Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Michal LÁZŇOVSKÝ

* 16. 1. 1947, Praha 
 
 
Autor divadelních a rozhlasových her, televizní scenárista, překladatel
 Pochází z drobné živnostenské rodiny; otec byl drogista, matka modistka. Po dvou letech učňovské výuky (klempíř–instalatér) přešel na dvanáctiletou střední školu (maturita 1967). Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy studoval dějiny a teorii divadla (1967–72, absolvoval prací o francouzském divadle Od Théatre d’Art až po Théatre des Arts). Nastoupil jako odborný pracovník do Divadelního ústavu v Praze (1972–75, s přestávkou vojenské služby 1973–74). Poté působil jako dramaturg v Severomoravském divadle v Šumperku (1975–79), referent Pražského kulturního střediska (1979–82) a ve Svazu českých dramatických umělců (1982–84). Roku 1984 se vrátil do divadelní praxe, pracoval jako dramaturg v pražském Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého (od 1992 Divadlo Labyrint). V letech 1992–2000 působil jako redaktor Českého rozhlasu (mj. zde 1994–2004 připravoval měsíčník Setkání u kulatého stolu), poté se ve svobodném povolání věnoval kromě externího působení v rozhlase především překladatelské práci. V současné době působí také jako externí pedagog na katedře autorské tvorby a pedagogiky na DAMU. Od roku 1996 vede spolu s Frederikou Smetanovou pražské Divadlo na voru, otevřený mezinárodní divadelní soubor zaměřený na frankofonní oblast. – Syn Michal Lázňovský (* 1977) je vedoucím katedry produkce na DAMU a ředitelem školního divadla Disk.
 Občas přispívá – především články o francouzském divadle – do časopisu Svět a divadlo a do Divadelních novin. Pro Čs. televizi napsal hry Zlatý drak (1985, režie Vledimír Kelbl, podle Dezsö Kosztolányiho), Imaginární portrét (1990, režie Viktor Polesný), Divertimento (1991, režie Viktor Polesný), Okenice (1993, režie Roman Meluzín), upravil hru Friedricha Dürrenmatta Play Strindberg (1996, režie Petr Koliha) a adaptoval povídku Guy de Maupassanta Dva přátelé pod titulem Čas grundlí (2003, režie Viktor Polesný), pro Čs. rozhlas pak hry Zahrádkáři (1987), Dva nepravděpodobné příběhy (1989), Golem (1991), K vašim službám (1993), Do Ameriky a zase zpátky (1994), Rytíři kulatého stolu (3 díly, 1. Merlin, 2. Artuš, 3. Kulatý stůl, 1999), Merlinův odkaz (2 díly, 1. Zrození rytíře, 2. Dobrodružství rytíře Lancelota, 2001), Rytíř Perceval a svatý grál (2 díly, 2002), Rytíř Galahad a svatý grál (2 díly, 2003), Malostranský čaroděj (pro děti, 2004), Hostina s Baronem Prášilem (pro děti, 2006) a dramatizace Candide aneb Optimismus (1991, podle Voltaira), Jméno růže (9 dílů, 2002, podle Umberta Eca), Robur Dobyvatel (2005, podle Julese Verna), Královna Margot (12 dílů, 2007, podle Alexandra Dumase). Český rozhlas uvedl také Lázňovského překlady her: Renaud Noëll: Turistická divertimenta (1997), Albert Camus: Nedorozumění (1999), Frank Bertrand: Poslední noc Tennessee Williamse (1999), Yasmina Reza: Muž přístupný náhodám (1999), Oscar Wilde: Salome (2000), Caya Makhélé: Bajka o lásce, pekle a márnici (2003, s Matyldou Lázňovskou), José Pliya: Maska Siky (2004, s Matyldou Lázňovskou), Jean-Claude Carrière: Normální okruh (2004); Kossi Efoui: Převozníkův malý bratr (2005, s Janem Tošovským), Léandre-Alain Baker: Dny se vlečou, noci taky... (2006, s Matyldou Lázňovskou); Eric Westphal: Koncert v oranžerii (2006); Eric-Emmanuel Schmitt: Oskar a růžová paní (2007). Společně s Věrou Chytilovou a Evou Kačírkovou napsal scénář k filmu Pasti, pasti, pastičky (1998, režie Věra Chytilová).
 Lázňovského dramatika divadelní, rozhlasová i televizní se vyznačuje neustálým hledáním specifického tvaru pro každou hru. V důsledku toho se jednotlivá díla navzájem liší kompoziční výstavbou, formálními postupy i zvoleným žánrem. Debutoval hrou Upálení Kryštofa Lautnera na motivy románu Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice. Historické podobenství o střetu individua s mocí předznamenalo i další hry, věnované problematice rozporuplného vztahu člověka a společnosti, které jsou situovány do přítomnosti (Podvojník) či nedávné minulosti (Hřích). Do této skupiny se řadí rovněž hra Odložený Filoktétes (1992 za ni Lázňovský obdržel 2.cenu Nadace Alfréda Radoka), parafráze Sofoklova dramatu o jednom z hrdinů trojské války, která se skeptickým viděním paradoxního dění blíží k divadlu absurdity. Jeho vliv se nejvýrazněji projevil v kafkovském minimonodramatu Nevím, jehož hrdina, pohybující se v nekonkretizovaném časoprostoru, marně usiluje pochopit, co se děje, a navázat kontakt s okolím. V Lázňovského divadelních hrách jsou často využívány fantaskní prvky, surrealistické motivy (sen, nadpřirozené bytosti, zjevení) a postupy (proměny jedné postavy v jinou), které dávají reálným dějům další významovou dimenzi. – V hrách televizních a rozhlasových Lázňovský uplatňuje tradičnější metodu psychologické výstavby postav (volná trilogie o podivných, nenaplněných láskách Imaginární portrét, Divertimento, Okenice). Nicméně i v těchto realističtěji utvářených hrách mají příběhy a jednání postav absurdní přídech. Autorovi hrdinové, uzavření do vlastního mikrosvěta, nejsou schopni realizovat smysluplné vztahy s druhými, ani si uvědomit, jak chatrné jsou jejich zdánlivé jistoty. Soustavným průzkumem spektra výrazových možností dramatu je tvorba Michala Lázňovského ojedinělým fenoménem české dramatické produkce 80. a 90. let. – V knihovně Divadelního ústavu jsou uloženy xerokopie hry Odložený Filoktétes (1992) a komedie Havrani (1994). – Jako prozaik debutoval souborem dějově střídmých, až minimalistických povídek (Povídky z Prahy a okolí), ohledávajících v letmých, částečně snových sekvencích úběžníky lidské existence (1999 za ni Lázňovský obdržel hlavní cenu Nadace Františka Langera). – Překládá výhradně z francouzštiny, v posledních letech se věnuje především frankofonním autorům z afrických zemí. Část překladů realizoval společně se svojí manželkou Matyldou Lázňovskou.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Dobrodružství (D, rozmnož., 1983, i prem.); Čáry na dlani (D, rozmnož., 1986, prem. 1985, dramatizace povídek V. Šukšina, s M. Krobotem); Podvojník (D, rozmnož., 1988); Lhaní – Le mensonge (D, dvojjazyčně, Saint-Nazaire 1993, franc. překlad J. Boxbergerová); Povídky z Prahy a okolí (2004); scénicky: Upálení Kryštofa Lautnera (1979); Povídka o Aucassinovi a Nicolettě, která se střídavě zpívá, hraje a vypravuje (úprava anonymního francouzského textu, 1987, s K. Křížem, hudba J. Klusák); Nevím (1992); Trny a poupata (1996, s I. Krobotem); Zakletý úsměv – Le soire ensorcelé (1998, scénická kompozice z textů S. Renaudové, B. Reynka, F. Halase a lidových písní, s F. Smetanovou); Dobrý skutek (1999); Konec světa v salónu Gogo (literární kabaret, 2000, s dalšími); Orfeus (sen) na konci světa (2000, s F. Smetanovou); Miluju vlaky nejspíš proto, že jsou rychlejší než pohřby (2000, česko-francouzský kabaret inspirovaný texty R. Desnose, s F. Smetanovou); Je to Paříž, chcete-li... (literárně-hudební kabaret, 2001, s F. Smetanovou); Člověk v ohni (2001, komponovaný pořad o africké kultuře v Čechách, s F. Smetanovou); Mezi nebem a zemí (2002, variace na Malého prince A. de Saint-Exupéryho, s F. Smetanovou); Růže a kopřiva (2004, scénické pásmo z veršů J. Sénaca, s F. Smetanovou, překlad veršů M. Lázňovský); Jednou večer v Paříži (literární kabaret, 2004, s F. Smetanovou); Nemůžeme si naříkat (2006, koláž z textů O. Warszawského, M. Warszawské a J. Urzidila, s F. Smetanovou); Alma et Franz (Grenoble 2007, franc. překlad M. Forest); adaptace scénicky: Molière: Škola (nejen) pro ženy (1977); Voltaire: Candide (1989, s M. Krobotem); J. Roth: Job – Román prostého člověka (1995); Stendhal: Červený a černý (2000).
Překlady: E. Ionesco: Macbeth (rozmnož., 1976); C. Rich: Oblek na zimu (rozmnož., 1982); E. Cormann: Berlíne, Berlíne, ty tančíš se smrtí (rozmnož., 1988, s M. Lázňovskou); P. Claudel: Proteus (rozmnož., 1993, s T. Vondrovicem); Y. Reza: Muž přístupný náhodám, Obraz (1998) + Kumšt (in program Městského divadla v Brně, 2008); Šmoulové (dětský magazín, 13 čísel, 1997–99, s T. Vondrovicem); E.-E. Schmitt: Návštěvník (1998, s T. Vondrovicem) + Heslo „Morálka“ (2001, prem. s tit. Libertin 2002, s M. Lázňovskou) + Manželské vraždění (2005); J.-C. Carrière: Terasa (2000, s M. Lázňovskou); J.-C. Grumberg: Nejspíš sníš (2001); Ezio Frigerio: szenografo – scénograf (katalog k výstavě, 2001, s M. Lázňovskou); K. Kwahulé: Nestyda (2002); E. Bilal: Nikopol (komiks; jednotlivé díly: Jarmark nesmrtelných, 2002, Volavka, Chladný rovník, oba 2003); C. Makhélé: Bajka o lásce, pekle a márnici (2003, s M. Lázňovskou); E. Laurent: Dynastie Bushů. Válečné tažení proti Iráku (2003, s M. Lázňovskou); A. Jodorowsky: Kasta Meta-baronů. Praděd Oton (komiks, 2003); R. Lécureux: Rahan (komiks, 2003); J.-C. Barc: Návrat pana Leguena aneb Víkend ve výtahu (2004, s M. Lázňovskou); J. Pliya: Maska Siky (2004, s M. Lázňovskou); K. Efoui: Převozníkův malý bratr, Procházka s anonymními sousedy (2005, s J. Tošovským), R. Goscinny: Lucky Luke (komiks; jednotlivé díly: Tortilly pro bratry Daltonovy, Dostavník, oba 2005, Cirkus Western, Zelenáč, oba 2006); V. Novarina: Imaginární opereta (2005); R. Goscinny: Asterixova dobrodružství (komiks; jednotlivé díly: Nebe mu padá na hlavu, 2005, Velký příkop, Asterixův syn, oba 2006, Růže a meč, Obelix a Caesarova galéra, Asterix a Latraviata, vše 2007); L.-A. Baker: Dny se vlečou, noci taky... (2006, s M. Lázňovskou); B. M. Koltès: Západní přístaviště (in B.-M. Koltès: Hry, 2006, prem. 2005 s tit. Západní přístav); S. L. Tansi: Antoine mi prodal svůj osud (2007); G. Akakpo: Habbat Alep (2008, s M. Lázňovskou); scénicky: J. Cocteau: Pekelný stroj (1995); P. Claudel: Něco za něco (1997) + Výměna (2006); J. Dell – G. Sibleyras: Takový žertík (2004, s M. Lázňovskou); G. Feydeau: Šampióni + Dámský krejčí (obě 2005); A. Dumas – J.-P. Sartre: Kean (2005); J.-C. Carrière: Normální okruh (2006); E.-E. Schmitt: Hotel mezi dvěma světy (2006) + Záhada (2009); Y. Reza: Tři verze života (2002) + Bůh masakru (2008).
Příspěvky ve sborníku: Slyšeli jste (1990, rozhl. hra Zahrádkáři); Kabinet smíchu (1997); Lásky a nelásky (1998); The 3rd European Theatre Forum (Paris 1999); The 5th European Theatre Forum (Paris 2001); Tichá pošta (2003).

LITERATURA

Recenze: Upálení Kryštofa Lautnera: M. Tůma, Scéna 1979, č. 21 * Dobrodružství: J. Kolář, Scéna 1983, č. 13; M. Vojta, Tvorba 1983, č. ?? (8. 3.) * Odložený Filoktétes: M. Reslová, Svět a divadlo 1993, č. 2 * Povídky z Prahy a okolí: J. Chuchma, MFD 25. 3. 2005.
Rozhovor: H. Pekárek, Magazín klubu Vltava 2004, č. 1.

Autor hesla: Eva Šormová (1994)
Aktualizace hesla: 15. 1. 2009 (mvo)
Aktualizace bibliografie: 15. 1. 2009 (mvo)
 
zpět na hlavní stranu