Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Josef KNAP

* 28. 7. 1900, Podůlší (u Jičína)  
† 13. 12. 1973, Praha  
 
Prozaik a básník, ruralista, literární kritik a historik, esejista, divadelní referent a teatrolog
 Pocházel z rolnické rodiny. Po studiích na gymnáziu v Jičíně (maturoval roku 1919) studoval na FF UK a na FF Komenského univerzity v Bratislavě (zde získal v roce 1924 titul PhDr. prací o Jaroslavu Hilbertovi). V letech 1925–1951 byl vědeckým pracovníkem divadelního oddělení Národního muzea v Praze, od roku 1929 zároveň působil jako literární poradce a redaktor knižnic v nakladatelství F. Topič. V této době hojně cestoval do zahraničí, největší význam měly pro něho návštěvy Švédska a Norska. Za německé okupace byl mezi lety 1944–1945 pracovně nasazen. V letech 1951–1955 byl z politických důvodů jako představitel tzv. Zelené internacionály uvězněn (spolu s Bedřichem Fučíkem, Františkem Křelinou, Václavem Prokůpkem, Zdeňkem Kalistou Janem Zahradníčkem); roku 1967 byl v plném rozsahu rehabilitován. Po propuštění byl zaměstnán v dělnických profesích, v roce 1956 se stal externím pracovníkem Literárního archivu PNP, pro který vytvořil soupisy pozůstalostí Josefa Bartoše (1959) a Otokara Fischera (1959) a uspořádal Archiv Družstevní práce (1971). Od roku 1959 pracoval jako stavební dělník. V roce 1960 odešel do důchodu a věnoval se pouze literární a odborné práci. Roku 1969 byl za šíření informací o Norsku v zahraničí vyznamenán norskou Medailí sv. Olava.
 Přispíval zejména do periodik: Brázda, Cesta, Host, Lidové noviny, Literární noviny, Lidová demokracie, Pramen, Venkov Zemědělské noviny. Redigoval časopisy: Orfeus (1920, s Milošem Jirkem, Zdeňkem Kalistou, A. M. Píšou, Jiřím Wolkerem aj.), Most (1923, s Rudolfem Medkem a Bohumilem Kočím), Sever a východ (1925–1927, s Janem Knobem, Františkem Křelinou, Václavem Prokůpkem, 1928–30 s Janem Knobem) a knižnice: Fórum (1925–1926), Sever a východ (1925–1930), Bílé knihy (1929–1948), Knihy českých osudů (1939–1948), Malá edice (1935–1948), Menší knihy (1940–1941). – V roce 1988 vyšla v samizdatové edici Česká expedice zkrácená verze Knapových pamětí s titulem Vítr ve starých stromech. – Šifry: K., Kp., (Kp).
 

V prvních prózách byl Knap ovlivňován vypravěčským lyrismem Fráni Šrámka i tajuplnou iracionalitou lidských pudů a přírodních dějů, jak ji pěstovali někteří skandinávští spisovatelé, zejména Knut Hamsun (idylicky pojatý příběh studentského mládí Ztracené jaro, povídková sbírka Píseň na samotě s tématem zničených lidských osudů). Velmi záhy se však tematicky i ideově soustředil na mytizaci selství a venkova a stal se jedním z hlavních iniciátorů a mluvčích českého literárního ruralismu (sám užíval sousloví „literatura selství“). V duchu ruralistického programu viděl jádro národního společenství a zdroj mravních jistot v sepětí člověka s přírodou a půdou a v rodové sounáležitosti živých a mrtvých, to vše nazíráno konzervativní optikou (Réva na zdi s motivem generačního konfliktu, román Muži a hory s kontrasty města a vesnice, křesťanství a židovství, zakořeněných a vykořeněných postav, Věno). Do blízkosti románové tvorby tzv. francouzských regionalistů (Charles Ferdinand Ramuz, Jeana Giono apod.) staví Knapovy prózy křesťanská víra a baladické ladění, jakož i téma věčného koloběhu rolníkova života, mýtus absolutní spjatosti člověka s půdou, v jehož osudovém rámci je každý odpadlík od rodné hroudy přísně potrestán, a kde je krajina tvrdá vůči lidem přicházejícím odjinud (románová kronika o kolonistech na Podkarpatské Rusi Puszta). Poetické vidění venkova a lyrické přírodní imprese jsou v Knapových povídkách a románech vyvažovány smyslem pro konkrétní detail, jímž autor navazoval na tradice české venkovské realistické prózy. Se snahou o postižení individuálních osudů tak do Knapových prací pronikají i dobově podmíněné sociálně psychologické rozpory narušující patriarchální jednotu vesnice, závažný je např. motiv postavy, jež touží odvěký řád narušit a vymknout se rodnému kraji (román Cizinec s posílenou psychologickou charakterizací postavy). Na psychologické prokreslení milostné krize (Vysoké jarní nebe) nebo i životní deziluze (Dívčí hlas) se soustřeďují rovněž jeho nečetné práce s městskou tematikou. Konkrétní historické děje – protektorát, rozkulačování vesnic, komunistické žaláře – vstupují opět do převážně venkovského prostředí ve sbírce povídek Čas kopřiv, načrtávající klíčové momenty lidských osudů. – Sepětí krajiny a lidského osudu je také tématem útlé knížky melancholické přírodní lyriky Neznámému bohu; posmrtně vyšla sbírka Zaslechnutý hlas, křesťansky smířlivá, melancholické reflexe totalitních praktik (žalářování, nucený exil). – Svůj život Knap obhlíží ve vzpomínkové knize Bez poslední kapitoly.
Rozsáhlá byla Knapova činnost literárněteoretická, literárněkritická a divadelněhistorická. V jejím ideovém základě ležela touha po „družném bratrství“, humanismu a etické angažovanosti a také konzervativizmus, nechuť k formalismu a soudobé avantgardě. V prvotině Alej srdcí portrétuje Knap čtvrtou (po národním obrození, realismu a po letech devadesátých, proti nimž se vymezuje) generaci české poezie, tj. první dvě dekády 20. století, jako generaci čistě lyrickou, realisticko-romantickou, pěstující píseň a volný verš, smyslovou, vitalistickou i metafyzickou, optimistickou, s novým – obecným – pojmem krásy (Jakub Deml, Viktor Dyk, Otokar Fischer, Josef Hora, Petr Křička, Jiří Mahen, Stanislav K. Neumann, Miroslav Rutte, Fráňa Šrámek, Otokar Theer, Karel Toman, Jan Vrba, Richard Weiner, Jan Wojkowicz aj.). V Úvodu do krásné literatury podal soustavnou poetiku literárního díla i filozofii dějin umění zakomponované do širších souvislostí estetických a umělecko-psychologických. Jako programový teoretik a kritický obhájce ruralismu navázal na programové ruralistické sborníky ze třicátých let (Básníci selstvíTváří k vesnici) literárněhistorickým esejem Literatura české půdy (jde o rozšířenou verzi článku ze sb. Tváří k vesnici), v němž „literaturu selství“ stopuje od Boženy Němcové přes Josefa Holečka k autorům současným (Jan Čep, Rajmund Habřina, František Křelina, František Kříž, František Lazecký, Jindřich Spáčil, Fran Směja, Josef Matějka, A. C. Nor, Václav Renč). Literaturu selství Knap pojímá jako umělecky ztvárněný vztah k půdě, vlasti, Bohu, jako zobrazovací metodu i jev ideový a sociální záchranný, kritický vůči městu, dělnictvu a „internacionálnímu duchu průmyslového kapitalismu“. V knize Cesty a vůdcové sebral své časopisecké stati, v nichž se pokouší pojmenovat – často polemicky a odmítavě – ducha literatury dvacátých let, jež se mu jeví být homogenní epochou (Stanislav K. Neumann, Miroslav Rutte, Vladislav Vančura, Bartoš Vlček, Jiří Wolker aj.). – Kromě doslovů a předmluv, jimiž doprovázel díla jemu blízkých autorů (Jan Čarek, A. C. Nor aj.), napsal i několik popularizujících monografií (Hilbert, Fráňa Šrámek, Selma Lagerlöfová). Byl neúnavným propagátorem norské literatury. Po druhé světové válce se Knap soustředil (s výjimkou psychologického románu Vzdálená země) na odbornou teatrologickou tematiku a ve svých materiálově bohatých pracích vytvořil plastický obraz českého kočovného divadla 19. století a jeho významných hereckých rodů (historie českých kočovných hereckých společností od poloviny 19. století po začátek století dvacátého Umělcové na pouti, kronika dvou set let činnosti divadelního rodu a příběhy s ním spjatých herců Vojana, Brzkové, Vydry, Kohouta ad. Zöllnerové, a konečně životopisy M. Spurné, H. Vojtové, T. Brzková a O. Beníškové v knize Čtyři herečky). – Nevydána zůstala monografie Gabriela Preissová, její literární a divadelní tvorba (dokončena 1946).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie a práce o literatuře a divadle: Alej srdcí (E 1920); Ztracené jaro (R, b. d., 1923); Píseň na samotě (PP 1924); Úvod do krásné literatury (1924); Cesty a vůdcové (E 1926); Hilbert: Případ české dramatiky (studie, 1926); Réva na zdi (R 1926; přeprac. 1935); Venkovu o četbě (úvaha, 1926); Muži a hory (R 1928); Neznámému bohu (BB 1929); Zaváté šlépěje (PP 1929; přeprac. 1940); Žloutnou stráně (P 1929; poté in Polní kytice); Vysoké jarní nebe (R 1932; přeprac. 1970); Cizinec (R 1934; přeprac. 1965); Polní kytice (PP 1935); Puszta (R 1937); Fráňa Šrámek (monografická studie, 1937); Literatura české půdy (studie, 1939); Dívčí hlas (R 1940); Trojlístek (PP pro ml., 1943); Věno (R 1944; přeprac. 1968); Selma Lagerlöfová (monografická studie, 1949); Zöllnerové: Dějiny divadelního rodu (1958); Umělcové na pouti: O českých divadelních společnostech v 19. století (1961); Čtyři herečky: Marie Spurná, Hana Vojtová, Terezie Brzková, Otýlie Beníšková, 1967); Dokud vane vítr (P pro ml., 1968); Vzdálená země (R 1969); Čas kopřiv (PP 1970); Bez poslední kapitoly (vzpomínky, Řím 1983, 1. úplné vyd. 1997); O básnících našeho kraje (E 1997); Zaslechnutý hlas (BB 1997, ed. M. Trávníček); Venkov je součástí mé bytosti (PP a EE 2012, ed. L. Holeček).
Uspořádal a vydal: Život (výtvarný almanach Umělecké besedy, 1927); Knížka o Šrámkovi (sb., 1927, též přísp.); B. Němcová: Tři citrony (1929); V. Vyleťal: Pták Noh (básnická pozůstalost, 1929); Mladá česká próza (výbor, 1931); Básníci selství (sb., 1932, též přísp.); Hlasy tří generací (výbor z moderní české lyriky, 1934); Topičův almanach 1833–1933 (lit. část, 1933, též přísp.); J. Hilbert: Spisovatelé a vlast (výbor lit. statí, 1941).
Inventáře LA PNP: Jan Bartoš: Literární pozůstalost (1959); Otokar Fischer: Literární pozůstalost (1959); Archív Družstevní práce (1971).

LITERATURA

Knižně: Soupis knižního díla, in J. K. (propagační tisk nakl. Čs. spisovatel, 1970); Josef Knap (sb. k 70. výročí narození, 1970, ed. J. Smetana).
Studie a články: A. Veselý in Listy autorům (1924); A. Grund: Epilog nad Severem a východem, Literární rozhledy 1929/30, č. 10; J. B. Čapek in sb. Básníci selství (1932); R. Habřina in sb. Tváří k vesnici (1936); K. Sezima in Mlází (1936); A. Kratochvil: doslov, in Bez poslední kapitoly (Řím 1983); Z. Rotrekl in Skrytá tvář české literatury (Toronto 1987; 1991); Z. Koňák in J. K.: Vítr ve starých stromech (1988); V. Mertl in Tiché zahrady (1998) + in Časy a nečasy (2005); M. Trávníček: Verše z vězení, in J. K.: Zaslechnutý hlas (1998); L. Nováková: Tvorba pro děti a mládež ruralistů okruhu revue Sever a východ ve 40. letech, in Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity: Bohemica litteraria, řada literárněvědná bohemistická (V), 2000, č. 3; P. Poslední in Paměť hor (2001); R. Ferklová: Josef Knap a Zdeněk Kalista – příběh přátelství, Literární archiv 2001, č. 32/33; J. Med: Návrat k tradicím: Křesťansky orientovaná próza šedesátých let, Host 2001, č. 5; M. C. Putna: Čeští katolíci a svědomí, Kafka 2002, č. 5; B. Fučík in Setkávání a míjení (1995); M. Bauer: Projednávání záležitostí křesťansky orientovaných autorů v SČSS v průběhu 50. let, Tvar 2002, č. 3; E. Bílková in Pod Valdickou branou (2004); H. Fajstauerová: Příběh z padesátých let: Václav Prokůpek, Josef Knap a František Křelina in Ruralismus, jeho kořeny a dědictví (2005); O. Spálovský: Obraz Podkarpatské Rusi v románě Josefa Knapa „Puszta“ in Ruralismus, jeho kořeny a dědictví (2005); P. Knap: Pár vzpomínek na tatínka, in Ruralismus, jeho kořeny a dědictví (2005); Z. Rotrekl in Skryté tváře (2005); M. C. Putna in Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945 (2010); L. Holeček, Život a dílo Gabriely Preissové pohledem Josefa Knapa, Tahy 2010, č. 5/6; G. Zand: Zkrocení zlé krajiny: Puszta Josefa Knapa in Krajina: Vytváření prostoru v literatuře a výtvarném umění (2012); L. Holeček: Josef Knap v kontextech meziválečné literatury, in Venkov je součástí mé bytosti (2012); P. Anerv: Procesy s údajnými přisluhovači Zelené internacionály, Paměť a dějiny 2012, č. 4; D. Jančík: Agrarismus a cesta „básníků české půdy“ k ruralismu: Obraz vesnice v revue Sever a východ literární generace Josefa Knapa, in Český a německý sedlák v zrcadle krásné literatury 1848–1948 (2014).
Recenze: Ztracené jaro: F. Götz, Host 1922/23, č. 6–7 * Cesty a vůdcové: A. N. (= A. Novák), LidN 16. 9. 1926; AMP (= A. M. Píša), PL 26. 9. 1926 * Muži a hory: G. (= F. Götz), Národní osvobození 21. 7. 1928; A. N. (= A. Novák), LidN 2. 3. 1929 * Neznámému bohu: A. Novák, Lumír 1929/30, č. 4 * Vysoké jarní nebe: F. X. Šalda, ŠZáp 1932/33, č. 1; AMP (= A. M. Píša), PL 22. 5. 1932 * Cizinec: G. (= F. Götz), Národní osvobození 1. 3. 1934; A. N. (= A. Novák), LidN 11. 3. 1934; F. X. Šalda, ŠZáp 1934/35, č. 5–6; B. Polan, Čin 1934, č. 11 * Puszta: G. (= F. Götz), Národní osvobození 21. 11. 1937; A. N. (= A. Novák), LidN 28. 11. 1937; J. B. Čapek, Naše doba 45, 1937/38, č. 8 * Literatura české půdy: B. Slavík, LidN 12. 2. 1940; M. Hýsek, Venkov 24. 3. 1940 * Věno: K. P. (= K. Polák), Národní práce 9. 11. 1944 * Zöllnerové: D. Jeřábek, Sborník prací FF brněnské univerzity, řada literárněvědná (D), 1959 * Čas kopřiv: (sp) (= S. Perkner), Texty 1970, č. 1; H. Hrzalová, Tvorba 1971, č. 11 * Bez poslední kapitoly: P. Kosatík, MFD 30. 10. 1997; J. Červenková, NK 1997, č. 40; O. Mališ, LitN 1997, č. 48; V. Novotný, Tvar 1997, č. 17; M. C. Putna, Respekt 1997, č. 43; J. Richter, Souvislosti 1998, č. 1.
Rozhovory: V. Falada, MF 18.11.1969; (vb) (= V. Benšová), ZN 9. 12. 1969; -ger (= J. Träger), SvSl 18. 3. 1970; J. Heyduk, Naše rodina 1970, č. 24.
K životním jubileím: J. Heyduk, LD 27. 7. 1965; J. Knob, Zpravodaj Šrámkovy Sobotky 1970, č. 1; (kr), LD 13.12.1983; Ab, SvSl 13. 12. 1983; I. Slavík, LD 27. 7. 1990; P. Studnička, Proglas 1993, č. 7; F. Knopp, LidN 12. 12. 1998.
Nekrology: an., Tvorba 1973, č. 51–52; an., Zpravodaj Šrámkovy Sobotky 1974, č. 1/2.
Archiv: LA PNP: Osobní fond (soupis K. Bílek, 1997).
Autor hesla: Jaroslav Med (1995); Pavel Šidák (2020)
Aktualizace hesla: 14. 10. 2020 (pš)
Aktualizace bibliografie: 14. 10. 2020 (pš)
 
zpět na hlavní stranu