STUDNICE
Edici Studnice založil v Brně v září 1984 herec František Derfler (*1942), působící tehdy v činohře Státního divadla v Brně. Již předtím nechával příležitostně opisovat a mezi přáteli rozšiřoval samizdatové texty (básně Zbyňka Hejdy a Bohuslava Reynka, filozofické úvahy Ladislava Hejdánka, Jana Patočky a Josefa Šafaříka ad.), a postupně se rozhodl pro soustavnější vydavatelskou činnost. Název edice byl inspirován středověkým vyobrazením muže čerpajícího vodu ze studně, které se stalo její grafickou značkou; samotným tvarem slova „studnice“ chtěl vydavatel vyjádřit spřízněnost s již existujícími samizdatovými edicemi (Expedice, Petlice, Popelnice ad.). Výběr titulů, ediční přípravu, část technických prací (skládání průklepů, vlepování ediční značky do jednotlivých výtisků, rámcovou kontrolu správnosti opisu) a distribuci svazků zajišťoval František Derfler. Výraznou většinu opisů pořídily sekretářka Divadla na provázku a později zaměstnankyně Divadla bratří Mrštíků Naďa Marečková (*1952) a vedoucí sekretariátu generálního ředitelství n. p. Nábytek Danuše Gáleová-Horáková (*1943), jen příležitostně byly některé svazky svěřeny jiným písařkám (Helena Tajovská). Vazbu po celou dobu existence edice prováděl zaměstnanec knihvazačské dílny podniku Drutěva na rohu ulice České a třídy Obránců míru (dnes Joštovy), jehož vydavatel vyhledal na doporučení známého a jehož znal pouze křestním jménem. Kopie ediční značky připravovala na kopírovacích strojích Státní vědecké knihovny v Brně její pracovnice Amalie Skládanková (*1932).
Edice vycházela ve formátu A4, pouze svazky poezie byly rozepisovány ve formátu A5. Příslušnost k edici zprvu naznačovala jen vlepená obrázková značka, později přibylo explicitní označení edice a čísla svazku. Některé z prvních svazků byly svázány do tuhé vazby ze světlého plátna, zejména z finančních důvodů však vydavatel posléze přešel k jednotné vazbě z přírodního kartonu s textilní páskou na hřbetě. Vydané svazky nesly přesnou dataci (měsíc a rok vydání) spolu s informací o původu předlohy, z níž opis vznikl; původně tato stručná ediční poznámka následovala za titulním listem, od svazku 15 se informace přesunula do tiráže za textem díla.
Za pět let trvání (do října 1989) v edici vyšlo 39 svazků číslovaných 1–40, vydání svazku plánovaného s č. 39 (Ivan Diviš: Beránek na sněhu) se již neuskutečnilo. V prvním roce (1984) byl vydán pouze jeden titul, rozdělený do dvou svazků (Václav Černý: Paměti III – Pláč koruny české), v dalším roce vyšly čtyři tituly. V následujících dvou letech byla produkce nejvyšší (13, resp. 11 svazků), poté klesla na pět svazků ročně. – Za sídlo edice lze považovat tehdejší byt Františka Derflera na Čápkově 46 v Brně.
Edice Studnice byla zaměřena na díla z oblasti literární vědy a filozofie, na memoárovou literaturu a poezii. Část produkce tvořily opisy textů převzatých z jiných samizdatových edic (Expedice, Kvart, Nové cesty myšlení, Petlice) nebo vydaných v exilu, ať již knižně (v nakladatelstvích Poezie mimo domov, Sixty-Eight Publishers, Rozmluvy) nebo časopisecky (Obrys, revue Rozmluvy, 150 000 slov). Příležitostně byly texty přepisovány také z dnes již těžko identifikovatelných samizdatových zdrojů (Rekviem Anny Achmatovové v překladu Jaromíra Šavrdy, Jan Patočka: Co jsou Češi). Vedle toho však František Derfler z různých textových zdrojů edičně připravoval také původní tituly (Jan Zahradníček: La Saletta a Znamení moci, v němž byl první text přejat z vydání v Družstevní práci z roku 1947 a druhý ze zničeného nákladu vydání v Československém spisovateli z roku 1969; připojen je text Bedřicha Fučíka Básnická výzva, uveřejněný původně v 1. svazku edice Asyl nakladatelství Česká expedice v roce 1979), případně publikace vypravené na základě jiných samizdatových vydání (Dopisy z vězení
Václava Havla, jež obsahují výběr úvahových pasáží Dopisů Olze; práce Radima Palouše Kmotřenci, převzatá z edice Nové cesty myšlení, vyšla ve Studnici v novém, autorsky upraveném vydání). Ve spolupráci s filozofem Josefem Šafaříkem vydavatel vypravil původní svazek jeho textů Průkaz totožnosti. Poprvé zde vyšla práce Milana Balabána a Kateřiny Dejmalové Cesty vzhůru, která obsahuje překlad Žalmů 120–134 uvedený překladatelskou analýzou a doplněný poznámkami.
Program edice částečně určovala vydavatelova snaha zpřístupnit ve svém okolí texty, jež tehdy neoficiálními cestami sdílela široká kulturní veřejnost (edice zahájila třetím svazkem Pamětí
Václava Černého, později zde vyšel ještě jejich druhý a čtvrtý svazek; dále např. Čtrnáctero zastavení
Bedřicha Fučíka, Havlova Moc bezmocných, Dálkový výslech ad.). Podstatnější vliv však měly vydavatelovy osobní intelektuální zájmy, a v edičním plánu se tak opakovaně vyskytovala jména vymezeného autorského okruhu. Objevovala se díla zaměřená k filozofii dějin, k roli člověka v moderní technovědní společnosti a k otázkám intelektuální a morální integrity a růstu jedince (Jan Patočka: Kacířské eseje o filosofii dějin; Dvě studie o Masarykovi; Zdeněk Neubauer: Deus et natura; Josef Šafařík: Průkaz totožnosti; práce Radima Palouše 1969, Kmotřenci, Konverze a Čas výchovy). Ve čtyřech svazcích vyšly Poznámky k dějinám filozofie
Egona Bondyho a z edice Expedice převzala Studnice filozofický sborník Hostina, uspořádaný Václavem Havlem. Další oblastí vydavatelského zájmu byly stati a eseje o literatuře (Václav Černý: Dva sešity o existencialismu; studie Jindřicha Chalupeckého Richard Weiner a Jakub Deml), ale i o dalších uměleckých oblastech – divadle, výtvarném umění, hudbě (výbor z Patočkových studií a přednášek, publikovaných částečně časopisecky, částečně v samizdatovém souboru Umění a filozofie z roku 1978, nazvaný O umění; Zdeněk Kalista: Listy synu Alšovi o umění, opsané ze zachráněného exempláře nedistribuovaného vydání, připraveného v nakladatelství Československý spisovatel v roce 1970). S literárními zájmy vydavatele souvisí také opis Máchova Deníku z roku 1835, pořízený z exilového vydání v nakladatelství Poezie mimo domov. Z poezie v edici Studnice kromě sbírek Jana Zahradníčka vyšly svazek Básně Ivana Blatného, obsahující sbírky ze čtyřicátých let a výbor Stará bydliště, který pro nakladatelství Sixty-Eight Publishers uspořádal Antonín Brousek, Věty Jana Vladislava, básnická skladba Karla Šiktance Tanec smrti aneb Ještě Pámbu neumřel a máchovská poema téhož autora Pro pět ran blázna krále. Jediným překladovým titulem edice bylo Rekviem Anny Achmatovové.
V souvislosti s činností edice vzniklo v prosinci 1988 v Brně Divadlo U stolu, u jehož zrodu stáli spolu s Františkem Derflerem filozof Josef Šafařík, výtvarník Rostislav Pospíšil, hudební skladatel Jiří Bulis, spisovatelé Antonín Přidal a Milan Uhde a herec Jan Vlasák. Paralelně s ediční přípravou svazku esejů Josefa Šafaříka Průkaz totožnosti vznikalo divadelní představení sestavené z těchto textů; pololegální uvedení v klubu Na Šelepce v březnu 1989 StB překazila, premiéra se tedy uskutečnila v soukromém bytě Jany Soukupové převážně pro diváky z okruhu brněnského disentu. Divadlo pak působilo v pololegálních podmínkách až do listopadu 1989 (představení nesměla být plakátována, informace o místě a čase vystoupení se mezi spřízněnou kulturní veřejností šířily ústně), poté po krátké pauze obnovilo činnost v únoru 1990 jako agenturní scéna, od prosince 1998 jako součást Centra experimentálního divadla v Brně.
LITERATURA
Bibliografie: J. Hanáková: Edice českého samizdatu 1972–1991 (1997).Studie a články: M. Uhde: Čí je ten stůl?, Svět a divadlo 2009, č. 1; J. Soukupová: Derflerův Mikuláš za bony nechodil, in Nepoddajní aneb Nešlo to jinak (2010).
Rozhovory: F. Derfler: Skutečnost jako nesamozřejmý zázrak (připr. J. Soukupová), Host 2007, č. 3.