Přemysl RUT

Mnohostranná literární tvorba Přemysla Ruta zahrnuje divadelní a rozhlasové hry, původní i apokryfní prózy, básně a eseje. Jeho dramatické texty, jejichž základní situace nezřídka vychází ze starších literárních předloh, mají podobu složitě komponovaných intelektuálních konstrukcí – podobenství o situaci člověka, hledajícího své postavení v absurdním světě nepravd a frází. V neskrývané reakci na stav české společnosti v období tzv. normalizace je jejich základním principem tragikomický paradox, polarita absurdní reality a reálné absurdity. Rutovo výrazně filozoficky orientované úsilí dobrat se smyslu jazyka, a tím i smyslu skutečnosti samé, pracuje s napětím mezi žitou skutečností a její fiktivní, jazykově fixovanou podobou tak, jak ji utváří zejména dehumanizující fráze. Těžiště jeho her proto neleží v činech dramatických hrdinů, ale v dialozích, pracujících s prolínáním přímého a přeneseného významu slov či s rozporem mezi obecným významem slova a jeho platností jako jména vlastního (většina dramatických hrdinů má charakter alegorické postavy). Jako reakci na medializaci a virtualizaci světa lze vnímat některé Rutovy novější hry, v nichž se jako téma klade těžko rozeznatelná hranice mezi skutečností a iluzí a mocensky motivovaná manipulace se skutečností (soubor Hry s druhým já).
Autorův cit a smysl pro kvality jazyka určuje rovněž Rutovu tvorbu básnickou a prozaickou. Jeho poezie není tradiční lyrickou výpovědí, ale usiluje o humornou poetizaci jevů, jež se mnohdy stávají nositeli až překvapivě nových básnivých obsahů. Kniha Menší poetický slovník v příkladech je souborem „poetických definic“, s vtipnou ironií objasňujících základní pojmy „básnického řemesla“. Autor zde vytvořil vlastní básnické příklady k pojmům literární poetiky a souběžně i žánrově velmi různorodou sbírku epigramů, básnických parodií a ohlasů.
Rutovy prózy (Náměsíčný průvodce Prahou) mají žánrově blízko k moderní pohádce či apokryfu, přímočaře směřujícímu k pointě. Jsou založeny na nevšedním nápadu, na radosti z fabulace, humorném paradoxu, ironii a vtipné nadsázce. Autorova intelektuální fantazie nechává jednotlivé postavy prožívat neskutečné příhody, včetně setkání s pohádkovými bytostmi. V povídkové části souboru V mámově postýlce je každodenní stereotyp rozrušován vstupem racionálně nevysvětlitelných událostí, zdánlivě harmonická atmosféra je rozbíjena dějovými zvraty s různě odstupňovanými odstíny svrchované ironie, vedoucími často k absurdním koncům. V pohádkové části téže knihy se Rut inspiruje klasickými pohádkovými příběhy, jež inovuje zaplňováním „bílých míst“, relativizací jejich kanonizovaného znění, nasvícením tématu z odlišné perspektivy. Tímto postupem, jenž se objevuje i v jeho dalších prozaických knihách, dokazuje, že i zdánlivě uzavřené, hotové, schematické příběhy (pohádky, exempla, pověsti), v sobě nesou časem nevyčerpatelné napětí a při tvůrčím přístupu mohou být zdrojem permanentního čtenářského dialogu, doptávání se po smyslu nejen fiktivního příběhu, ale i příběhu reálného života, k němuž se ten fiktivní různými způsoby, ale vždy neodmyslitelně vztahuje. Rutův zájem o příběh souvisí s neustálou snahou o hlubší poznání sebe sama, své kultury, historie i současnosti, s vědomím nenahraditelné role kulturní paměti v utváření kolektivní i osobní identity. To ilustruje také soubor adaptovaných méně známých pověstí z Čech a z Moravy (Strašlivé Čechy, děsná Morava).
O hermeneutiku příběhu se Rut pokouší v esejistické knize Pan Když a slečna Kdyby, v niž na různorodém materiálu (Nový zákon a jeho převyprávění, legendy o světcích, pohádky, pověsti, Shakespearovy dramatizace již dříve zpracovaných námětů, příběhy v moderní literatuře 20. století) poukazuje na migraci fabulí a tedy i posuny v jejich zpracování, odkrývá strukturu příběhu, jeho fungování i možnosti jeho ideologického zneužití. Průzkum příběhu se mu pojí s průzkumem fenoménu hry, jejímž prostřednictvím, jak dokazuje i vlastní Rutova beletristická tvorba, lze proniknout pod povrch konvenčně vnímané skutečnosti literatury, jazyka i světa mezilidských vztahů; hra též umožňuje pohyb v „přechodovém pásmu“ mezi literaturou (divadlem) a skutečností. Také ve svých dalších úvahách a esejích zůstává Rut věrný humornému nadhledu, s nímž píše o vážných literárních a etických problémech; všímá si zejména soudobého divadla a různých podob tzv. pokleslé kultury (Ptáček (n)eseje zpívá vesele). Proměnám žánru a subžánrů (s těžištěm především v 1. polovině dvacátého století) populární písničky a její souvztažnosti s kulturní politikou a duchovním klimatem doby věnoval bohatým materiálem podepřenou knihu Písničky (Eseje se zpěvy).