Sbírka psychologických novel a povídek o pomíjivosti a věčnosti lidského života.
Soubor obsahuje novely Polní tráva, Staník a Svatojanská pouť, kratší povídky Host a Setkání a cyklus čtyř lyrických próz Lístky z alba, který vyšel už dříve ve stejnojmenné knize (1944). Tematicky navazuje Polní tráva na autorovy předcházející sbírky povídek a novel; repertoár námětů rozšiřuje pouze o realitu 2. svět. války (v povídce Setkání). Hrdinům je společný prožitek blízkosti smrti, nezvratně nastalého závěru života, ať už vlastního či cizího. Tomáš Suchomel v titulní próze vypráví vnukovi o svém prostém, ale smysluplném chalupnickém životě, který plynul většinou bez mimořádných událostí, a přesto vydal na zajímavý příběh; Staník ze stejnojmenné novely se v očekávání předčasné smrti těžce smiřuje s poznáním, že už neuskuteční své velké plány hospodářské i duchovní; Jáchym Lešek ve Svatojanské pouti se vysvobozuje z pocitu viny vůči své zemřelé manželce pomyšlením na životní oběť svatého Jana Nepomuckého, uctívaného jako patron těch, kdo trpí hanbou; rodina zámečníka Škůrky v povídce Host překonává rozpaky z příliš pozdního narození dítěte, ale i zármutek z jeho brzké smrti. Poněkud odlišné jsou hlavní postavy Setkání a Lístků z alba. Setkání je příběh středoškolského profesora Václava Suka, propuštěného z totálního nasazení a potkávajícího cestou domů svou žákyni, která se k jeho úděsu pod vlivem válečných poměrů proměnila z citlivé dívky v mravně otrlou osobu. Lístky z alba jsou lyrickoepické reflexe člověka, kterého osud na neurčitou dobu připoutal k pobytu v zapadlé vsi; pozorování každodenní jednotvárnosti přerůstá ve hru fantazie, která před jeho vnitřním zrakem ruší hranice mezi přítomným a uplynulým, mezi živými a zemřelými. Dějištěm většiny próz je podobně jako v předchozích knihách autorův rodný hanácký venkov, odkud ještě nevymizely tradiční hodnoty a rodové vazby.
Polní tráva je poslední kniha próz, kterou Čep vydal před odchodem do exilu, a jeho předposlední beletristický knižní titul vůbec. Na rozdíl od starších textů, pro které byla příznačná vynalézavá metaforika a hudebnost, je tu autorův umělecký výraz znatelně oproštěn. Prózy souboru se řadí k situační epice založené na kronikářském líčení životních osudů hlavních postav, jejichž psychologická charakteristika je zacílena k zobrazení individuálního vnímání pomíjivosti a věčnosti, přirozeného a nadpřirozeného. V myšlenkách jednoho hrdiny Čep prozrazuje svou epickou metodu: scény ve vyprávění se podobně jako události v životě vynořují jedna za druhou, zdánlivě bez souvislosti a režírované návaznosti; jejich vzájemná spojitost a jednotící smysl je jakoby nad nimi a vynikne až na konci. Mnohé postavy jsou vytvořeny podle skutečných vzorů: příběh Tomáše Suchomela z titulní prózy obsahuje zážitky Čepova děda (účast v prusko-rakouské válce r. 1866), hrdinou Lístků z alba je sám autor, který se po vypuknutí 2. svět. války uchýlil do rodného domu v Myslechovicích, apod. Některé scény vzniklé na základě autentických zážitků zde Čep zpracoval už podruhé (pouť na Hostýn líčena už v knize Děravý plášť, 1934). Ústřední motiv pomíjivosti lidského života je vyjádřen titulem Polní tráva, který přebírá biblické přirovnání člověka k bylině ráno kvetoucí a večer vadnoucí. Hrdinové se během svého života a zvláště v jeho závěru smiřují s tímto údělem a ve svém smíření zároveň nacházejí odvahu k přijetí perspektivy věčného života. Čepova spirituální koncepce světa a lidské existence jistě vyrostla v prostředí tradičních katolických obyčejů a výchovy, z něhož autor pocházel, ale ve výsledné podobě se značně liší od venkovské lidové zbožnosti. Vychází z osobního vztahu k Bohu a z trpělivé lásky k člověku. Rodné prostředí se svými charakteristickými rysy je však v Čepových prózách nadále přítomno jako konstitutivní prvek, a právě Polní tráva je dokladem, že tam, kde autor tuto námětovou oblast opouští, je i při detailní znalosti nové reality umělecký obraz poněkud povrchní a nedozrálý (povídka Setkání).
JAN ČEP (31. 12. 1902 v Myslechovicích u Litovle – 25. 1. 1974 v Paříži) byl prozaik, esejista a překladatel katolické orientace. V knihách psychologických próz z vesnického prostředí (Dvojí domov, 1926; Vigilie, 1928; Zeměžluč, 1931, svazek obsahuje i předchozí dva prozaické soubory; Letnice, 1932; Děravý plášť, 1934; Hranice stínu, 1935; Modrá a zlatá, 1938; Tvář pod pavučinou, 1941) vypráví příběhy lidí, často intelektuálů, kteří opustili rodný venkov a po životním ztroskotání se k němu buď v myšlenkách nebo skutečně vracejí jako k záruce vnitřní jistoty a rovnováhy, v křesťanském smyslu pak jako k symbolu či předobrazu trvalého domova v nebi. Důležitým Čepovým motivem je skutečnost smrti, která je bolestná právě pro dvojjedinost lidské touhy po krásách země i po věčnosti. Psychologicky věrné vystižení osobní zkušenosti s absolutnem a také svěží, originální metaforika povyšuje Čepovy texty nad úroveň standardní venkovské prózy (např. v téže době se rozvíjejícího ruralismu – V. PROKŮPEK, F. KŘELINA, J. KNAP), k níž byly často přiřazovány. Čepovo prozaické dílo bylo uzavřeno krátce po autorově odchodu do pařížského exilu (v srpnu 1948) triptychem novel Cikáni (Mnichov 1953), který již čerpá z válečné a poválečné reality. Jako překladatel se Čep soustředil zvláště na francouzské a anglické autory katolické orientace (H. POURRAT, M. BARING, G. BERNANOS, B. MARSHALL), překládal též R. L. STEVENSONA, C. F. RAMUZE aj. Čepovo esejistické dílo vyzrálo ještě za pobytu autora ve vlasti (literárněteoretické a kulturněhistorické úvahy a náboženské meditace v časopisech Akord, Listy pro umění a kritiku, Tvar a dalších, knižně ve výboru Rozptýlené paprsky, 1946), svého vrcholu však dosáhlo v 50. a 60. letech, kdy Čep v exilu spolupracoval s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa: básnicko-filozofická zamyšlení nad smyslem dějin a úlohou křesťana v moderním světě vyšla knižně v souborech O lidský svět (Řím 1953), Samomluvy a rozhovory (Lund 1959) a Malé řeči sváteční (Řím 1959). Typem svého myšlení má Čep blízko ke křesťanským existencialistům G. MARCELOVI, J. MARITAINOVI a R. GUARDINIMU. Kombinací prozaického a esejistického stylu vznikly vzpomínkové texty Poutník na zemi (Řím 1965), a Sestra úzkost: zlomky autobiografického eseje (Řím 1975; Brno 1993), v nichž jsou obsaženy i zmínky o námětových zdrojích Čepových próz.
Lit. R. Černý, LD 5. 5. 1946; M. Dvořák, Akord 1946/47, s. 63; G. (= F. Götz): Čepova nová próza, NO 13. 12. 1946; J. Franz: O J. Č., LUK 1933, s. 84; K. Sezima: Dvojí domov, in Mlází, Praha 1936; P. Demetz: Umění J. Č., Svědectví 1963, č. 20; B. Fučík: Básník dvojího domova, in J. Č.: Zeměžluč – Letnice – Děravý plášť, Praha 1969; E. Strohsová: Básník návratů a návrat básníka, Listy 1969, č. 12; Z. Rotrekl in Skrytá tvář české literatury, Brno 1991; B. Fučík: Poutník na zemi, in Čtrnáctero zastavení, Praha 1992; J. Med: Dvojí domov J. Č., LitN 1992, č. 21; M. Trávníček: Profil - J. Č., Proglas 1992, č. 10; K. Komárek: Návrat J. Č., Akord 1992/1993, č. 7; A. Kratochvil: Poutník na zemi, in ...za ostnatými dráty a minovými poli..., Mnichov - Brno 1993; J. Opelík in ČLit 1993, č. 1 (ukázkové heslo z připrav. Slovníku českých spisovatelů 1945-1990).
(Karel Komárek, Slovník české prózy, 1994)