EDICE MILANA JELÍNKA 

Prostředí převážně humanitně zaměřených intelektuálů, v němž edice vznikla a jež také tvořilo cílovou čtenářskou skupinu, mělo přirozeně určující vliv na její charakter jak při výběru textů, tak ve standardech jejich zpracování. Beletrie, která tvořila asi polovinu ediční produkce, byla většinou přepisována z autorizovaných předloh a v každém exempláři byly korigovány nepřesnosti a chyby vzniklé při opisování. Texty se rozepisovaly z exilových publikací, z jiných samizdatových vydání (především z produkce Vaculíkovy edice Petlice), ale také z rukopisů (zejména v případě brněnských autorů). Největší pozornost vydavatelé věnovali novým pracím literátů, kteří výrazně ovlivnili podobu české beletrie v šedesátých letech: vyšly tu romány exulantů Oty Filipa (Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy, Kavárna Slavia), Milana Kundery (Život je jinde, Valčík na rozloučenou, Kniha smíchu a zapomnění a Nesnesitelná lehkost bytí), Josefa Škvoreckého (Prima sezóna, Příběh inženýra lidských duší a Tankový prapor), i knihy autorů publikujících výhradně v samizdatu (Václav Havel: Largo desolato, Heřmanické úvahy, Šestnáct dopisů Olze, Dálkový výslech a příležitostné přednášky a eseje; Eva Kantůrková: Jan Hus, Přítelkyně z domu smutku, sebrané fejetony a úvahy Které je to slovo?; Ivan Klíma: Čekání na tmu, čekání na světlo; Karel Pecka: Malostranské humoresky; Ludvík Vaculík: Český snář, Milí spolužáci) či v polooficiální pozici stojícího Bohumila Hrabala (Obsluhoval jsem anglického krále, Proluky). V menší míře se prosazovaly i tituly autorů jiných generací, a to mladších, kteří začali publikovat až v samizdatu či v exilu (Martin Harníček, Lenka Procházková, Sylvie Richterová), i starších (např. dva tituly Ferdinanda Peroutky, svazek rozhlasových literárních úvah Budeme pokračovat a román Oblak a valčík, které edice přejala z produkce exilového nakladatelství Sixty-Eight Publishers). Silnou skupinu přirozeně tvořili autoři brněnští (Jan Trefulka, Milan Uhde a Jiří Kratochvil, jemuž zde v prvním vydání vyšel románový debut Medvědí román); ze slovenských autorů zde vycházeli Milan Šimečka nebo Dominik Tatarka.
S výjimkou sbírek Jana Skácela a dalšího brněnského básníka Zdeňka Rotrekla stála poezie poněkud stranou Jelínkova zájmu; vyšlo tu několik textů čtenářsky přitažlivých autorů (Bohuslav Reynek, Jan Zahradníček), často však šlo o osobní iniciativu Jelínkových spolupracovníků (o vydání Blues v modré a bílé Václava Hraběte se zasloužila Hana Zlatušková a vydání Zahradníčkovy sbírky Dům strach s originálními grafikami Sabiny Kratochvilové zajistila Marie Blažková). Několikerého vydání se nicméně díky ohlasu mezi čtenáři dočkaly humorné verše a písňové texty Jana Vodňanského (v souborech Ej, moja paranoia a Chodicí papiňák; vedle toho vyšel ještě soubor autorových absurdních jevištních promluv a mikropovídek Konečně rozumné slovo) a edice také přejala samizdatový soubor textů evangelického faráře a undergroundového zpěváka Svatopluka Karáska Boží mlýn.
V mnoha ohledech stěžejní část produkce představovaly práce z oblasti společenských věd, zejména texty politologické, sociologické a historické, ale též filozofické, filologické a literárněvědné, a to na různé úrovni náročnosti – od prací vysoce odborných až k popularizačním a publicistickým textům. Programově byly vybírány studie a eseje kritické k současnému mocenskému systému a komentující domácí situaci (Milan Šimečka: Obnovení pořádku; Miroslav Kusý: Augiášov chliev reálneho socializmu; Havlovy filozoficko-politické eseje Politika a svědomí), ale i texty zabývající se podstatou totality obecně (Václav Bělohradský: Krize eschatologie neosobnosti; Rio Preisner: Fenomenologie bytostně jiné moci) nebo hodnotící některé její specifické rysy (Petr Fidelius: Úvod do studia současné oficiální propagandy). Objevovaly se také práce odkazující k demokratické tradici prvorepublikového Československa nebo se šířeji vztahující k české otázce (Karel Čapek: Proč nejsem komunistou? a posléze celá anketa Přítomnosti pod tímto názvem; politologické a religiózní eseje Karla Schwarzenberga st. z let 1936–1948 Obrana svobod; dále mj. Václav Černý: O povaze naší kultury a Paměti; Erazim Kohák: Národ v nás; Jan Patočka: Co jsou Češi?). Početnou skupinu tvořily knihy věnující se české historii (většina z nich vyšla po roce 1990 i tiskem): k nejpodstatnějším patřil jinými edicemi hojně přejímaný svazek Pekařovské studie, vydaný k 50. výročí úmrtí historika Josefa Pekaře, monografie Jaroslava Marka Jaroslav Goll nebo dva svazky sborníku Pojetí českých dějin. Soudobým dějinám se věnovala práce Jiřího Vančury Naděje a zklamání – Pražské jaro 1968, již edice převzala z vydání Československého dokumentačního střediska v Scheinfeldu (včetně autorova pseudonymu Miroslav Synek), nebo sborník zachycující diskusi o sovětské vojenské intervenci Invaze 21. srpna 1968. Z literárněvědné oblasti v edici vyšlo např. Čtrnáctero zastavení Bedřicha Fučíka, monografie Jindřicha Chalupeckého o Jakubu Demlovi, Rotreklova Skrytá tvář české literatury a soubor studií Barokní fenomén v současnosti, ale i práce tak odborná a specificky zaměřená jako Významová výstavba literárního díla Miroslava Červenky. Vedle toho však nebeletristická produkce příležitostně zahrnovala také dobově aktuální texty, které se šířily neoficiálními kanály i mezi společensky jinak nepříliš angažovanou veřejností (např. rozbor ekologické situace v Československu z roku 1984 či kritický diskusní příspěvek herce Miloše Kopeckého na IV. sjezdu Svazu českých dramatických umělců, který se konal v roce 1987).
Podstatnou a pro samizdat obecně méně typickou součástí produkce byly překladové tituly, v Jelínkově edici zastoupené relativně početně; tato oblast vydavatelské činnosti představovala pro mnohé zúčastněné prakticky jediný způsob, jak se odborně uplatnit v době, kdy museli nuceně pobývat mimo akademickou sféru. Většinou šlo o díla oscilující mezi politologií, sociologií a historií a také o práce filozofické (výjimku tvoří např. Zinovjevova antiutopie Zející výšiny nebo Orwellova Farma zvířat). Vzhledem k rusistickému vzdělání řady Jelínkových spolupracovníků byl značný zájem orientován k ruským autorům. Byly pořizovány původní překlady (Marek Popovský: Řízená věda; Alexandr Zinovjev: výběr z autorových přednášek a esejů Bez iluzí; Abram Terc: Co je socialistický realismus; román Vladimira Bukovského A navracuje se vítr), jiné překlady edice převzala (Alexandr Solženicyn: Americké přednášky, Bludy o Rusku); z francouzského překladu přeložil Vladimír Jochmann proslulou knihu Nomenklatura Michaila Voslenského. Dále zde vyšlo několik textů Hannah Arendtové (převzaté překlady prací Maďarská revoluce a totalitární imperialismus a Původ totalitarismu, další dva tituly, Eichmann v Jeruzalémě a Krize kultury, přeložil Vladimír Jochmann), Arthura Koestlera, Ericha Fromma, soubor článků polského novináře Macieje Poleského Svoboda v táboře, Cesty k filozofickému myšlení J. M. Bocheńského ad. V polovině osmdesátých let tato ediční činnost vyústila v rozhodnutí založit pro překlady odborných prací zvláštní edici, již by koncepčně řídila redakční rada složená z odborníků z různých oborů (v edici Prameny pak postupně vyšlo 36 svazků).
Kromě neperiodických publikací edice přebírala a rozšiřovala také samizdatové časopisy. Od roku 1984 to byl Kritický sborník, od roku 1985 Obsah, od roku 1988 Sociologický obzor a Alternativa. Od roku 1988 edice šířila také původní časopis Obraz přítele, který připravovala skupina brněnských rusistů (Jaroslav Blažke, Josef Dudek, Dana Ferenčáková, Jana Jelínková, Evžen Petrov, Jaroslav Šabata a Hana Zlatušková). Časopis přinášel překlady vybraných textů z ruského tisku, v němž se s nástupem „perestrojky“ začaly objevovat velmi otevřené články o stavu ruské společnosti a situaci v zemích sovětského bloku. Do roku 1989 vyšlo 13 čísel, č. 3 (1988) bylo věnováno Polsku a sestaveno z polských materiálů.