Novela o cynické hře nacistické moci s lidskou nadějí a o ženě, která dala přednost zoufalému činu před pokořením.
Děj prózy o třech číslovaných částech je zasazen do r. 1943 a podle nakladatelské anonce se opírá o skutečnou událost. Nacisté zatknou v Itálii židovské obchodníky s americkými pasy, kteří se za spojeneckými vojsky trochu předčasně vraceli do zemí svého původu. Dvěma desítkám z nich Němci namluví, že pokud budou ochotni dobře zaplatit, vymění je za své vlastní prominentní zajatce. V uzavřeném vlaku vozí skupinu Židů sem a tam po celém Německu, předvedou jim i loď, která je má údajně přepravit z Hamburku přes moře. Po celou cestu z nich pod různými záminkami mámí podpisy na dokumentech potvrzujících devizové převody ve prospěch německé říše, a to až do úplného vyčerpání jejich švýcarských kont. - Kromě jedoucího vlaku je druhým důležitým prostorem, v němž se děj odehrává, osvětimský koncentrační tábor. Tam se hned zpočátku židovským zajatcům představí velitel celé akce, Bedřich Brenske, a tam si také pan Herman Cohen, mluvčí rukojmích, vyžádá, aby se k nim mohla přidat krásná polská Židovka Kateřina Horovitzová, kterou zahlédl při selekci na rampě. Brenske k tomu svolí, protože Kateřina a její snaha o zachránění příbuzných mu dávají další možnosti vydírání. Když už celou skupinu podvedených čeká jen plynová komora, jediná Kateřina se vzchopí k činu: ve svlékárně před "sprchami" se zmocní pistole německého důstojníka, zastřelí jej a zraní dalšího vojáka. Po krátké přestřelce pak životy všech židovských aktérů příběhu i samotné Kateřiny rychle ukončí několik dávek z německých kulometů.
Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou je próza mimořádné dějové sevřenosti a tvarové vyváženosti. Dějový pohyb v ní má podobu spirály. Výchozím bodem příběhu je Osvětim. Do Osvětimi se poté vlak se zajatci vrací kvůli Cohenově svatbě s Kateřinou (podle Brenskeho je svatba nutná, aby Kateřina mohla opustit hranice Říše; židovská svatba přitom údajně není v Německu uskutečnitelná mimo koncentrační tábor). A Osvětim je i místem konečného určení transportu. První, druhý a třetí pobyt rukojmích v Osvětimi jsou i třemi rozdílnými stupni jejich vývoje od bezvýhradné důvěry k Brenskeho slibům přes pochybnosti až po úplné prohlédnutí. Dojem návratů na totéž místo, vnímané však protagonisty s rostoucí citlivostí pro jeho skutečnou tvářnost, zvýrazňuje scenérie osvětimských komínů se stoupajícím dusivým dýmem a přítomnost dvojice židovských postav z tábora - krejčího a rabína Dajema - v uzlových momentech děje. Krejčí v úvodní scéně prózy bere Cohenovi a Kateřině míru na nové šaty a v závěru se objevuje jako příslušník komanda, které pomáhá esesákům zneškodnit vzpouru a pak odklízí mrtvoly; Dajem jednak oddává Cohena s Kateřinou, jednak obsluhuje pece, v nichž na začátku mizí všech devět jejích příbuzných a na konci Kateřina sama. Dajemův zpěv a jeho modlitby při svatebním obřadu (s obměňovaným refrénem "ty má poslední", "ty má nešťastná, ty má přenešťastná" atp.), stejně jako krejčího zkušenost a jeho myšlenky v situacích, jež se Cohenovi a jeho druhům jeví jako nadějné, jsou zároveň prostředkem dějové anticipace. Účin novely je totiž založen na rozporu mezi tím, jak své postavení vnímají protagonisté, a tím, jak je vidí čtenář. Židovské zajatce naděje zaslepuje a činí z nich trpné figurky v Brenskeho rukách. Naproti tomu čtenář mj. i díky korigujícímu zornému úhlu epizodních postav tuší téměř od počátku, jak se věci mají. Podle J. VOHRYZKA je Modlitba vlastně ironickým příběhem: "Ironická je vybraná korektnost velitele tajného oddělení Brenskeho, ironická je celá ta oklika, kterou Brenske své zajatce dovede až k jejich konci, ironickou příchuť má celá ta jejich odlišnost, privilegovanost a proto i extravagantní nechápavost, a cosi ironického je i v přísné objektivitě, s jakou to Lustig vypravuje, s jakou od začátku ukazuje všechny karty a zápletku staví ne na utajení, mystifikaci, vytváření mylných předpokladů o tom, jak to může skončit, ale jak ji staví výhradně na retardaci." - Ve spojení motivů ženské krásy, něhy a statečnosti s motivy krutosti a násilí zaznívají ohlasy starých legend (zejména starozákonního příběhu o Juditě a Holofernovi), jež posilují nadčasový, obecně lidský dosah novely.
Na rozdíl od většiny Lustigových děl je Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou ve všech svých vydáních textově téměř identická: kromě drobných vpisků prováděl autor úpravy jen v členění odstavců. - V kontextu Lustigova díla tíhnoucího i v 60. letech k lyrismu a tvarové uvolněnosti, jak o tom svědčí próza z prostředí trestaneckého tábora Bílé břízy na podzim (1966), tetraptych novel o osudech židovských rodin Hořká vůně mandlí (1968) a román o izraelsko-arabské válce r. 1948 Miláček (1969), je Modlitba autorovým ojedinělým pokusem o prózu s dominujícími epickými kvalitami. Příběh o krásné Židovce, která si zachovala lidskou důstojnost i tehdy, když se od ní očekávalo jen pokorné mlčení, se řadí do linie Lustigových próz s ústředními postavami žen v mimořádných životních situacích. Otvírá ji už Dita Saxová (1962), novela o dívce, která se svou zkušeností z nacistického lágru nedovedla vstoupit do mírového života. Bezprostřední přípravnou skicou k Modlitbě byla povídka Dívka s jizvou ze souboru Nikoho neponížíš (1963). Nejvýrazněji se však Lustigova fascinace tématem pokořovaného ženství, lásky a erotiky na pomezí života a smrti projevila v pozdních autorových dílech - v prózách Nemilovaná (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.) a v novelách vyňatých z obsáhlého románového rukopisu Král promluvil, neřekl nic - Colette (1992) a Tanga (1992).
Z hlediska širších kontextových souvislostí lze Modlitbu zahrnout do novelistické tvorby, která v první polovině 60. let rozrušovala literární a myšlenkové stereotypy tzv. společenského románu předchozího desetiletí a připravovala nástup nové románové vlny, tentokrát radikálně deziluzívní a směřující od jednoznačné historické určenosti k existenciálnějšímu pojetí a vyznění. V tomto smyslu má Modlitba zvlášť blízko např. ke KUNDEROVÝM Směšným láskám, HRUBÍNOVĚ Zlaté renetě, HRABALOVÝM Ostře sledovaným vlakům nebo JEDLIČKOVĚ próze Kde život náš je v půli se svou poutí. Postava pana Brenskeho, uhlazeného demagogického manipulátora s lidskými osudy, spojuje novelu s prózou L. FUKSE Spalovač mrtvol s obdobně koncipovanou titulní figurou pana Kopfrkingla. - Režisérem úspěšné televizní adaptace Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou (1965) byl A. MOSKALYK, který natočil rovněž film podle Dity Saxové (1967).
Lit. M. Jungmann: Knihy Lustigova hledání, LitN 1963, č. 6 (o Ditě Saxové a Nikoho neponížíš); J. Opelík: Ve špatných službách, HD 1963, č. 2 (o Ditě Saxové); K. Dostál: Lustigovo hledání a nacházení, Plamen 1964, č. 12 (o souboru Vlny v řece); M. Suchomel: Nový a starý L., HD 1964, č. 8; J. Vohryzek, LitN 1964, č. 26; I. Zítková, MF 15. 4. 1964; V. Dostál: Dvou lásek shoda, Tvorba 1969, č. 12 (o Miláčkovi); A. Linke: Devátá Lustigova kniha, LitL 1969, č. 5 (o Hořké vůni mandlí); J. Hanušková: Znovu bojovat, MF 16. 3. 1990; A. L.: "I nelidskost je lidská", NK 1991, č. 10 (rozhovor); A. Mikulášek: Na okraj jedné reedice, Haló noviny 2. 7. 1991; V. Novotný: Horror Horovitzová, MF Dnes 2. 3. 1991; V. Píša: Modlitba pro život, SČD 26. 3. 1991; M. Huvar: Kdo se umí činit, Noviny 17. 8. 1992.
(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)