Ivo VODSEĎÁLEK
Syn úředníka Městské spořitelny pražské, vnuk MUDr. Františka Vodseďálka (1863–1932), přispěvatele Národních listů a autora životopisné prózy Jan Bahenský (1900). Po ukončení povinné školní docházky v pražských Vršovicích absolvoval Vodseďálek reálné gymnázium na Novém Městě v Praze v Ječné ulici, kde byli jeho spolužáky a přáteli mj. Zbyněk Fišer (posléze básník Egon Bondy), pozdější politik Zdeněk Mlynář či sochař a básník Karel Žák. Po maturitě (1950) pracoval jako stavební dělník v Praze a jako montér na Nové huti Klementa Gottwalda v Ostravě. Od roku 1953 byl projektantem v národním podniku Chemoprojekt. Od roku 1960 připravoval ze soukromé iniciativy obnovu létání volnými plynovými balony v Československu; roku 1965 založil v rámci Svazarmu Balon-klub Praha, stal se jeho prvním předsedou a vedl stavbu prvního československého poválečného plynového balonu (start v červnu 1968). Dosáhl kvalifikace pilot–instruktor; poté co mu v roce 1974 bylo zakázáno balony pilotovat, zabýval se tímto sportem alespoň organizačně.
Od počátku padesátých let se příležitostně věnoval tvorbě uměleckých koláží a v osmdesátých letech pak též umělecké keramiky. V roce 1988 ukončil pracovní poměr v Chemoprojektu předčasným odchodem do důchodu. Roku 1990 podnikl tříměsíční cestu po Spojených státech, kde se jeho manželka účastnila závodů v balonovém létání, v devadesátých letech pak podnikl ještě řadu dalších zahraničních cest. V letech 1991–1997 byl majitelem a provozovatelem cestovní a letecké dopravní kanceláře Adyton. Žil střídavě v Praze a ve Vysokém nad Jizerou, rodišti svých předků.
Vodseďálkova první manželka Dana „Dagmara“ Prchlíková přispěla na počátku padesátých let příležitostnými verši do Edice Půlnoc, druhá manželka Jana Vodseďálková (roz. Novotná) byla v šedesátých letech první československou balonovou pilotkou. Syn Martin Slomovič je překladatel, dcera Jana Vodseďálková-Miškovská je restaurátorka a herečka, dcera Olga Vodseďálková-Kaufmanová je filmová dokumentaristka.
Své verše a prózy z konce čtyřicátých let a z let padesátých vydával ve strojopisných svazcích ve velmi omezeném počtu exemplářů (4 až 6 „výtisků“) v de facto samizdatové, v době svého vzniku však nešířené Edici Půlnoc, kterou v letech 1951–1953 redigoval společně s Egonem Bondym, později sám. Také další vlastní literární tvorbu dával až do konce osmdesátých let ve strojopisných edicích k nahlédnutí pouze svým nejbližším přátelům. Jeho jedinou účastí na samizdatových podnicích z normalizačního období je vzpomínkový příspěvek Urbondy, obsažený ve sborníku Egonu Bondymu k šedesátinám, který vznikal v roce 1989, avšak vyšel již jako regulérní publikace v lednu 1990. Od šedesátých let však v odborných časopisech uplatňoval práce z oboru automatických řídících systémů a z historie i současnosti létání s balony.
Své koláže vystavoval roku 1969 v Mnichově, uměleckou keramiku roku 1983 v Augsburgu, obojí v roce 1984 v Essenu, v devadesátých letech a po roce 2000 pak opakovaně v Praze, dále též v Brně, Olomouci, Liberci, Krakově, Vysokém n. Jizerou aj. Od počátku devadesátých let publikoval literární tvorbu, články a rozhovory např. v Literárních novinách, Revolver Revue, Haňťa Pressu, Tvorbě, Vokně, Respektu, Metropolitanu, Iniciálách, Prágai Tükör (Praha),
Tvaru, Právu, Salonu Práva, Nových knihách, Uni, Aluzi, Hostu, Světlíku, Kalmanachu, Reflexu, Protimluvu, Lidových novinách a v časopisu Literarura na świecie (Varšava). Vodseďálkovy básnické a prozaické texty byly otištěny v několika sbornících a rovněž v překladech v zahraničních antologiích a časopisech (francouzsky, italsky, maďarsky, polsky, rusky, finsky); bylo z nich sestaveno několik recitačních scénických pásem poezie, např. Cesta na Riviéru (1990) či Requiem za Vítězný únor (1994) a rovněž pásem rozhlasových, např. v rámci cyklu Nežádoucí texty v režii Radima Vašinky (2005). V roce 2007 mu byla udělena Cena Revolver Revue.
Vodseďálkova života a díla se týká též řada filmových dokumentů, v nichž rovněž sám vystupuje, např. Volání výšek (ČST 1974, r. Vladimír Kabelík), Sie sass im Glashaus und warf mit Steinen (Extrafilm, Rakousko 1992, r. Nadja Seelich); Fišer alias Bondy (ČT 2000, r. Jordi Niubo); Proroci a básníci. Kapitoly z kalendáře (ČT 2000, r. Ivan Vojnár); Samizdat, 1. a 11. pokračování seriálu (ČT 2002, r. Andrej Krob); Česká vzduchoplavba (3 díly, ČT 2003, r. Olga Kaufmanová, I. V. spoluautorem scénáře); Česko jedna báseň (díl ze seriálu ČT, 2007, r. Pavel Řehořík). Jako herec se podílel na filmu Příliš hlučná samota (1994, r. Věra Cais).
Vodseďálek se literární tvorbě věnoval od přelomu čtyřicátých a padesátých let. Je autorem více než dvaceti rozsáhlejších, ale i miniaturních básnických sbírek a několika povídek. Trvale platným znakem jeho tvůrčího postoje v celém poúnorovém období byla naprostá mimoběžnost s oficiálním literárním kontextem, která nabyla podoby autorova rozhodnutí nepublikovat, a to ani v samizdatu. V tištěném souboru Dílo Ivo Vodseďálka, jímž vlastně teprve v roce 1992 oficiálně debutoval,
rozčlenil svou tvorbu do pěti svazků, zachycujících pět vývojových fází, s příznačnými názvy Zuření, Snění, Bloudění, Probouzení a Nalézání.
Vodseďálkovy juvenilní verše z konce čtyřicátých let byly silně ovlivněny surrealismem a surrealistická estetika nejednou podmínila jeho výraz i později, když na počátku let padesátých začal experimentovat s vlastními literárními koncepcemi. Poetika tzv. trapné poezie (blízká poetice tzv. totálního realismu Egona Bondyho) vyvěrala z ambivalentního vztahu k dobovému ideologickému a mytologickému charakteru umění a skutečnosti. Básník jím byl přitahován i odpuzován, estetizoval jeho schémata a emblémy a současně je popíral a zostouzel (Zuření). Estetizace a ironizování banalit přitom odhalovaly nejen trapnost, ale rovněž tragiku doby, která je zplodila.
Nepřímo byl Vodseďálkův jednoznačný odstup od sféry oficiální ideologie vyjádřen také v následujícím období, kdy se obraznost jeho veršů ukotvila ve vnitřním světě vysněných zážitků a příběhů (Snění). V druhé polovině šedesátých let autor hledal nové možnosti vyjádření, experimentoval s grafickou poezií či verši psanými na základě syntaktického automatismu (Bloudění). Vodseďálkovo nejplodnější tvůrčí období nastalo od poloviny sedmdesátých let, kdy své verše stylizoval do výpovědi „svědka doby“, blízké stylizaci poezie Jiřího Koláře z přelomu let čtyřicátých a padesátých (Probouzení, Nalézání) a ukládal do nich téměř deníkové zápisy cestovatelských, především však všednodenních zkušeností a zážitků. Jeho záznamy autentických reálií však povětšinou mířily k obecnějším tezím, k vyslovení zásadnějších otázek morálních, filozofických, teologických či mystických. Vodseďálkova poezie se tak ocitla v žánrové poloze básnické morality či esejistiky se silným sklonem k doslovnosti výpovědi.
Volným pandánem Vodseďálkovy básnické tvorby jsou jeho prózy, otištěné v souboru Dílo Iva Vodseďálka. Novela Kalvárie z let 1952–1954 v sobě slučuje inspiraci dílem Ladislava Klímy, dekadentní poetiku a syrovou sociální skutečnost první poloviny padesátých let; tuto skutečnost ještě více akcentuje novela Kompensace (z let 1954–1955). Povídkový soubor Ďábelský čin (z roku 1963) je variací na fantastické motivy. Svých dřívějších stylizací básnických i prozaických využívá Vodseďálek též ve svých textech z devadesátých let, shrnutých do souboru esejů, básní a prozaických miniatur Felixír života.
BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Felixír života (BB, PP 2000); Dvě prosy. Kalvárie & Kompensace (PP 2004); Jedna věta (PP 2010).
Souborná vydání: Dílo Ivo Vodseďálka (Pražská imaginace, 1992, 5 sv., ed. M. Machovec). Sv. 1: Zuření: poezie z let 1949–1953; sv. 2: Snění: poezie a próza z let 1951–1955; sv. 3: Bloudění: poezie a próza z let 1962–1968; sv. 4: Probouzení: poezie z let 1975–1984; sv. 5: Nalézání: poezie z let 1985–1989.
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Egonu Bondymu k šedesátinám (1990); Literární a kulturní klub 8 (2000); Anthologie de la poésie tchèque contemporaine 1945–2000 (2002); Čtení o Krakonošovi. Sborník studií (převážně) o literárních podobách vládce hor (2002); Antologie českého rozhlasového fejetonu 2002–2004 (2004); Z věku na věk (Moskva 2005);
Hrabaliana rediviva. Příspěvky z mezinárodní mezioborové konference o díle Bohumila Hrabala (2006); Intorno a Bohumil Hrabal. Atti del Convegno internazionale di studi (Udine, 2006).
LITERATURA
Katalog: „Lepené obrazy“ (ed. L. Gronský, 2005).
Studie a články: E. Bondy: Kořeny českého literárního undergroundu v letech 1949–1953, Vokno 1990, č. 18, též v anglickém překladu: The Roots of the Czech Literary Underground in 1949–1953, in Views from the Inside (2006); M. Machovec: Bondy, Vodseďálek a edice Půlnoc, RR 1991, č. 15; M. Machovec in Šestnáct autorů českého literárního podzemí, Literární archiv 1992, s. 41; M. Machovec: Několik poznámek k podzemní ediční řadě Půlnoc, KS 1993, č. 3; M. Pilař: Prostory českého undergroundu aneb Na okraj díla Ivo Vodseďálka, ČL 1994, č. 4; M. Homolová: Muž, který rád stoupá k nebesům, LidN 21. 2. 1997; G. Zandová: Básník – svědek – aktivista. Poetický program a vydavatelský projekt Egona Bondyho v čase stalinismu, ČL1998, č. 6; G. Zandová: Totaler Realismus und Peinliche Poesie. Tschechische Untergrund-Literatur 1948–1953 (Frankfurt na Mohanem – Berlín – Bern – New York – Paříž– Vídeň 1998, česky 2002); E. Petrová: Básník ve třech podobách, Ateliér 1998, č. 12; M. Machovec in Underground: Kapitoly o českém literárním undergroundu (1999); M. Machovec: Doslov aneb Literární archeologie Ivo Vodseďálka, in I. Vodseďálek: Felixír života (2000); M. Machovec: Od avantgardy přes podzemí do undergroundu, in Alternativní kultura. Příběh české společnosti 1945–1989 (2001); B. Hoffmann: Humor v současné české poezii, in Přednášky z 46. běhu Letní školy slovanských studií (2003); M. Špirit: Autorský klid Ivo Vodseďálka, doslov in I. Vodseďálek: Dvě prosy (2004); J. Nejedlý: Kdo teď hýbe českou poezií? Děti, blázni, naivisté, MFD 28. 8. 2004;
M. Pilař in Vrabec v hrsti aneb Klišé v literatuře (2005); Zbyněk Fišer [jr.]: Cizí jazyky v tvorbě autorů edice Půlnoc, in Literatura určená k likvidaci II (2006);
M. Kovařík: „Motýlí efekt“ tvorby Ivo Vodseďálka, Týdeník Rozhlas 2006, č. 38; P. Mecner: Průniky v dílech autorů Skupiny 42 a Edice Půlnoc, Tvar 2006, č. 11; O. Mainx in Poezie jako mýtus, svědectví a hra. Kapitoly z básnické poetiky Egona Bondyho (2007); G. Chew: Křesťanská symbolika v postkřesťanském světě socialismu. Kalvárie Ivo Vodseďálka, ČL 2008, č. 3; J. Pelán: Zuření a humor Ivo Vodseďálka, RR 2011, č. 83; J. Kubíček: Co můžeme chtít od angažované poezie, Tvar 2011, č. 9; M. Machovec: Trocký nosí kecky a jí všechny cecky, Babylon 2017, č. 3.
Recenze: Dílo Ivo Vodseďálka: P. A. Bílek, NK 1992, č. 37; Jiří Rulf, LidN 29. 10. 1992 * Felixír života: A. Haman, NK 2000, č. 51; R. Kopáč, MFD 5. 12. 2000; J. Grombíř, Tvar 2001, č. 10 * Dvě prosy: Š. Švec, Dobrá adresa 2004, č. 11; H. Svobodová, LitN 2004, č. 49; J. Chuchma, MFD 24. 9. 2004 * Jedna věta: R. Kopáč, LitN 2011, č. 29; O. Horák, HN 17. 6. 2011; M. Šanda, Weles 2012, č. 48/49.
Rozhovory: T. Mazal, Vokno 1990, č. 18; J. Topol, Respekt 1990, č. 2; J. Míka, Metropolitan 11. 12. 1991; M. Drbal, Tvar 1998, č. 7; A. Irmanovová, LidN 9. 5. 1998; M. Jareš, Aluze 2001, č. 3; R. Kopáč, NK 2001 , č. 30, též in Je tu nejdrahocennější hlava (2003); P. Pýcha, Právo 8. 8. 2001; S. Škoda, Babylon, 2001/2002, č. 6; B. Ditrich, Reflex 2006, č. 33; D. Sedlická a O. Mrázek, LitN 2012, č. 10.
Nekrology: M. Zavřelová, MfD 21. 9. 2017; M. Vajchr, RR 2017, č. 109; M. Pilař, Tvar 2017, č. 17; Z. Pavelka, Právo 5. 10. 2017, příl. Salon č. 1041, M. Machovec, LidN 21. 9. 2017; M. Machovec, Babylon 2017, č. 3; R. Kopáč, LidN 21. 9. 2017.