Modelový román o paradoxech života v nesvobodné společnosti.
Děj prózy, rozdělené do 44 číslovaných kapitol a opatřené motem z J. CORTÁZARA, se odehrává v r. 1983 v Praze. 2. dubna onoho roku se hlavní hrdina, skladový referent Marek Bláha, rozhodne nějakým rázným činem změnit svůj dosavadní stereotypní život. Neklid, který přenese na svého přítele Petříka Hášu a jeho prostřednictvím i na další osoby, vyústí do rozhodnutí podniknout expedici na Kilimandžáro. Každý z členů předpokládané výpravy má svůj způsob, jak čelit nesvobodě v normalizované zemi: Petřík Háša se jí brání činorodostí, humorem a recesí, přecitlivělý gynekolog Kraus alkoholem, "profesor" Jirsík zahloubáním do vědeckých a pseudovědeckých problémů, fotograf Rádl a záhadná paní Kamila snahou využít každou skulinu ve společenském systému k vlastnímu prospěchu. Většina aktérů nemá s cestovatelstvím žádné zkušenosti a zpočátku nic nenasvědčuje tomu, že by se akce mohla uskutečnit ("spolek těchto lidí sotva někam odjede, ale zato bude určitě postaráno o dobrou zábavu"), přípravy se vyčerpávají nezávazným tlacháním. Bláhův sen o osvobodivém činu se přesto začíná zhmotňovat alespoň v řetězci nečekaných setkání a posunů ve vztazích zúčastněných postav. Nekotrolovaný rozlet (Bláha se stává milencem paní Kamily) je však neustále konfrontován s doléhající životní trapností: hrdinův osobní život komplikuje funkce domovníka pražského činžáku, v níž se dostává do střetů s obyvateli domu (na pohřbu jednoho z nájemníků je souhrou tragikomických okolností dokonce považován za představitele státní moci). Přípravy expedice nezastaví ani výslech Marka Bláhy na Bezpečnosti, ani skandální spor Petříka Háši a paní Simony o obraz nepříliš známého starého mistra, ani to, že se Bláha dozví, jaké je vlastně jeho postavení v "expediční" skupině (ostatní jej mezi sebou trpí jen kvůli penězům a známosti s vysoce postaveným funkcionářem). Výprava nakonec zkrachuje až těsně před odletem z ruzyňského letiště. Do Afriky odlétá jiná skupina, vedená filmařem Janebou, kterého do příprav zasvětil upovídaný Petřík Háša.
Volný let voliérou patří mezi romány, pro něž je charakteristické hravé a ironicky zahrocené vypravěčství a nadhled nad postavami i jejich příhodami. Vypravěč románu je stylizován po způsobu thackerayovského principála tragikomického divadla světa; neužívá však 1. osoby singuláru, ale v umělecké próze dosti neobvyklého plurálu majestatiku. Téma prózy a užité umělecké prostředky předznamenává již titul, v němž je paradoxně spojena volnost letu a uzavřenost klece; jde o vědomou upomínku na SEIFERTŮV verš z básně Pocta Vladimíru Holanovi. (Moto "Přes tu naši louž letěl chocholouš", využité v původním vydání v samizdatové Petlici, bylo konkrétněji zacíleno do tehdejší společenské reality.) Na hlavním rozporu mezi nereálým plánem expedice a slibně se rozvíjejícími přípravami Putík poukázal na nečekané důsledky a podivně pokroucenou "logiku" činů ve společnosti ovládané absurdními mechanismy nejen ve sféře mocenské, ale i v profánních oblastech života. Bezvýchodné společenské ovzduší je v románu tematizováno i neustále se vracejícími variacemi protikladu mezi touhou po svobodě a otupující přízemností běžných životních detailů. Putík svou pozornost zaměřuje především na proměny charakterů lidí, které posedla touha po osvobozujícím činu tak silně, až ztratili přehled o svém počínání. Neuskutečnitelná možnost uniknout z nesvobodné země se jim stala hrou na opravdovost, sen ve svém zápalu zcela zaměnili za realitu. Svou životní filozofii Putík předvádí na komickém počínání pitoreskních postav: "proti univerzalismu velkých dějin staví jedinečnost kurióznosti" (M. JUNGMANN) a poukazuje na nebezpečí života v iluzi, ale zároveň na potřebu svobodného činu.
Od racionalistické strohosti svých raných reportáží i prvních beletristických knih směrem k fabulační i vypravěčské uvolněnosti a k plastické povahokresbě se Putík začal odklánět teprve ve svých románových pracích. Zatímco ve Smrtelné neděli a Bráně blažených byl vypravěč zároveň hlavní postavou a hybatelem děje, v Muži s břitvou je stylizován jako komentátor zápisků hlavního hrdiny. Ve Volném letu voliérou pak formální i tematická proměna Putíkovy tvorby kulminuje. V pojetí vypravěče je nyní zřetelná návaznost na českou meziválečnou prózu (vančurovská "rozkoš z vyprávění", čapkovská "žoviálnost") a jejím prostřednictvím na zakladatele románové tradice (CERVANTES, DEFOE, RABELAIS atd.). Tematicky se Putíkovy romány z 80. let odklánějí od palčivé analýzy morálních problémů autorovy generace a vymezení jejího místa v současném světě směrem k vytváření svérázné životní a dějinné filozofie, hledající nevšednost ve všednosti a výjimečnost v banalitě (v tom má Putík řadu styčných bodů s B. HRABALEM). Všechny Putíkovy romány spojuje racionalita vypravěče-demiurga, ale také trvalá skepse, vědomí hranic lidského poznání. Zájmem o jevy náhodné a nepředvídatelné, zálibou v paradoxech a prací s banálními situacemi a motivy se Putík blíží jinak velice odlišnému M. KUNDEROVI (na analogie upozornila kritika už po vydání Brány blažených). Zobrazení poměrů ve znormalizovaném Československu staví Volný let voliérou vedle některých děl českých prozaiků z okruhu samizdatové a exilové literatury (I. KLÍMA, Soudce z milosti; Láska a smetí, 1988; A. KLIMENT, Nuda v Čechách; Z. BRABCOVÁ, Daleko od stromu atd.). - V r. 1992 vydal Putík soubor svých deníkových záznamů z let 1971-89 Odysea po česku, jímž vstoupil do kontextu jiných autentických svědectví o vztahu intelektuálů k normalizačnímu režimu (jeho zápisky jsou v zachycení osobních prožitků a soukromého života zdrženlivější než např. Český snář L. VACULÍKA nebo ZÁBRANŮV Celý život, soustřeďují spíše reflexe nad věcmi obecnějšími). O rok později pak vyšel román Proměny mladého muže, vzniklý přepracováním samizdatového textu Červené jahody z r. 1975, vypravěčsky poněkud monotónní rekapitulace životní zkušenosti autorovy generace, neustále puzené k tomu, aby se vracela ke svému intelektuálnímu selhání v únoru 1948.
Lit. P. Bílek: Zchřadlý román, LidN 5. 12. 1990; M. Jungmann: Heretik mezi heretiky, in Průhledy do české prózy, Praha 1990; V. Novotný: Zpropadená voliéra Čech, MF Dnes 21. 11. 1990; J. Zahradnický: Rakvový syndrom: potřeba vyletět, Tvar 1990, č. 32; P. Žantovský: Volný let bludištěm, Reportér 1990, č. 28; B. Svozil: Život a tvorba v kleci, Tvorba 1991, č. 16; I. Zítková: Útlum v Čechách, ZN 26. 2. 1991.
(Jiří Zahradnický, Slovník české prózy, 1994)