Slovník české literatury po roce 1945
Josef VAŠICA
* 30. 8. 1884, Štítina (u Opavy)
† 11. 4. 1968, Praha
Slavista, literární historik, překladatel, editor
Pocházel z početné rodiny kolářského mistra Františka Vašici. Jeho sestřenicí byla básnířka Marie Glabazňová (1896–1980).
Po přestěhování rodiny do Opavy Vašica absolvoval místní gymnázium (1894–1902) a ovlivněn jeho ředitelem, historikem a vlastivědným spisovatelem Vincencem Praskem a svým strýcem, klimkovickým farářem E. Glabazňou, nastoupil kněžská studia na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci. Zakončil je 1906 a téhož roku byl vysvěcen na kněze. Školní rok 1906/1907 strávil jako prefekt na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. 1907–1911 absolvoval studia slovanské filologie na FF vídeňské univerzity (jeden semestr na pražské univerzitě), uzavřel je disertační prací Olomoucký evangeliář, jeho jazyk a původ. Poté nastoupil jako profesor kroměřížského Arcibiskupského gymnázia. 1919 přijal nabízené místo na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci, kde vyučoval staroslověnský jazyk a literaturu. Habilitoval se prací Staročeské evangeliáře, 1921 byl jmenován mimořádným a 1928 řádným profesorem staroslověnštiny a dějin východních církví. 1937 se přestěhoval do Prahy a nastoupil výuku na Bohoslovecké fakultě UK. Vyjma let nacistické okupace, kdy byla škola uzavřena, zde přednášel staroslověnský překlad bible a slovanskou liturgii (1931/1932 a 1937/1938 vykonával funkci děkana). Po zrušení teologické fakulty komunistickým režimem (1950) byl poslán do důchodu, intenzivně se věnoval vědecké práci, patřil k redakčnímu kruhu Slovníku jazyka staroslověnského. Často pobýval v Klimkovicích, místa posledního bydliště svých rodičů. 1966 při návštěvě Soluně se u něho projevila zhoubná choroba, které dva roky nato podlehl.
Po přestěhování rodiny do Opavy Vašica absolvoval místní gymnázium (1894–1902) a ovlivněn jeho ředitelem, historikem a vlastivědným spisovatelem Vincencem Praskem a svým strýcem, klimkovickým farářem E. Glabazňou, nastoupil kněžská studia na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci. Zakončil je 1906 a téhož roku byl vysvěcen na kněze. Školní rok 1906/1907 strávil jako prefekt na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. 1907–1911 absolvoval studia slovanské filologie na FF vídeňské univerzity (jeden semestr na pražské univerzitě), uzavřel je disertační prací Olomoucký evangeliář, jeho jazyk a původ. Poté nastoupil jako profesor kroměřížského Arcibiskupského gymnázia. 1919 přijal nabízené místo na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci, kde vyučoval staroslověnský jazyk a literaturu. Habilitoval se prací Staročeské evangeliáře, 1921 byl jmenován mimořádným a 1928 řádným profesorem staroslověnštiny a dějin východních církví. 1937 se přestěhoval do Prahy a nastoupil výuku na Bohoslovecké fakultě UK. Vyjma let nacistické okupace, kdy byla škola uzavřena, zde přednášel staroslověnský překlad bible a slovanskou liturgii (1931/1932 a 1937/1938 vykonával funkci děkana). Po zrušení teologické fakulty komunistickým režimem (1950) byl poslán do důchodu, intenzivně se věnoval vědecké práci, patřil k redakčnímu kruhu Slovníku jazyka staroslověnského. Často pobýval v Klimkovicích, místa posledního bydliště svých rodičů. 1966 při návštěvě Soluně se u něho projevila zhoubná choroba, které dva roky nato podlehl.
Kromě odborných studií psal Vašica literární recenze, články a úvahy teologického charakteru. Publikoval v odborných časopisech a kulturních periodikách: Věstník Společnosti sv. Cyrila a Metoděje, Našinec, Archa, Věstník Matice cyrilometodějské, Rozmach, Listy filologické, Život, Hlídka, Časopis Vlastivědného spolku muzejního v Olomouci, Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje (Acta cyrilomethodiana), Acta Conventus Velehradensis, Jitro, Akord, Na hlubinu, Lidové noviny, Slovo a slovesnost, Lidová demokracie, Svobodné noviny, Vyšehrad, Byzantinoslavica, Časopis pro moderní filologii, Slavia a v dalších, včetně zahraničních: Slavjanskaja filologia (Moskva), Slavistična revija (Lublaň), Illustrazione Vaticana (Roma) aj. Ve 40. letech v nakladatelství
J. R. Vilímek redigoval edici Barokní knihovna (se Zdeňkem Kalistou), byl členem redakcí časopisů Acta Academiae Velehradensis a Acta Conventus Velehradensis, četných vědeckých společností, např.
České akademie věd a umění, Královské české společnosti nauk aj. Za vědecké zásluhy byl jmenován papežským komořím. Udržoval těsné kontakty s mnohými uměleckými osobnostmi své doby. Před druhou světovou válkou se významně a dlouhodobě podílel na překladatelské a vydavatelské činnosti pro edice
Josefa Floriana ve Staré Říši na Moravě (Archy, Studium, Dobré dílo, Nova et vetera). Účast zde měla rovněž sestra Hedvika, která v letech pražského pobytu vedla Vašicovu domácnost.
Vašica patří k našim nejvýznamnějším slavistům. Je autorem rozsáhlého, různorodého a objevného vědeckého díla, z něhož nemalá část byla publikována formou doslovů k edicím či studií v odborných časopisech a sbornících, nebo na publikování teprve čeká. Vašicův vědecký postup vycházel důsledně z podrobného pramenného studia, jeho práce přinesly řadu nových objevů a s nimi i vyvracení tradovaných omylů. V literárněhistorickém bádání přitom uplatňoval filologickou metodu; vycházel z lexikální povahy zkoumaného materiálu a vzájemné porovnávání a posuzování textů jej vedlo k formulaci obecnějších závěrů o jejich původu i estetickém a kulturním rozměru. Typické je Vašicovo úsilí hodnotit význam analyzovaných literárních památek minulosti teprve na základě jejich včlenění do širších společenských a dějinných souvislostí, při němž začasté uplatňoval zkušenosti teologické.
V prvním období se Vašicovo bádání soustřeďovalo na staročeské překlady biblických textů a prokázání možného vlivu staroslověnského překladu Písma na ně (Několik poznámek k evangeliáři olomouckému, in sb. Druhá výroční zpráva knížecího arcibiskupského soukromého gymnázia s právem veřejnosti v Kroměříži, Staročeské evangeliáře). V pozdějších letech, zejména v době spolupráce se staroříšským vydavatelem Josefem Florianem, se jeho pozornost obrátila k literárním památkám doby barokní (České literární baroko). Z období „temna“, tradičně dosud považovaného za úpadek českého jazyka a literatury, vyzdvihoval opomíjená či zapomenutá díla básnická (objevil velikost Bedřicha Bridela), stejně jako homiletika významných kazatelů (Bohumír Hynek Bilovský, Ondřej František de Waldt, František Matouš Krum), knihy katechismů a modliteb. Rozbor literární tvorby mu byl argumentem, s nímž se obracel proti konvenčnímu postoji literární historie a jejímu kritickému hodnocení živlu protireformačního, zejména jezuitského. Katolickému duchovenstvu této doby poprvé přiznal roli nositele kulturních hodnot, poukazoval na umělecký odkaz baroka a prokazoval platnost ideje o kontinuitě českého literárního a jazykového vývoje.
Třetí, časově následující oblast Vašicova vědeckého zájmu tvoří staroslověnské památky epochy cyrilometodějské. V pracích s touto tematikou opět s filologickou důkladností nově osvětlil původ a předpokládané osudy dochovaných rukopisů. Z obecně historického hlediska je staroslověnské liturgii věnováno dílo Slovanská bohoslužba v českých zemích. Studie vydané v souboru Literární památky epochy velkomoravské se zabývají především osobnostmi Konstantina a Metoděje, jejich významem a literárním odkazem (překladem Starého a Nového zákona), díly povahy liturgické i právní (maximální důležitost má Vašicovo určení velkomoravského původu Zakona sudného ljudem a Metodějova autorství překladu Nomokánonu z řečtiny). Podrobně zkoumané problémy autorství a původu děl však neodvedly badatelův zřetel od hodnot estetických, na nichž hlavně založil důkaz přínosu celé cyrilometodějské literární školy.
Převratným pro světovou slavistiku se stal Vašicův objev, že cyrilometodějským obřadem byla tzv. liturgie sv. Petra. Rozsáhlá bádání věnoval Vašica svatováclavským skladbám přemyslovského období.
Podstatnou část Vašicova díla z doby po 1948, kdy mnohé jeho vědecké i teologické názory přestaly odpovídat oficiální doktríně, tvořily podrobné soupisy a popisy staroslověnských rukopisů uchovávaných v jednotlivých archivech. Povahu takového soupisu částečně měly už Staročeské evangeliáře, na práci slavisty Josefa Vajse navázal Soupisem staroslovanských rukopisů Národního muzea v Praze. Posmrtně byly vydány soupisy Z církevněslovanských rukopisů Národní knihovny v Praze a Slovanské knihovny.
Úctyhodného rozsahu je rovněž Vašicova činnost překladatelská (zejména ze staroslověnštiny, latiny, ruštiny, francouzštiny) a vydavatelská. Vašica připravil také řadu komentovaných edic literárních památek středověkých a barokních. Jeho pozornosti se těšily i další oblasti, např. náboženské dějiny Ruska, kulturní specifikum Podkarpatské Rusi nebo církevní hnutí unionistické.
V prvním období se Vašicovo bádání soustřeďovalo na staročeské překlady biblických textů a prokázání možného vlivu staroslověnského překladu Písma na ně (Několik poznámek k evangeliáři olomouckému, in sb. Druhá výroční zpráva knížecího arcibiskupského soukromého gymnázia s právem veřejnosti v Kroměříži, Staročeské evangeliáře). V pozdějších letech, zejména v době spolupráce se staroříšským vydavatelem Josefem Florianem, se jeho pozornost obrátila k literárním památkám doby barokní (České literární baroko). Z období „temna“, tradičně dosud považovaného za úpadek českého jazyka a literatury, vyzdvihoval opomíjená či zapomenutá díla básnická (objevil velikost Bedřicha Bridela), stejně jako homiletika významných kazatelů (Bohumír Hynek Bilovský, Ondřej František de Waldt, František Matouš Krum), knihy katechismů a modliteb. Rozbor literární tvorby mu byl argumentem, s nímž se obracel proti konvenčnímu postoji literární historie a jejímu kritickému hodnocení živlu protireformačního, zejména jezuitského. Katolickému duchovenstvu této doby poprvé přiznal roli nositele kulturních hodnot, poukazoval na umělecký odkaz baroka a prokazoval platnost ideje o kontinuitě českého literárního a jazykového vývoje.
Třetí, časově následující oblast Vašicova vědeckého zájmu tvoří staroslověnské památky epochy cyrilometodějské. V pracích s touto tematikou opět s filologickou důkladností nově osvětlil původ a předpokládané osudy dochovaných rukopisů. Z obecně historického hlediska je staroslověnské liturgii věnováno dílo Slovanská bohoslužba v českých zemích. Studie vydané v souboru Literární památky epochy velkomoravské se zabývají především osobnostmi Konstantina a Metoděje, jejich významem a literárním odkazem (překladem Starého a Nového zákona), díly povahy liturgické i právní (maximální důležitost má Vašicovo určení velkomoravského původu Zakona sudného ljudem a Metodějova autorství překladu Nomokánonu z řečtiny). Podrobně zkoumané problémy autorství a původu děl však neodvedly badatelův zřetel od hodnot estetických, na nichž hlavně založil důkaz přínosu celé cyrilometodějské literární školy.
Převratným pro světovou slavistiku se stal Vašicův objev, že cyrilometodějským obřadem byla tzv. liturgie sv. Petra. Rozsáhlá bádání věnoval Vašica svatováclavským skladbám přemyslovského období.
Podstatnou část Vašicova díla z doby po 1948, kdy mnohé jeho vědecké i teologické názory přestaly odpovídat oficiální doktríně, tvořily podrobné soupisy a popisy staroslověnských rukopisů uchovávaných v jednotlivých archivech. Povahu takového soupisu částečně měly už Staročeské evangeliáře, na práci slavisty Josefa Vajse navázal Soupisem staroslovanských rukopisů Národního muzea v Praze. Posmrtně byly vydány soupisy Z církevněslovanských rukopisů Národní knihovny v Praze a Slovanské knihovny.
Úctyhodného rozsahu je rovněž Vašicova činnost překladatelská (zejména ze staroslověnštiny, latiny, ruštiny, francouzštiny) a vydavatelská. Vašica připravil také řadu komentovaných edic literárních památek středověkých a barokních. Jeho pozornosti se těšily i další oblasti, např. náboženské dějiny Ruska, kulturní specifikum Podkarpatské Rusi nebo církevní hnutí unionistické.
BIBLIOGRAFIE
Práce o literatuře: Staročeské evangeliáře (studie, 1931); O české barokní poezii (studie, 1934); České literární baroko (soubor studií, 1938); Slovanská bohoslužba v českých zemích (studie, 1940); Slovanská liturgie sv. Petra (studie, 1945); Účast Slezska na českém literárním baroku (stať, 1946); Soupis staroslovanských rukopisů Národního muzea v Praze (1957, s J. Vajsem a M. Bohatcovou); Die Korsuner Legende... (něm., studie, München 1965); Literární památky epochy velkomoravské 863–855 (studie, komentovaný překl. staroslověnských rukopisů, 1966); Z církevněslovanských rukopisů Národní knihovny v Praze a Slovanské knihovny (soupis, 1995, ed. Z. Hauptová a H. Rudlovčáková).Zjištěné separátní otisky: Několik poznámek k evangeliáři Olomouckému (1912, zvl. otisk z II. výroční zprávy knížecího arcibiskupského soukromého gymnázia s právem veřejnosti v Kroměříži za školní rok 1911/1912); Dvě stati (1927, zvl. otisk z Časopisu Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci); Drobnosti z lašského nářečí (studie, vlastním nákl., zvl. otisk z Časopisu Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci, 1930); Tři kapitoly o českém literárním baroku (studie, 1933, zvl. otisk z revue Řád); Legenda svatoivanská (1935, zvl. otisk z revue Řád); Staročeský překlad bible (studie, 1935, zvl. otisk ze sb. Bible a český národ); K dějinám staršího českého písemnictví (1937; zvl. otisk z revue Řád 1936); Die tschechische Barockdichtung (studie, 1938, zvl. otisk z Prager Rundschau).
Výbory: Starší česká literatura ve Slezsku (1999, + J. Vilikovský a A. Grund; ed. L. Pavera); Eseje a studie ze starší české literatury (2001, ed. L. Pavera).
Překlady: E. Baumann: Léon Bloy (1919) + Tři svatá města (1920); Život a pochvala sv. Cyrila, učitele slovanského národa (1927); F. Lefevre: Nová psychologie jazyka (1928, s J. Florianem); M. A. Kuzmin: Hrdinské činy Alexandra Velikého (1930); N. V. Gogol: Rozjímání o mši svaté (1936); Kniha o rodu a utrpení sv. knížete Václava (1939); Mnicha Chrabra Obrana slovanského Písma (1941); Pohádka o dobrodružstvích a o chrabrosti Jeruslana Lazareviče, mladého junáka a přesličného ruského bohatýra, od mládí až do stáří jeho života, na poslech velmi divná (1945); P. J. Čaadajev: Filozofické listy (1947); Slovo na prenesenie moštem prěslavnago Klimenta neboli legenda Chersonská (1948, též ed.).
Účast v týmových pracích: Pražské baroko (katalog výstavy, 1938); Na úsvitu křesťanství (1942); Výbor ze staré české literatury od počátku po dobu Husovu (1957); Slovník jazyka staroslověnského (1958).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: 2. výroční zpráva knížecího arcibiskupského soukromého gymnázia s právem veřejnosti v Kroměříži za školní rok 1911/12 (1912); Rodinná katolická čítanka (1922); Slovanský sborník statí F. Pastrnkovi (1923); Ruský národ a sjednocení církví (1928); Svatováclavský sborník Akordu (1929); Baroko (1934); Bible a český národ (1935); Náš hlas. Almanach slezského písemnictví (1935); Co daly naše země Evropě a lidstvu (1939; rozšíř. 1940); Strážce tradice. Arnu Novákovi na památku (1940); Orloj (1945); Sázava (1953); Duchem a mečem (1958); Šímův sborník (1959); Orbis scriptus. Festschrift für Dmitrij Tschižewskij zum 70. Geburtstag (München 1966); Anfänge der slavischen Musik (Bratislava 1966); Se znamením kříže (Roma 1967); Čs. přednášky pro 6. mezinárodní sjezd slavistů (1968); Das christische Slaventum (Wiesbaden 1970).
Uspořádal, vydal a redigoval: K. Absolon: Ombla v Hercegovině a Dalmácii, největší ponorná řeka světa a velkolepý svět podzemní Omblou stvořený (syllabus přednášky, 1917); Historie pronásledování provincie africké od svatého Viktora, biskupa utického (1918); J. Vychodil: Popis velehradských památností (1925, doplnil J. V.); Quintus unionisticus congressus Velehradii anno MCMXXVII (sb., 1927, s dalšími, též přisp.); Ludvík z Pernštýna: Naučení rodičům (1928); Sborník staroslovanských literárních památek o sv. Václavu a sv. Ludmile (1929, s J. Vajsem a N. J. Serebrjanským, též přisp.); Katechysmus katolickej velebného Pátera Petra Kanizia, přeložený od ctihodného kněze Šimona Hlíny T. J. (1931); B. Bridel: Rozjímání o nebi v noci na jitřní Božího narození (1931) + Píseň o sv. Prokopa kněžstvu (1932) + Co Bůh? Člověk? (1934) + Život sv. Ivana, prvního v Čechách poustevníka a vyznavače (1936) + Křesťanské učení veršemi vyložené (1939); Píseň veselé chudiny (1932); J. Tanner: Muž apoštolský aneb Život a ctnosti ctihodného pátera Albrechta Chanovského z Tovaryšstva Ježíšova v Českém království (1932); B. H. Bilovský: Víno ze svatby v Káni a potřebnost roucha svatebního (1933) + Církevní cherubín aneb Slavný a stálý v ohni a mukách víry a svaté zpovědi zástupce Jan Sarkander (1933); Olomoucká bible 1 (1933); Písně o čtyřech posledních věcech člověka (1934, uprav. 1944); Smrtí tanec (1936); Septimus unionisticus congressus Velehradii anno MCMXXXVI (sb., 1936, s dalšími, též přisp.); Vzývání Panny Marie (1937); J. Scherer: Kazatelská pravidla (1937); F. M. Krum: Pastorella Betlémská (1937); Pastýřská vánoční hra z českého baroku (1937); A. J. Dvořák z Boru: Divotvorné vítězství medotekoucího učitele a claravallenského opata sv. Bernarda nad hrůzoplnou smrtí (1938); O. F. de Waldt: Boemici praeconium idiomatis. Chvála českého jazyka (1938) + Chválořeči (1940); B. Balbín: Život svatého Jana Nepomucenského (1940); Zrcadlo marnotratných (1940); Smrtí tanec. Barokní poezie (1941); Trýlistek jarní... (1943); Traktátec o štěstí, kterýž má jméno Pán rady (1944); Orloj (alm. 1945); Hody selské posvícenské (alm., 1946, též přisp.); Slovanské studie (sb., 1948, s J. Kurzem a M. Murkem, též přisp.).
LITERATURA
Bibliografie: Soupis prací prof. dr. J. V. in J. V.: Z církevněslovanských rukopisů Národní knihovny v Praze a Slovanské knihovny (1995).Knižně: J. Čep – V. Bitnar – D. Čyževskyj – Z. Kalista – J. Vajs – A. Vyskočil in číslo věnované J. V., Akord 2, 1943–1944, č. 10; Profesor J. V. – Jeho život, vztahy k rodině a k rodnému kraji (sb. 1994, ed. V. Neuwirth); L. Pavera: Josef Vašica: 30. 8. 1884 – 11. 4. 1968: Pokus o portrét (2001).
Studie a články: A. Škarka in Slezský sborník 1949, s. 274; J. V. in Z. Šimeček, M. Kudělka a kol.: Československé práce o jazyce, o dějinách a kultuře slovanských národů od r. 1760 (1972); F. Rafaja: O J. V. + J. V. a staroříšské Dobré dílo + Dopisy Josefa Floriana J. V., Akord 19, 1993/1994, s. 479, 483 a 461; F. V. Mareš: Dílo J. V. + L. Vrla: Staroříšské Studium a J. V., Souvislosti 1995, č. 2; Z. Hauptová: J. V. (1884–1968) in J. V., Literární památky epochy velkomoravské (1996); M. Horáková: J. V. a studium barokní homiletiky, Sborník prací FPF Slezské univerzity v Opavě, řada A 1997, č. 2; M. Sládek: J. V. a edice osmi kázání O. F. de Waldta z roku 1940, in sb. Ondřej František Jakub de Waldt (1683–1752) a jeho doba (2005).
Recenze: České literární baroko: V. Černý, KM 1938, s. 302; M. Dvořák, Akord 5, 1938, s. 111; J. B. Čapek, Naše doba 46, 1938/39, s. 268 a 348; P. Šrámek, NK 1996; č. 11; J. Veselský, Host 1996, č. 2; J. Malura, LitN 1996, č. 48 * Literární památky epochy velkomoravské: M. Karbulová, ČČH 1967, s. 219; R. Večerka, LF 1967, s. 71; M. Kopecký, SPFFBU, řada D 1967, s. 161; V. Kyas, ČMM 1968, s. 295; M. C. Putna, LidN 19. 3. 1997; H. Bočková, Tvar 1997, č. 13; E. Bláhová, Slavia 1997, s. 465 (též ad soupis Z církevněslovanských rukopisů Národní knihovny v Praze a Slovanské knihovny) * Eseje a studie ze starší české literatury: J. Malura, Tvar 2002, č. 7; D. Šajtar, Rovnost 27. 4. 2002; J. Kolár, ČL 2002, s. 328; H. Borovská, Host 2002, č. 9; V. Šaur, Slavia 2003, s. 454.
Korespondence: A. Škarka: Slovutný pane profesore! (Korespondence A. Škarky J. Vašicovi; ed. L. Pavera), Sborník prací FPF Slezské univerzity v Opavě, řada A 2001, č. 3.
K životním jubileím: R. Večerka, Slavia 1985, s. 161; V. Šaur, Slavia 1994, s. 113;
Nekrology: F. V. Mareš: J. V., Byzantinoslavica 1969, s. 441 + Slavia 1968, s. 677; V. Tkadlčík, Mediaevalia Bohemica 1969, s. 441; Z. Kalista, LL 1968, č. 10.
Archiv: LA PNP: Osobní fond (soupis M. Kyralová a M. Sládek, 1993).
SOUVISEJÍCÍ ODKAZY
Bibliografická databáze ÚČL AV ČRPamátník národního písemnictví (průvodce po fondech)
Autor hesla: Petr Hruška (1998)
Aktualizace hesla: 16. 8. 2006
(kb)
Aktualizace bibliografie: 16. 8. 2006
(kb)