STUDIE A ÚVAHY
Posláním časopisu bylo prohlubování teoretického zázemí domácí dramatické, publicistické i hudební rozhlasové tvorby a rozšiřování povědomí o skladbě, zájmech a představách posluchačů rozhlasu. Od počátku však redakce tiskla i články o problémech masové komunikace a masové kultury, sociologických souvislostech rozhlasového vysílání a vztazích mezi různými druhy umění, tedy i o vztazích mezi rozhlasovou tvorbou a literaturou. V ustálené skladbě listu zaujímaly hlavní místo rozsáhlejší odborné stati, po nich následovaly Glosy (kratší materiály diskusní a informativní povahy) a Recenze (tento oddíl se rozrůstal zvláště od 1965; recenzovány byly především knihy západní provenience z oboru rozhlasové teorie). V závěru byly otiskovány bibliografické soupisy přírůstků redakční knihovny a od 1964 také scénáře rozhlasových her. 1964 uspořádala redakce anketu o poslání rozhlasu, 1968 o stereofonním vysílání (s ukázkami technických scénářů stereofonních rozhlasových her).
Sociologickými tématy a výsledky statistických výzkumů se v listu zabývali Milan Brumla, Zdeňka Kadlecová, Václav Lamser, Jiří Ort, Jiří Vymazal aj., filozofickými aspekty rozhlasové tvorby Jiří Cvekl, Karel Mácha (Otázka pravdy - otázka základní – č. 1/1963), Ivan Sviták (Civilizace zraku – 1/1967), jejími estetickými souvislostmi Jan Cigánek, otázkami rozhlasového zpravodajství Josef Dvořák, Karel Jezdinský, hudebními pořady Vladimír Karbusický, Jaroslav Kasan, Tomislav Volek, jazykovými otázkami rozhlasového vysílání Vladimír Bozděch, František Daneš a Petr Sgall, rozhlasovou publicistikou a vzděláváním prostřednictvím rozhlasu Josef Branžovský, výraznými osobnostmi domácí rozhlasové tvorby a rozhlasovými žánry Hana Rauchová (Úvaha nad kartotékou – 2/1964), Václav Smitka (O některých tendencích v historii rozhlasové hry – 3/1963; Otázka experimentu a nová tvorba Jaromíra Ptáčka – 2/1964), ze slovenských přispěvatelů Rudolf Lesňák. K otázkám rozhlasové kritiky mířila stať Františka Kafky Bernard Kosiner – kritik nového umění (2/1963, s citáty z Kosinerových referátů). Nad společenskou nebezpečností pseudo-autenticity masových sdělovacích prostředků se zamýšlel Bohumil Doležal (Nové podmínky rozhovoru? – 3-4/1968).
O uplatnění literatury v rozhlase, možnostech a mezích transformace literárního textu pro účely rozhlasového vysílání psal systematicky především Jan Lopatka (Na okraj rozhlasových adaptací prózy a jejich uměnovědného hlediska – 3/1963, Dramatizace v éře původních her? – 1/1964, Poznámky k rozhlasové Továrně na absolutno – 3/1965, Literatura rozhlasem prostředkovaná – 1/1967), ojediněle i Jan Cigánek (Rozhlasové vysílání a literární proces – 3/1965). Nad úlohou poezie v rozhlase rozvažoval Jaroslav Med (4/1964 a 1/1966), poválečný vývoj západoněmecké rozhlasové hry zmapovala Květuše Hyršlová (1/1966). Z přeložených statí patří k nejvýznamnějším teoretická práce Umění clony v rozhlasové hře od Wernera Bartusche (v překladu Karla Gissübela – 3/1963). Rozhlasové hry tiskli v časopisu Ludvík Aškenazy (Piškot – 1/1964, Bylo to na váš účet – 1/1965), Karel Cop, Oldřich Daněk (Dialog v předvečer soudu – 2/1967), Václav Havel (Anděl strážný – 3-4/1968), Jitka Henryková, Ivan Klíma (Porota – 3-4/1968), Ludvík Kundera, Arnošt Lustig, Karel Michal (Čest a sláva – 3/1966), Jaromír Ptáček (Šnek na visuté hrazdě – 2/1964), Karel Ptáčník, Miloš Rejnuš, Karol Sidon (Samotka – 3-4/1968), Zdeněk Svěrák (Krápník a Františka – 4/1966), Karel Tachovský (Kudy bloudí Odysseus - 2/1965). Recenze psali hlavně Josef Branžovský, Karel Gissübel, Vladimír Ježek, Václav Lamser, Jiří Ort, Evžen Rejmánek, Karel Šubrt, Jiří Vymazal.