KRITICKÝ MĚSÍČNÍK  

Potřeba speciální kritické revue vzešla z Černého pojetí kritiky jakožto autonomní, nezávislé, tvůrčí i vědní disciplíny; jedním z bezprostředních podnětů jejího založení se stalo úmrtí F. X. Šaldy v roce 1937 a vůle pokračovat v jeho odkazu. Ambicí Černého bylo navázat na tradici Šaldova zápisníku a jeho koncepci kritiky řídící se jen náročnými uměleckými a etickými měřítky. Zároveň chtěl v listu seznamovat s domácími i zahraničními duchovními, literárními a uměleckými tendencemi minulosti i současnosti. Vedle rozsáhlejších statí (Kritické stati a úvahy) a kritických příspěvků hodnotících nově vycházející českou (příležitostně i slovenskou) literaturu (Průhledy do nové poesie – Průhledy do nové prosy – Průhledy do nové esejistiky – Průhledy do nového dramatu), tvořících jádro listu, byl tak v KM pravidelně vyčleněn i prostor původní i překladové poezii. Studiemi (zaměřenými monograficky, literárněhistoricky, problémově či tematicky) o české i světové literatuře a kritikami kromě redaktora a tajemníka do KM dále přispívali Josef Čapek, Vojtěch Jirát, Robert Konečný, Bohumil Mathesius, Karel Polák, Bohumil Polan, Marie Pujmanová, Karel Růžiczka (po válce jako Karel Růžička), Josef Šup a mnozí další. K úzkému okruhu spolupracovníků KM patřil mj. Jan Patočka, věnující se, podobně jako Václav Navrátil, tématům z oblasti filozofie, dějin idejí a široce pojímané problematiky humanitně-sociální. O divadle psal v prvním období existence KM Jan Kopecký, po válce pak Karel Kraus, texty o filmu přispívali Josef Branžovský a Jan Kučera, výtvarné umění reflektoval František Kovárna. Z původní básnické tvorby tiskl KM vedle textů Klementa Bochořáka, Františka Halase, Vladimíra Holana, Josefa Hory, Zdeňka Kriebla, Oldřicha Mikuláška, Josefa Palivce, J. M. Tomeše či Viléma Závady také autory nejmladší básnické generace (Kamil Bednář, Hanuš Bonn, Ivan Blatný, Jiří Daniel, Josef Hiršal, Josef Kainar, Jiří Orten, Zdeněk Urbánek, Jiří Valja), pro něž se KM stal časopiseckou tribunou, v níž zveřejňovali i svá programová stanoviska (Kamil Bednář: Projev k situaci nejmladší české poezie /1938/). Jako překladatelé poezie se v KM uplatnili Kamil Bednář, Lumír Čivrný, Pavel Eisner, Otakar Fischer, Antonín Hartl, Hanuš Jelínek, Bohumil Mathesius (mj. výbor ze staročínské lyriky), František Nechvátal, E. A. Saudek, František Vrba (též po válce) ad.; v poválečném tříletí Karel Brušák, Gustav Francl, František Hrubín, Svatopluk Kadlec, Adolf Kroupa, Marie Marčanová aj.
Některá čísla KM byla zaměřena tematicky (č. 7/1938 bylo věnováno baroku, č. 3/1940 památce Arna Nováka a F. X. Šaldy; po válce bylo Šaldovi věnováno též dvojčíslo 19–20/1947), dojem jednotného celku ovšem evokovala i řada čísel dalších – implicitní scelující charakter jim dodávala reakce na aktuální události. Pravidelnou součástí každého čísla byly glosy a komentáře k aktuálnímu literárnímu, kulturnímu, kulturně-politickému a společenskému dění (rubrika Poznámky, od roku 1940 Na okraj doby; autoři zde podepsáni celými jmény i pouze šiframi). Na stávající situaci KM reagoval ovšem také v dalších rovinách a formách, mj. prostřednictvím rozsáhlejších textů, v nichž byly rozebírány např. slovenské kulturní hodnoty a slovenská literatura (Michal Chorváth; po válce mj. Jozef Felix, Ivan Kusý, K. H. Rosenbaum), také však problematika nacionalismu (Václav Navrátil) a rasismu (Václav Černý). Vydavatel i redaktor časopisu opakovaně připomínali hlavní cíle revue a hodnoty, z nichž nemínili navzdory stupňujícímu se politickému tlaku ustoupit. Až do konce roku 1942, kdy bylo vydávání časopisu zastaveno, zde proto mohli např. nadále publikovat autoři židovského původu, byť (z vlastní vůle) pod pseudonymy (Pavel Eisner jako Jana Baborová, Jan Ort, Karel Babor, Jaroslav Dlouhý, Jan Orel; Josef Lederer jako Jiří Klan; Jiří Orten jako Karel Jílek a Jiří Jakub; Hanuš Bonn jako Josef Kohout).

V poválečném období se názorovým východiskem listu stalo široké pojetí socialismu jako pluralitního a na demokratických principech založeného společenského systému s důrazem na tvůrčí svobodu jako prvotní předpoklad umělecké tvorby. Tato koncepce se brzy – spolu s otázkou budoucí politické a kulturní orientace republiky – stala zdrojem polemik s pojetím marxistickým, jak je prezentovaly především Rudé právo nebo Tvorba, do značné míry i Kulturní politika a další listy sympatizující s kulturněpolitickou praxí KSČ. KM vstoupil prostřednictvím šéfredaktora do polemických střetů již v létě 1945. Stejně jako v období 1938–1942 se ve vystoupeních Václava Černého (volný cyklus úvah K problematice socialistické kultury u nás), započatých reakcí na článek Václava Běhounka v deníku Práce, postupně rýsovala představa sebevědomé, svobodné, autonomní národní kultury, nyní ovšem přitakávající geopolitickému pojetí Edvarda Beneše a dalších demokratických politiků a intelektuálů (Mezi Východem a Západem, Ještě jednou: mezi Východem a Západem /obojí v roč. 1945/). Ideu socialismu chápal Václav Černý jako vrchol a závěr tisíciletého civilizačního úsilí o uspořádání společenských poměrů, a tedy ve značné shodě s pojetím komunistickým (Básníkova trnitá cesta do socialistické společnosti /1945/); přesto i tyto jeho úvahy vzbuzovaly prudký nesouhlas komunistických publicistů (diskuse s Gustavem Barešem a následné polemiky s Jaroslavem Pokorným, Jiřím Hájkem, Františkem Vrbou aj. /vše 1946/). Třetím tematickým okruhem dobových kulturněpolitických polemik byl vztah umělce a státu (Černého stati Osobnost a kolektivum a Cesta literatury k lidu a lidu k literatuře /obojí 1946/); spadají sem i spory o titul národního umělce, k jehož udělování žijícím osobám se KM stavěl negativně, a Černého kritické stanovisko k českým intelektuálům schvalujícím stalinské represe vůči Zoščenkovi a Achmatovové (Sovětská čistka, česká kocovina a leccos jiného /1946/).
V tématech literárních se KM nadále zasazoval o propagaci náročné, neideologické literatury, nyní především existenciálního a existencialistického zaměření. Václav Černý byl ve své době předním znalcem existencialismu a soustavně jej uváděl do českého kulturního prostředí ve svých studiích, komentářích a také kontextových paralelách. Hanuš Bonn a především Jiří Orten pro něj byli představiteli existencialismu v poezii, jejž Černý považoval za výhradně český fenomén. Nejvíce pozornosti věnoval list i po válce list literární kritice. V rubrikách Kritické stati a úvahy a Průhledy publikovali vedle Václava Černého (mj. Česká beletrie emigrační, Další pohled na naši poezii nejmladší /obojí 1947/) nejčastěji Bohuš Balajka, Josef Dostál, Pavel Eisner (mj. Franz Kafka a Praha /1948/), Antonín Hrubý (mj. kritika Olbrachtova Dobyvatele, která vzbudila polemiku), Ota Jahoda, Karel Janský, Jaroslav Janů, Jan Linhart, Jiří Pistorius, Karel Polák, Bohumil Polan; značná pozornost byla přitom věnována evropské a světové literatuře. Z beletrie KM nadále tiskl výhradně poezii, a to opět českou (okruh autorů se oproti období 1938–1942 zásadně nezměnil) i přeloženou, nyní s ještě větším důrazem na představení zahraniční současné tvorby (francouzské, polské, sovětské atd.).