SPOLEČNOST PETRA BEZRUČE V OPAVĚ
Počátky Společnosti Petra Bezruče v Opavě (SPB), jež si vytkla za cíl „zachovat dílo a šířit kult Petra Bezruče“, spadají do prosince 1945, kdy se uskutečnily dvě schůzky jejího přípravného výboru. Osobností, spojující svět básníka a jeho ctitelů, byl Miroslav Kanclíř, syn učitele Čeňka Kanclíře z Branky u Opavy, k němuž Vladimír Vašek v letech 1910–1938 pravidelně zajížděl a s nímž si v Brance postavil domek (nazývaný Bezručova vilka). Ustavující valná hromada se konala 10. března 1946. Jelikož Miroslav Kanclíř odmítl nabídku funkce předsedy SPB (s příslibem, že bude udržovat kontakty mezi Společností a básníkem), přijal ji spisovatel Vojtěch Martínek a vykonával ji po celou dobu existence SPB. Změnu poměrů v závislosti na poúnorovém politickém vývoji avizuje vznik Akčního výboru Společnosti v dubnu 1948, její likvidaci pak předznamenalo deponování sbírek, které byly v lednu 1952 soustředěny do Slezského studijního ústavu, s nímž SPB posléze splynula (likvidační valná hromada SPB se konala 5. října 1952). – Jelikož SPB vystupovala jako kolektivní člen Matice opavské, stal se jejím sídlem Matiční dům v Opavě na Rybím trhu č. 9.
Cíl Společnosti, orientovaný na všestrannou propagaci Bezručova díla, jeho zevrubné studium, dokumentaci i popularizaci, se měl naplnit širokým spektrem aktivit (ediční činnost, zahrnující jak díla básníkova, tak práce o něm; koncerty, výstavy, divadelní představení, přednášky, dokumentace, zvl. budování výstřižkového archivu, publikování bezručovské bibliografie). Členové byli rozděleni na čestné, zakládající a přispívající, a s ohledem na proponovaný Bezručův památník, jehož zamýšlená výstavba tvořila úběžník všech spolkových snah, disponovali dvěma virilními hlasy i zástupci města Opavy. Společnost řídil předseda s výborem, jehož složení se obměňovalo. Členskou základnu tvořili jednak literáti a literární historikové z regionu i z kulturních center (např. Viktor Ficek, Josef Hrabák, Oldřich Králík, Albert Pražák, Drahomír Šajtar, prozaik a publicista Milan Rusinský, básník Fran Směja), jednak představitelé regionální kultury (historik a etnograf Karel Černohorský, ředitel opavského divadla Karel Kügler, historik a umělecký kritik Leopold Peřich, divadelník František Podgrabinský, člen Slezské národní rady Bohumír Sanetřík, středoškolský profesor František Stavař aj.). Šíře členské základny umožnila propojit literárněhistorický aspekt s širším kulturně politickým působením, vyjádřeným ve stanovách Společnosti požadavkem „zachovat bezručovský svéráz slezského kraje a lidu“, který byl podle současníků „ohrožen kolonizací“, tj. dramatickými demografickými a sociálními proměnami Slezska a Ostravska po roce 1945.
S ohledem na poválečnou hospodářskou situaci zůstala sice většina záměrů SPB nerealizována, nicméně určitou činnost Společnost vyvíjela a informovala o ní na stránkách Slezského sborníku (v roce 1947 vyšlo jeho speciální dvojčíslo, věnované básníkově osobnosti). Mezi úspěchy SPB náleží uspořádání velké bezručovské výstavy ve Slezském muzeu v Opavě roku 1947 a vydání několika publikací v edici Knihovna Společnosti Petra Bezruče (1946–1950, 4 sv.; Josef Hrabák, Alois Kučík, Artur Závodský, Petr Bezruč – edice rukopisů). Návrh, aby Společnost vydávala samostatný časopis Bezručovský archiv (první číslo plánováno na rok 1953), se již neuskutečnil.