FILIP, Ota: Kavárna Slavia 

Groteskně-fantaskní román podávající prostřednictvím osudu rakouského šlechtice žijícího v Praze obraz novodobých českých dějin.

82 kapitol, označených nadpisy První příběh, Druhý příběh atd., je zarámováno prologem a epilogem a uvedeno citátem z básně J. SEIFERTA Světlem oděná. V prologu se nejmenovaný pražský spisovatel při pravidelné procházce městem seznámí s hrabětem Mikulášem Belecredosem, který mu začne vyprávět své životní osudy. V dětství a mládí byl jako neduživé dítě v péči ruské vychovatelky, která se také stala prvním objektem jeho nesmělých erotických zájmů. Když dospíval, zohyzdil si při holení tvář takovým způsobem, že až do konce života vystupuje na veřejnosti pouze v maskách, které si sám vyrábí. V prostředí anarchistického kroužku je přítomen historickému Leninovu pobytu v Praze, který ovšem komentuje se sžíravým sarkasmem, stejně jako všechny další události utvářející naše moderní dějiny od 1. světové války až po rok 1968. Úzkostlivě se snaží zůstat pouhým svědkem a ironickým glosátorem, což se mu ne vždy daří (v době Květnové revoluce jen se štěstím ujde smrti při řádění revolučních gard). Většina žen, které vstupují do děje, se stává matkami jeho dětí. Hrabě se tak pokouší realizovat svůj bláznivý plán "zpříbuznění" celého lidstva, které by se tím údajně mělo stát mírumilovnějším. Vlastní péči o potomky však ženy svěřují otci, který ji zase za úplatu přenáší na jiné osoby. Osudy dětí a otce se přesto dále protínají, někteří ze synů a dcer umírají při dějinných katastrofách (války, procesy v 50. letech), ke hraběti se však vracejí alespoň ve snech. Fantasknost životních osudů hraběte Belecredose postupně narůstá, až vrcholí v bizarní scéně jeho smrti.

O svém životě vypráví hrabě v 1. osobě, pouze v prologu a epilogu vypovídá o hlavním hrdinovi nezúčastněná osoba – adresát celého vyprávění. Osudy posledního příslušníka šlechtického rodu, který patřil po Bílé hoře k vítězné straně, jsou variací na časté literární téma vztahu jedince a dějin. V záměrné polemice s valnou částí této významné linie české prózy je tentokrát oním jedincem příslušník šlechty, navíc postava osobitě rozvíjející literární typ barona Prášila. Ve vypravěčově postoji k dějinným událostem je plno rezignovaného smíření až lhostejnosti, v prosté juxtapozici vedle sebe výmluvně stojí např. leninský revoluční koncept a anarchistické metody či fašistický teror a krvelačnost českých revolučních gard. Psychickou sebeobranou vypravěče je ironie, která někdy hraničí až s cynismem (reakce na smrt blízkých). Posměchu jsou zvláště vystaveny projevy touhy po moci. Dějiny se hrdinovi jeví jako chaotická změť událostí, které jedinec nemůže nijak ovlivnit, ale jejichž tragické důsledky na něj dopadají, lhostejno jakého je původu, vyznání či přesvědčení. Významnou roli hrají v díle – podobně jako v jiných Filipových prózách – fantazijní prvky (věštecké schopnosti hrdiny, hypertrofované funkce smyslových orgánů, čichu, hmatu a hlavně zraku). Hrdina je stižen zvláštní oční vadou, jedno jeho oko je krátkozraké, druhé dalekozraké; perspektiva vidění pak nabývá rysů známých z fotografické techniky "rybího oka": hrabě, nalézající se v optickém středu, je přitom obklopen magickým, bizarně proměnlivým a pevné kontury postrádajícím prostorem staré Prahy (v tom román připomíná pražskou německou literaturu – F. KAFKU, G. MEYRINKA aj.).

V kontextu Filipova díla představuje román (německy vyšel ve Frankfurtu n. Mohanem 1985 s titulem Café Slavia) novou variaci dvou podstatných motivů jeho tvorby. Tím prvním je kavárna, která plnila důležitou funkci již v prvotině Cesta ke hřbitovu (její původní název byl Kavárna na cestě ke hřbitovu, pod tímto titulem vyšla také německá verze). V ní byla kavárna místem, kde se lidské osudy protínaly a odkud směřovaly po změněných trasách dál. V Kavárně Slavii se naopak známý restaurační podnik stává útočištěm, které uklidňuje a navrací člověka do řádu věcí neměnností personálu a ustáleným rituálem obsluhy i slovních projevů. Není dějištěm, ale pozorovatelnou. Podobně významuplnou roli hrají nejrůznější restaurační zařízení v románu B. HRABALA Obsluhoval jsem anglického krále. Rozdíl je v pojetí hlavních postav. Jak Filipův hrabě Belecredos, tak HRABALŮV číšník Dítě si uchovávají od skutečnosti odstup, HRABALŮV hrdina je však aktivnější, z každé změněné situace dokáže svou přizpůsobivostí přes počáteční prohru vytěžit co nejvíce ve vlastní prospěch. Naproti tomu Belecredos je trpným přijímatelem osudu, jediným projevem aktivity jsou změny masek, takto ovšem hrabě reaguje také na zvraty počasí. Druhým, pro Filipa klíčovým motivem, je motiv útěku, resp. fatálního zatížení prvotní vinou a z toho pramenící nerealizovatelné touhy po útěku z vlastního osudu. Snové pasáže, ve kterých se hrdina setkává s duchy zemřelých dětí, odkazují k ČAPKOVĚ Matce (1938), ovšem v prudkém protikladu k jejímu myšlenkovému apelu (na místo patetického gesta jako výrazu víry v možnost zasahovat do dějinných procesů nastupuje smíření s neovlivnitelností dějů a dějin).

Lit. A. v. Schirnding: Masken, Metamorphosen, Süddeutsche Zeitung 18. 12. 1985; Na jiném laně, Obsah 1987, č. 11xx (rozhovor); J. Červenková: O. F. kluzký jako had, LitN 1993, č. 25; E. Lukeš: Filipovo české panoptikum, Tvar 1993, č. 29/30; J. Lukeš: Soudce i tvůrce dějin českých, LidN 6. 5. 1993; P. Mandys: Rub českých dějin, ČD 3. 6. 1993; Mobilní člověk, MS 1993, č. 45 (rozhovor); M. Pohorský: V poledne v kavárně Slavia, NK 1993, č. 20.