Román zobrazující život jako černou frašku plnou intrik, neuvěřitelných náhod a rozpačitých rozuzlení.
Text je rozčleněn na pět částí, které se skládají z krátkých číslovaných kapitol. Děj se odehrává v českém lázeňském městečku během pěti podzimních dní někdy okolo r. 1967. Výchozím bodem zápletky je těhotenství dívky Růženy, které uvozuje řetězec událostí, setkání a náhod. Ačkoliv Růžena zřejmě čeká dítě s naivním mladíkem Františkem, prohlašuje za jeho otce slavného trupetistu Klímu, který před časem koncertoval v městečku a neodolal pokušení její krásy. Růžena tak hledá únik z nudy maloměsta přeplněného ženami, jež si zde léčí neplodnost. Klíma však miluje svou manželku, byť ho pronásleduje oprávněnou žárlivostí, a proto s pomocí přátel rozehrává složitou partii, jež by měla skončit kýženým patem interrupce. Klímovi prožívajícímu "příběh všech mužů světa" asistují Bertlef, postarší Čechoameričan obdařený až legendární moudrostí a skutečnou svatozáří, a dr. Sláma, gynekolog snažící se učinit z lidí bratry a sestry tím, že nic netušící pacientky oplodňuje injekcemi se svým spermatem. Dr. Slámu navštěvuje jeho dávný přítel Jakub, aby se rozloučil s ním i se svou schovankou Olgou před odjezdem do ciziny a aby lékaři vrátil jedovatou pilulku, kterou si na něm vyžádal před uvězněním na počátku 50. let. Díky souhře náhod a Jakubově nerozhodnosti se však pilulka dostává do tuby léků, jimiž Růžena uklidňuje své pocuchané nervy, a tím do banálního lázeňského románku vstupuje hrozba náhodné smrti. Závěr čtvrtého dne přivádí do postelí sousedících pokojů tři rozdílné páry: Klíma milostně selhává v manželském loži; Jakub je k vlastnímu překvapení sveden Olgou, avšak nedaří se mu nemyslet na jed v cizí kabelce; Růžena se miluje s Bertlefem a v jeho náručí poprvé poznává, že láska může být i čímsi vyšším než pouhým sexem. Především proto Růžena následujícího dne ochotně souhlasí s interrupcí, avšak po výstupu s pravděpodobným otcem Františkem si bere osudnou tabletu a nesmyslně umírá. Jakub mezitím s rozpornými pocity opouští vlast, aniž tuší, že opravdu způsobil smrt. Dr. Sláma dosahuje vysněného cíle, neboť je adoptován Bertlefem, čímž se mu otevírá cesta k americkému občanství a svobodě cestování. Ohrožené manželství Klímových se opět může vrátit do vyjetých kolejí.
Časové ani místní určení děje se v románě nejeví jako nejpodstatnější, neboť Kundera směřuje spíše k vystižení obecnějších rysů soudobé lidské tragikomedie. Valčík na rozloučenou je románem skýtajícím více možností výkladu, např. jako komedie mravů, fraška, hořká komedie, rozprava o morálce a politice, satirický román, filozofická detektivka apod. Většina dosavadních interpretací se však shoduje v tom ohledu, že jeho podstatným rysem je hravost a parodičnost, které se ovšem nevylučují s intelektuálně stimulujícím, zneklidňujícím efektem. Prvek hravosti či divadelnosti je zřejmý již ze samotného rozvržení hlavních postav: svůdná těhotná dívka, donchuánský umělec, jeho žárlivá manželka, moudrý starý muž manipulující milenci podobně jako SHAKESPEARŮV Oberon. Parodický odstup je přítomný např. v nadsázce, s níž se z dr. Slámy stává jakýsi univerzální otec, či v Bertlefově svatozáři, jež má tutéž bleděmodrou barvu jako smrtící tabletka a noční košile, kterou František věnuje Růženě. Motiv otcovství prolíná celým příběhem v několika podobách: náhodné, nechtěné (Klíma), adoptivní, duchovní (Bertlef), pseudovědecky plánovité (dr. Sláma). V průsečíku těchto různoběžek lze tušit zklamání z otcovství autentického, obecněji možno říci z povrchnosti nejzákladnějších mezilidských vztahů a z nejistoty počátku, tedy podstatného bodu vlastní identity. Postavy jsou ovládány snahou polepšit si na úkor druhých nebo alespoň nepřijít o vlastní pohodlí. Veškerým jednáním prosvítá vypočítavost a sobeckost, čemuž nedokáže zabránit ani Bertlef obklopený aureolou kouzelnosti a mystifikace. Růžena, která jediná měla v závěru šanci proměnit se k obrazu jeho abstraktní dobroty, umírá a životy ostatních se budou i nadále pohybovat v souřadnicích neuspokojivé banality a přízemního prospěchářství. Román tedy nekončí katarzí a tím se liší od výše zmíněných divadelních žánrů, kterými se autor zřejmě inspiroval. Hra zvaná život pokračuje i po uzavření příběhu, a to se vší svou lhostejnou krutostí a "nesnesitelnou lehkostí". Na rozdíl od čapkovského rozpolcení vypravěče do několika hlasů, jež Kundera použil v Žertu, a dominující úlohy vševědoucího vypravěče v románě Život je jinde zde autor úlohu vypravěče potlačil, jako by jen zpovzdálí s potěšením sledoval plnokrevnou zápletku, s jejíž pomocí vznesl řadu nepříjemných otázek o podstatě lidského soužití.
V porovnání s ostatními Kunderovými romány se Valčík na rozloučenou (franc. La valse aux adieux, 1976, přel. F. KÉREL; definitivní verze 1986) může jevit jako nepříliš politický. Společenská dilemata a omezení z nich vyplývající (např. Jakubovo uvěznění v 50. letech a Slámova touha po cestování) sice sehrávají jen podružnou úlohu, jsou však stále latentně přítomna. Na tomto pozadí tvořeném realitou nesvobody ostře vyvstává smutný paradox, že aktéři s minimální možností ovlivňovat chod dějin zasahují nevybíravým způsobem alespoň navzájem do svých osudů. Pracovní název Valčíku na rozloučenou zněl Epilog, což bylo svým způsobem příznačné, neboť jej lze považovat za určité završení volné trilogie, jež vznikla ještě v Československu. Setkávají se zde mnohá klíčová témata obou předchozích románů, ale i povídek ze souboru Směšné lásky, protože je zde do plné šíře rozveden motiv různých falešných her, jež se zdánlivě jeví jako pouze erotické. I z hlediska formálního je možno Kunderův experiment s důmyslnou zápletkou chápat jako realizaci jisté krajní možnosti, po níž bezprostředně následovala destrukce tradičního románového tvaru v Knize smíchu a zapomnění, ve které se autor zřekl velké epiky ve prospěch drobnějších variací. Skutečnost, že ve Valčíku na rozloučenou autor jemně balancuje mezi velmi vážným a naprosto nevážným, umožňuje srovnávat tento román (podobně jako ostatní Kunderovy prózy) s různými díly spojujícími obě krajnosti. Poněkud více než v ostatních románech se zde Kundera blíží svému oblíbenému D. DIDEROTOVI (jeho filozofičnosti spojené s úsměvnou parodičností) a první knize CERVANTESOVA Dona Quijota, která je pro Kunderu typickou ukázkou prózy založené na zápletkách plných osudových náhod a neuvěřitelných střetů. Kořeny tohoto neobvyklého románu lze ovšem vidět i v tradici klasického evropského dramatu (W. SHAKESPEARE, MOLIERE). V jedné francouzské recenzi byla v souvislosti s Valčíkem na rozloučenou dokonce připomenuta komická opera a MOZARTŮV Don Giovanni.
Lit. D. Fernandez, L Express 26. 1. 1976; P. Lainé, Les Cahiers du chemin 15. 4. 1976; S. Mallof, New York Times 5. 9. 1976; E. Pochoda in M. K.: Valčík na rozloučenou, Toronto 1979; H. Kosková: Antilyrismus jako esence ironie, in Hledání ztracené generace, Toronto 1987; M. Němcová-Banerjee: Valčík na rozloučenou aneb černá fraška s andělem, Proměny 1991, č. 1; S. Richterová: Tři romány M. K., in Slova a ticho, Praha 1991; K. Chvatík: Černá komedie loučení aneb Čas epilogu, in Svět románů M. K., Brno 1994.
(Martin Pilař, Slovník české prózy, 1994)