SLEZSKÝ STUDIJNÍ ÚSTAV – REFERÁT PRO LITERÁRNÍ VĚDU
Základ k ustavení Slezského studijního ústavu (SSÚ), který se měl zabývat výzkumem Slezska a „kraje mezi Odrou a Ostravicí“, byl položen 9. ledna 1946. Jeho vznik souvisel s vědomím nacionálních konfliktů (česko-polských, česko-německých), které zesilovaly na konci 19. století a kulminovaly v době vzniku (1918–1920) a zániku (1938–1939) Československa, kdy bylo toto území cílem vojenských anexí. Součástí strategie Němců a Poláků bylo již ve třicátých letech 20. století budovat badatelská centra, podporující společenskovědní výzkum Slezska, jehož výsledky by byly využity v politickém boji; v tomto směru jsou zejména v prvních letech existence SSÚ přítomny v jeho činnosti politické konsekvence. Proto se na programu ústavu, připravovaného již ve třicátých letech a opětovně od července 1945, měly společně s přírodovědnými naukami podílet společenskovědní obory (historie, archeologie, geografie, sociologie), mezi nimi také etnografie s folkloristikou, lingvistika a dějiny literatury. Statut ústavu se měnil: v prvním období existoval jako samostatné spolkové zařízení, finančně kryté z malých dotací a podpor (1946–1947), záhy byl proměněn v zemské zařízení ve správě expozitury Moravskoslezského zemského národního výboru v Moravské Ostravě, formálně ovšem přičleněné k Zemskému archivu (1. 5. 1948 – 31. 12. 1949), a teprve poté se stal institucí ve správě státu, zprvu zařazenou do resortu ministerstva školství a osvěty (1. 11. 1949 – 31. 12. 1952), posléze pod odbor muzeí ministerstva kultury (1. 1. 1953 – 31. 12. 1957). Na počátku roku 1958 byl delimitován pod Krajský národní výbor v Ostravě a od 1. 4. 1958 do roku 1991 působil jako regionální pracoviště Československé akademie věd (ČSAV) pod názvem Slezský ústav ČSAV (SÚ ČSAV). Transformace SSÚ, započatá v dubnu 1958 a završená k 1. 9. 1965, jej proměnila v pracoviště s celostátní působností, zaměřené na výzkum a rozvoj průmyslových oblastí; na literárněhistorická bádání SSÚ poté navázala činnost pracovníků Památníku Petra Bezruče v Opavě. – Paralelně s SSÚ rozvíjela činnost Slezská studijní knihovna (postátněna 29. 9. 1949), která byla 1. 4. 1958 přičleněna k SÚ ČSAV.
V prvním spolkovém období byl SSÚ tvořen pěti sekcemi (jeho struktura tedy poněkud připomíná někdejší Českou akademii věd a umění); literární věda byla součástí druhé, filologické sekce, jejímž vedoucím byl spisovatel a překladatel Milan Rusinský a členy spisovatel Vojtěch Martínek, jazykovědec Adolf Kellner a básník Zdeněk Bár. V tomto údobí činnost setrvala pouze u četných a nesplněných příslibů a záměrů (vydávání časopisu, vydání literárně historických a teatrologických prací Vojtěcha Martínka a Milana Rusinského). Pro budoucnost určující akcí se stal přednáškový cyklus Slezsko, český stát a česká kultura (15. 1. – 19. 2. 1946); referáty z oborů historie, dějin výtvarných umění a literatury (příspěvky Jana Vilikovského, Antonína Grunda a Josefa Hrabáka) záhy vyšly tiskem společně s přednáškou profesora Josefa Vašici Účast Slezska na českém literárním baroku (přednesenou téhož roku v rámci Slezského kulturního týdne v Praze).
Od vzniku ústavu na zemské bázi až do transformace v roce 1958 byl SSÚ členěn na dvě oddělení – pro vědy přírodní a vědy o společnosti. Tato oddělení tvořily referáty podle vědních oborů, přičemž společenskovědní sféru reprezentovaly referáty pro historii a vlastivědu, pro sociální vědy, pro etnografii, pro jazykovědu, pro literární vědu, pro folkloristiku, pro hudební vědu a pro vědu o výtvarném umění. Dějiny literatury byly v rámci společenskovědního oddělení svěřeny samostatnému referátu pro literární vědu, jenž vznikl s příchodem literárního historika a kritika Drahomíra Šajtara (od 1. 4. 1949), s literaturou však souvisela i činnost dalších odborných pracovníků (do roku 1951 spisovatel Jan Rohel, dále literární historik, editor a bibliograf Viktor Ficek, polonista Milan Kudělka aj.). Budoucí program referátu byl vytýčen v rámci přednáškového cyklu Stav a úkoly vědeckého výzkumu Slezska (9. 10 – 5. 12. 1948), kde zazněly referáty Josefa Hrabáka (problém regionalismu) a Oldřicha Králíka (problém literárního dějepisu ve Slezsku), doplněné koreferáty Vojtěcha Martínka, Milana Rusinského a Artura Závodského. Další impuls pro profilaci referátu představovala konference literárních historiků (30. 9. – 2. 10. 1949), která se zabývala „vytýčením široké pracovní linie v literární vědě“ a integrovala regionální témata do celonárodní odborné diskuse. Konference upevnila vztahy s externími spolupracovníky, kteří spolurozhodovali o badatelském profilu referátu (Antonín Škarka, Josef Vašica, Antonín Grund, Oldřich Králík, Artur Závodský, Adolf Kellner, Jan B. Čapek). K nim postupně přibyli další (Jiří Daňhelka, František Němec, Bedřich Slavík, Oldřich Sirovátka, Jiří Krystýnek, Jiří Urbanec, Alois Sivek, Jiří Svoboda, František Horečka, Otto František Babler, Jaromír Dvořák, Jiří Hájek, Jaroslav Pleskot, Alois Kučík, Břetislav Pračka). Cílem byla jednak činnost badatelská, jednak dokumentační. Výsledky badatelské činnosti jsou patrné z časopiseckých studií (zejména ve čtvrtletníku Slezský sborník, jehož vydávání ústav převzal od Matice opavské, a ve čtvrtletní revue pro etnografii a folkloristiku Radostná země), z ediční činnosti a z knižních publikací, zejména monografií o významných tvůrčích osobnostech literatury ve Slezsku (sborník k 60. narozeninám Vojtěcha Martínka, samostatné publikace věnované Cypriánu Lelkovi, Františku Slámovi, Karlovi Handzelovi a několik publikací o Petru Bezručovi). Knižními pracemi referát přispíval do ediční řady Publikace Slezského studijního ústavu v Opavě (1953–1959, 30 sv.), kterou zpočátku vydávalo Státní pedagogické nakladatelství, krátce též samostatně SSÚ a posléze ostravský Krajský národní výbor a Krajské nakladatelství. Dokumentační činnost naplňoval tzv. Slezský literární archiv, který v průběhu reorganizace ústavu po roce 1958 zanikl (část literárních pozůstalostí přešla do Památníku Petra Bezruče, část zejména pozůstalostí národních pracovníků 19. století do Státního archivu v Opavě).
V badatelských zájmech referátu pro literární vědu (1949–1958) jsou zřetelné tři časové vrstvy: barokní literární kultura, která byla předmětem zájmu externích pracovníků (Bílovský, Daniel Nitsch, Jan Amos Komenský, Hirschmentel), střední údobí, reprezentované literárním životem českého Opavska a Těšínska v první a druhé třetině 19. století, a mladší období, spojující národně obrozenskou tradici Praskovy generace se současností a zahrnující časový úsek od konce 19. století do poloviny 20. století (František Sláma, Čechoslav Ostravický, Vojtěch Martínek, Karel Handzel, Vilém Závada aj.). Badatelská i dokumentační aktivita se však soustředila zejména kolem osobnosti Petra Bezruče. Pro výzkum jeho života a díla vzniklo samostatné oddělení (jako náhrada za Společnost Petra Bezruče, likvidovanou v říjnu 1952), jež se zaměřilo na vybudování Památníku Petra Bezruče jako centra bezručovských studií, na kritickou edici Slezských písní a dalších Bezručových literárních děl, na péči o básníkův archiv a na pořádání osvětových akcí, včetně vydávání řady Publikací oddělení Petra Bezruče (1953–1958, 4 sv.; Viktor Ficek, Oldřich Králík, Alois Kučík, Drahomír Šajtar) a Listů Památníku Petra Bezruče. Z tohoto oddělení vznikl roku 1958 samostatný Památník Petra Bezruče, který převzal úkoly i vědeckovýzkumný potenciál referátu pro literární vědu, zaniklého v souvislosti s transformací SSÚ v SÚ ČSAV.
Literární historie se sice ve vědeckovýzkumných aktivitách SÚ ČSAV objevovala i nadále, avšak spíše sporadicky v rámci bádání o kulturních, osvětových a národnostních tématech dějin českého Slezska a Ostravska v 19. a první půli 20. století. Přetrvávající vztah k literatuře dosvědčovala i přítomnost literárních historiků ve vědecké radě ústavu (Josef Hrabák a Jaromír Bělič).
Publikace oddělení Petra Bezruče (1953–1958); Publikace Slezského studijního ústavu v Opavě (1953–1959).
Slezský sborník (od 1951 dosud); Radostná země (1951–1962); Listy Památníku Petra Bezruče (1954–1955, další řady vycházely v letech 1956–1964, 1965–1971 a 1972–1974 v Památníku Petra Bezruče).
LITERATURA
Knižně: V. Ficek: Slezský ústav ČSAV v Opavě 1948–1968 (1968); V. Ficek: Ediční činnost Slezského ústavu ČSAV (dříve Slezského studijního ústavu) 1946–1960 (1961); M. Myška: Slezský studijní ústav, in: Kulturněhistorická encyklopedie Slezska a severovýchodní Moravy N–Ž (2005, s. 257–258).
Články: K. Krejčí: Bádání o Slezsku a jeho nové úkoly, Slezský sborník 1949, s. 289–294; D. Šajtar: Konference českých literárních historiků v Opavě, Slezský sborník 1949, s. 340–347; Činnost referátu pro literární vědu a folkloristiku v Slezském studijním ústavu v roce 1951, Radostná země 1952, s. 61–62; Jiří Beneš: Publikace a periodika Slezského ústavu ČSAV na stránkách odborných časopisů a jiného tisku, Slezský sborník 1963, s. 243–249; V. Ficek: Slezský ústav od vzniku k současnosti, Slezský sborník 1965, s. 221–232; O. Káňa: Poválečná čtvrtstoletí ve výzkumech Slezského ústavu ČSAV, Slezský sborník 1970, s. 113–117; A. Grobelný: Čtvrtstoletí práce Slezského sborníku od osvobození, Slezský sborník 1970, s. 118–125; A. Grobelný, 30 let Slezského ústavu ČSAV, Slezský sborník 1978, s. 121–127, 211–215.