OTÁZKY DIVADLA A FILMU 

Zpočátku byl časopis hlavně tribunou Jindřicha Honzla (č. 1/1945-46 vyplňují výhradně jeho příspěvky), v průběhu dalších ročníků s ním velmi těsně spolupracoval také Jaroslav Pokorný aj. Vedle teoretických statí vycházela v listu aktuální kulturněpolitická publicistika, řidčeji se objevovaly ukázky dramatických textů. V duchu Honzlova úsilí o revizi a zlidovění programu předválečné divadelní avantgardy (viz jeho stati K společenské situaci českého divadla a Ruský a sovětský realismus – obojí v ročníku 1945/46, a úvahu o repertoáru Národního divadla K situaci divadelního umění – ročník 1948/49) list věnoval pozornost probíhajícím legislativním a organizačním změnám v systému domácího kulturního života, vyjadřoval se k otázkám výchovy nové tvůrčí generace, zvláště herecké, a opakovaně se zamýšlel nad úkoly dramaturgie v nové společenské situaci.

Jindřich Honzl zde publikoval řadu teoretických i historických studií o hereckém, zvláště mimickém projevu (Obřad a divadlo, Nebezpečná spojení, Definice mimiky, Mimický znak a mimický příznak, Herecká inspirace, stať o Vydrově herectví aj.). Připomínal také památku levicových divadelníků a literátů, kteří zahynuli během války, a soustavně zasahoval do kulturněpolitických diskusí (Co žádá umění a umělec od divadelního zákona – 1945/46). Zdůrazňoval v nich sociální poslání divadelní kultury, ale zároveň volal po silných tvůrčích osobnostech, které by dokázaly vtisknout jednotlivým inscenacím i práci celého divadelního souboru vnitřně jednotný ráz (Nového ducha do našich divadel – 1945/46, Budovatelský program dvouletky a divadlo – 1946/47). V reakcích na čistku v sovětských literárních časopisech a na různé polemické kampaně (Diskuse o osobnosti a kolektivu, Jsou politické úkoly také úkoly kulturními? – obojí 1946/47) připouštěl právo komunistické strany na zásahy do kulturní sféry a polemizoval se stanovisky Václava Černého nebo Edmonda Konráda. V souladu s Honzlovým poválečným vývojem byly i úvahy vzniklé na okraj jeho vlastních úprav Tylových her (Hus z revolučního roku 1848 – 1945/46, O úpravě Kutnohorských havířů J. K. Tyla – 1948/49) a nových inscenací klasického repertoáru (Ze života hmyzu bratří Čapků – 1946/47, Gogolův Revizor – 1947/48). Obsáhlou studii Honzl věnoval dramatickému dílu Jana Bartoše (1945/46) a společně s Karlem Teigem napsal článek o S. Ejzenštejnovi.

Jaroslav Pokorný se věnoval hlavně hodnocení repertoáru českých divadel a pokoušel se vymezit hlavní úkoly divadelní dramaturgie (K současné situaci českého dramatu, Nejbližší dramaturgické problémy – obojí 1947/48, Úkoly a perspektivy – 1948/49). Psal ovšem také o Saudkově překladu Shakespeara (1948/49), v souvislosti se svým překladem SofoklovaOidipa krále se zamýšlel nad rytmickou výstavbou klasické tragédie (1945/46) a přeložil pro časopis několik studií anglického marxistického estetika George Thomsona. Jan Mukařovský otiskl v listu úvahu K umělecké situaci dnešního českého divadla (1945/46) a projev k desátému výročí smrti F. X. Šaldy (1946/47). O organizačních otázkách divadelního života psali především Jan Kopecký a Miroslav Kouřil, o různých aspektech divadelní tvorby uvažoval Antonín Dvořák, operní teorií se zabýval Antonín Sychra. Filmu byly věnovány přeložené stati Sergeje Ejzenštejna a Georgese Sadoula. Z dramatických textů ODaF uveřejnily MouchyJeana-Paula Sartra, Bláznivou ze ChaillotJeana Giraudouxe (obojí 1946/47) a ŠúdrakůvHliněný vozíček (1947/48). Několikrát se časopis vrátil k osobnosti Vladislava Vančury: jeho nekrologem bylo uvedeno č. 1/1945-46 a v tomtéž ročníku vyšla vedle stati Jana MukařovskéhoNa okraj Vančurova zpracování Kolárova Pražského žida také Vančurova mladistvá dramatická hříčka Latinští klasikové. Eva Vrchlická uveřejnila v listu ukázku ze svých hereckých pamětí. Rubriku Poznámky vyplňoval z větší části Jindřich Honzl, recenzemi přispívali též Antonín Dvořák a Adolf Scherl.

Od počátku časopis přetiskoval články ze sovětského kulturního tisku, v posledních dvou ročnících se však zdroje, z nichž redakce čerpala, omezily téměř výhradně na SSSR (v roč. 1948/49 vyšly mj. i osnovy sovětských uměleckých škol). Zároveň se list změnil v „bulletin“, který sloužil Divadelní a dramaturgické radě při ministerstvu kultury a Divadelní propagační komisi k zveřejňování jejich stanovisek a projevů funkcionářů (Jindřich Honzl, Jan Kopecký, Miroslav Kouřil, Jaroslav Pokorný) na jejich zasedáních. Po reorganizaci divadelního tisku, k níž došlo na jaře 1950, se měl časopis opět soustředit k problémům divadelní teorie, historie a kritiky. Navzdory proklamované zásadě, že časopis bude sloužit jako prostředek výchovy všech divadelních pracovníků k dialektickému materialismu, však již další číslo nevyšlo.

Otázky divadla a filmu měly zpočátku v pohledu na základní teatrologické problémy blízko ke strukturalismu a představovaly významnou tribunu teoretického uvažování, ale ještě před únorem 1948 se většina jejich spolupracovníků přihlásila k metodě tzv. historického materialismu. Dogmatická kulturněpolitická stanoviska se postupně prosazovala zvláště v aktuální publicistice a v kampaních za prosazení nové podoby divadelního života, mechanicky převzaté z SSSR. Teoretické úkoly listu postupně převzal časopis Divadlo, který byl založen jako orgán Divadelní a dramaturgické rady, ale časem přibíral i další funkce.