Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 František  HRDLIČKA

* 7. 1. 1937, Litoměřice  
 
 
Prozaik a dramatik
 Otec byl právník, matka úřednice; v mládí projevovali umělecké sklony (ochotnické divadlo a balet). Během okupace žil Hrdlička s rodiči v Pardubicích. Ve studentských letech doprovázel jako klavírista pěvecké soubory a tělovýchovné produkce. Po maturitě na gymnáziu v Českých Budějovicích (1955) studoval na Lékařské fakultě UK. Studia však nedokončil a v letech 1960–1963 pracoval nejprve krátce jako vychovatel, pak jako technický redaktor v Úřadu pro patenty a vynálezy. Roku 1963 se přihlásil na DAMU, kde absolvoval dramaturgii (1968; diplomová práce Poznámky k problematice shakespearovských překladů a pokus o samostatný překlad). Poté pracoval jako dramaturg a asistent režie v Divadle E. F. Buriana, Divadle S. K. Neumanna, Divadle Na zábradlí, Československém rozhlase a ve Viole. V letech 1969–1972 spolu s Milošem Horanským vedl experimentální studio Bílé divadlo v Praze-Břevnově. Zde se seznámil se Zdenou Bratršovskou, s níž později napsal naprostou většinu svého literárního díla. Od roku 1973 byl v invalidním důchodu. V letech 1990–1992 působil v redakční radě Klubu osvobozeného samizdatu (KOS) a od roku 1996 vyučuje tvůrčí psaní, světovou literaturu, publicistické a dramatické žánry na několika vysokých školách (Vyšší odborná škola publicistiky, Fakulta humanitních studií UK, od roku 2004 Pedagogická fakulta UK). V roce 1998 absolvoval se Zdenou Bratršovskou zahraniční stáž (tvůrčí stipendium Künstlerdorf Schöppingen).
 V roce 1959 měla v nakladatelství Československý spisovatel vyjít Hrdličkova autobiografická novela Tři tucty hodin, z vydání však sešlo a novela se v přepracované podobě stala součástí titulu Rezavá léta. V šedesátých letech přispíval fejetony a úvahami do časopisu Universita Karlova (převážně pod pseudonymy M. Janský a F. Sláma) a připravil řadu adaptací literárních textů pro divadlo (Vítězslav Nezval: Valerie a týden divů, 1967, Denis Diderot: Jeptiška, 1968, obojí pro Violu, a další). V letech 1984 a 1985 otiskoval ve Světové literatuře překlady Stefana Brechta, Ingeborg Bachmannové a Rolfa Hörlera. Se Zdenou Bratršovskou publikuje od roku 1991 také publicistické a literárněkritické stati ve Tvaru, Literárních novinách, Českém deníku, deníku Prostor, v časopisech Týden, Reflex, Mosty aj., od roku 2004 také v internetových Britských listech; povídku otiskli také v časopise Playboy. Čs. rozhlas uvedl řadu jejich dramatizací a adaptací (Christiaan Barnard: Nežádoucí, 1981, aj.); v letech 1992–1998 svými úvahami přispívali také do relací Českého rozhlasu (Živá slova, Excerpta, Pro tento čas). Bratislavské rozhlasové studio vysílalo jejich původní rozhlasové hry Nebásni a hraj (1983, r. E. Galandová), Setkání na hvězdárně (1984, r. M. Semík), Noční jízda (1988, r. M. Grandtnerová) a dále Na shledanou, pane profesore (1991, r. V. Rusko ml.), Pomocníci za plotem (1992) a Pac a kvinde (1994). Jsou autory scénářů několika dílů dokumentárního cyklu České televize Lapidárium (Příběh skautského totemu, 1995, Příběh kukátka Mistra Suka, 1996); dále napsali filmový scénář Dvě ženy v jezeře (1984, nerealizováno). Scénické čtení prózy Sebranci uvedlo Divadlo na zábradlí (2008, r. Miloš Horanský). – Společně se Zdenou Bratršovskou užívá pseudonymu František Bratřík a šifry BaH (u recenzí a literárně kritických statí, převážně v Českém deníku a deníku Prostor); u prvních literárních prací užíval také pseudonymů M. Janský a F. Sláma.
 

Počátky tvorby Františka Hrdličky jsou spojené s divadlem a tato zkušenost je patrná i v jeho prozaickém díle, napsaném až na výjimky (rané texty pro děti) společně se Zdenou Bratršovskou. Oblíbenou formou jejich prozaického vyjádření je monologická výpověď postavy, těžící často z napětí mezi záměrnou sebestylizací mluvčího a mimoděčným dojmem, kterým na vnímatele působí. Soubor podobných promluv tvoří již „román v monolozích“ Sebranci (volně inspirovaný zážitky z alternativního Bílého divadla), jednu z prvních společných prací autorské dvojice. Próza, která vznikla v první polovině sedmdesátých let (oficiálního vydání se dočkala teprve v roce 1992), akcentuje, nikoli však jednoduše adoruje motiv osobní i společenské nezávislosti. Z různých výpovědí, vzpomínek a pohledů účastníků i vnějších pozorovatelů si čtenář „rekonstruuje“ osudy již rozpadlé nonkonformní komunity lidí, kteří se rozhodli vydělit z většinové společnosti, a nehledě na existenční strádání, které jim jejich životní styl přináší, respektovat výhradně vlastní životní hodnotová kriteria, jimiž jsou především svobodomyslnost, kreativita a svoboda individua včetně svobody sexuální. Podobnou metodou parciálních textů, v tomto případě však volněji spojených, autoři postupovali i v próze Rezavá léta, jejíž základ (výpověď o pobytu na psychiatrické klinice) vznikl již koncem padesátých let, definitivní podoba však teprve počátkem let devadesátých. V časovém odstupu mezi jednotlivými verzemi textu do původně klíčové prózy pronikaly další tematické roviny, směřující ke konfrontaci generačních postojů konce padesátých a konce sedmdesátých let. – Pro všechny prózy autorské dvojice je typická uvolněná, spontánní vypravěčská technika. Ta v části textů kontrastuje s promyšleně, často i složitě konstruovanými, literárně poučenými fantaskními a groteskními syžety, odkazujícími k mytologickým či literárním inspiracím (prostřední povídka triptychu Scény z mužského života; miniaturní výpovědi souboru Samé milé pitvorky; k experimentální próze tendující Cesta k močálu či fantazijní grotesky zařazené do souboru O dvou písařích). Jinou polohu tvorby Bratršovské a Hrdličky představují prózy vystavěné na přehledné dějové linii a zasazené do současnosti. Jejich ústředními postavami jsou samostatné a energické ženy, které se konfrontují s mužským světem, neschopným jejich nezávislost reflektovat (Budík pro Šípkové Růženky, Hotel Rezeda). Mužské hlasy, které jako by dotvrzovaly oprávněnost skeptického životního postoje ženských postav, zaznívají v prózách souboru Scény z mužského života či v některých povídkách tematicky ovšem pestřejšího povídkového souboru Renáta nad hlavou. Nepominutelnou součástí díla Františka Hrdličky je také publicistika (knižní výbor z publicistických textů, napsaných opět společně se Zdenou Bratršovskou, vyšel pod názvem Politikův umělec a umělcův politik) a literární věda (své autorské zkušenosti využil v příručce Průvodce po literárním řemesle).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Přijely k nám loutky (texty pro děti, 1985); Budík pro Šípkové Růženky (PP 1986, se Z. Bratršovskou); Udatný muzikant (pohádky, 1987, na motivy pohádek L. Bechsteina); Hotel Rezeda (R 1987, 2. přeprac. vyd. Báječný hotel Rezeda 2009, se Z. Bratršovskou); Horká krajina (D, rozmnož., 1989, se Z. Bratršovskou); Sebranci (P 1992, se Z. Bratršovskou); Samé milé pitvorky (PP 1994, se Z. Bratršovskou); Cesta k močálu a jiné prózy (PP 1994, se Z. Bratršovskou); O dvou písařích (pohádky a dokumenty, 1995, se Z. Bratršovskou); Scény z mužského života: tři výpovědi (PP 1996, se Z. Bratršovskou); Rezavá léta (P 2000, se Z. Bratršovskou); Renáta nad hlavou (PP 2007, se Z. Bratršovskou); adaptace: W. Shakespeare: Hamlet (rozmnož., 1970, i prem, s J. Gillarem) + Romeo a Julie (rozmnož., 1982, i prem.).
Ostatní práce: Politikův umělec a umělcův politik (výbor z publicistických textů Z. Bratršovské a F. Hrdličky, 2002); Průvodce po literárním řemesle. Základy tvůrčího psaní (2004, 2. dop. vyd. 2008).
Uspořádal a vydal: Zpráva o Bílém divadle (1998, se Z. Bratršovskou aj.), Jak chutná nezávislost (1998, se Z. Bratršovskou).
Překlady: M. Gorkij: Stařík (D 1971 i prem., s L. Hustolesovou, uvedeno též s tit. Soudce); A. N. Ostrovskij: Nemá kocour pořád posvícení (D, rozmnož., 1972 i prem., s L. Hustolesovou); E. Strittmatterová: Pomíjivý autoportrét (1988); W. Schiffer: Chladně svítí slunce (BB 2002, se Z. Bratršovskou).
Příspěvky ve sbornících: Stopy blesku (1996); Lásky a nelásky (1998); Století lásky a nenávisti (1999); Už tě nemiluju (2005).

LITERATURA

Studie a články: P. Bílek: doslov in Scény z mužského života (1996); J. Suk: doslov in Rezavá léta (2000); J. Honzík: doslov in Sebranci (2008); J. Suk: doslov in Báječný hotel Rezeda (2009).
Recenze: Budík pro Šípkové Růženky: P. Janoušek, Tvorba 1987, č. 30, příloha Kmen; Z. Heřman, MF 11. 2. 1987 * Hotel Rezeda: J. Lukeš, SvSl 5. 6. 1987 * Sebranci: P. Janoušek, Tvar 1992, č. 46; V. Novotný, MFD 11. 11. 1992; M. Doležalová, Tvar 2008, č. 11 * Samé milé pitvorky: (pek) (M. Petříček), LitN 1994, č. 47; P. Janáček, LidN 20. 8. 1994, příl. Národní 9; J. Peňás, MFD 2. 6. 1994 * Cesta k močálu a jiné prózy: V. Novotný, Tvar 1995, č. 13; M. Hybler, Kritická Příloha RR 1996, č. 4 * O dvou písařích: V. Novotný, Tvar 1995, č. 13 (též o Cestě k močálu a Sebrancích) * Scény z mužského života: tři výpovědi: P. Hanuška, Aluze 1998, č. 1; V. Novotný, Denní Telegraf 17. 2. 1997 * Rezavá léta: I. Zítková, NK 2001, č. 5 * Báječný hotel Rezeda: M. Doležalová, LitN 2009, č. 18.
Rozhovory: hp, Tvar 1993, č. 49/50 (k tomu P. A. Bílek, Tvar 1994, č. 2); P. Janáček, LidN 10. 5. 1994; J. Strnad, Tvar 1997, č. 2; M. Doležalová, Babylon 2004/05, č. 9.
Autor hesla: Redakce Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 (1994); Alena Přibáňová (2009)
Aktualizace hesla: 31. 3. 2008 (ap)
 
zpět na hlavní stranu