 5 sv.) kromě Velkého a Českého románu Ladislava Klímy vyšla jen antiutopie Harryho Crasta Strach nad Albrechtovem, která je opět skrytým dílem Jana Hýska.
Nejvýznamnějším projektem Václava Kadlece byly Sebrané spisy Bohumila Hrabala (SSBH) (1992–1997, 19 sv.), jejichž koncepce v souladu s koncepcí samizdatových svazků vycházela z chronologického uspořádání textů autorovy první ruky. První redakční rada SSBH byla sestavena ještě před listopadem 1989 a tvořili ji odborníci bez možnosti veřejného působení – Miroslav Červenka, Karel Dostál, Milan Jankovič, Václav Kadlec, Jan Lopatka a Josef Zumr. Na realizaci jednotlivých svazků se v 90. letech kromě zbylých členů původní redakční rady (Jan Lopatka zemřel v roce 1993 a Josef Zumr pro pracovní zaneprázdněnost nepokračoval) podíleli též Vladimír Gardavský, Milada Chlíbcová, Jaroslava Janáčková, Claudio Poeta a Jiřina Zumrová. Nadále Kadlec pokračoval ve vydávání aktuálně dokončených Hrabalových textů: několikastránkové publikace byly pohotově rozmnožovány většinou do dvou dnů od předání rukopisu a řazeny jako samostatné svazky PI.
Václav Kadlec se také postaral o souborná vydání díla Egona Bondyho (Básnické dílo Egona Bondyho, 1989–1993, 9 sv., ed. Martin Machovec), Iva Vodseďálka (Dílo Ivo Vodseďálka, 1992, 5 sv., ed. Martin Machovec) a Karla Maryska (Dílo Karla Maryska, 1995–1996, 12 sv., ed. Václav Kadlec), ve výboru vydal také literární pozůstalost a korespondenci Vladimíra Boudníka a připravil svazky věnované tvorbě opomíjených autorů z okruhu Záběhlické surrealistické skupiny – Libeňští psychici Jiřího Šmorance a bratrů Vladimíra a Stanislava Vávrových. Mimo edice Kadlec volně navázal na samizdatovou řadu písničkářských textů knížkou Teď je to čistý harmonikáře Václava Koubka a soubory textů Jaroslava Jakoubka a písničkáře Michala Jůzy. Z literární pozůstalosti satirika T. R. Fielda sestavil Petr Kovařík básnické výbory Morodochium a Gottwaldovi do ouška. Kadlecův zájem o mladší autorské generace dokládají především literární sborníky spolku LiDi (Irena Dousková, Jan Reinisch, Lucie Lomová a Petr Ulrych) a sdružení Moderní analfabet (Petr Motýl, Václav Kahuda, Markéta Hejná, Oskar Ryba ad). Ve své době značný ohlas vyvolal dvoudílný Přeloučský román (Totální brainwash, 1990 a Jáma, 1992) pseudonymních autorů Josefa Vadného (= Tomáš Mazal) a Zdeničky Spruzené (= Karel Novotný) a próza Jiřího Drašnara Desperádos informačního věku.
Nezanedbatelnou součást produkce PI v 90. letech tvořily studie, eseje a komentáře z oblasti jazykovědy, literární vědy (Květoslav Chvatík, Milan Jankovič, Radko Pytlík, Susanne Rothová), filozofie (Ivan Sviták), historie, politologie (Viliam Horňák, Václav Klaus, Slavomír Ravik) a psychologie (Ivo Pondělíček). K výrazným edičním počinům patřily sémiologické studie Vladimíra Macury (Šťastný věk a Masarykovy boty). S vročením 1998, tedy v době, kdy se Kadlec rozhodl činnost PI ukončit, ještě v rámci edice Collana di italianistica (1996–1998, 3 sv., řídil Dante Marianacci) vyšla literárněvědná studie romanistky Zory Jandové-Obstové Jaroslav Vrchlický a italská poezie jeho doby. Po roce 2000 se pak značka PI uplatnila v koedičním souborném vydání textů Jiřího Suchého, které Václav Kadlec připravoval pro nakladatelství Karolinum (Encyklopedie Jiřího Suchého, 2000–2005, 20 sv.).

Náklad samizdatů byl značně kolísavý, pohyboval se mezi 8 a 200 kusy. Ve vyšším počtu výtisků vycházely zejména méně rozsáhlé sešity a především práce Bohumila Hrabala. Samizdaty měly většinou formát A5 a podle rozsahu pevnou, nebo sešitovou vazbu. V období „oficiální“ Pražské imaginace se výše nákladu v tiráži objevuje sporadicky a pohybuje se od bibliofilských 40 do 10 000 výtisků (Židovský svícen, vydaný v Sebraných spisech Bohumila Hrabala). Některé knihy z počátku 90. let nesly označení „Akce 199“ (takto stanoveným nákladem Kadlec protestoval proti povinnosti odevzdávat knihovnám zdarma tzv. povinné výtisky, která se vztahovala na náklady od 200 ks výše).