Román ve formě variací o osudech několika postav zasažených iracionalitou společenských a dějinných mechanismů.
Próza se skládá ze sedmi relativně samostatných částí rozdělených dále na krátké číslované kapitoly. Pouze čtvrtá a šestá část na sebe chronologicky navazují a jsou spojeny osobou Taminy, kolem níž se osudy postav z ostatních částí volně seskupují. Tamina je mladá vdova, žijící ze vzpomínek na manžela, který zemřel brzy poté, co spolu emigrovali do Francie. Protože by si ráda upřesnila kontury bývalého šťastného manželství, nenávratně propadajícího do zapomnění, pokouší se získat od tchyně své deníky, jež zůstaly v Čechách. Ačkoliv tomuto cíli obětuje i svou věrnost "až za hrob", nikdo z jejích přátel nakonec do Prahy nejede a Taminin pocit vykořeněnosti je ještě posílen trapností zbytečné oběti. Pokračování jejího příběhu (šestá část nazvaná Andělé) je uvedeno variací na motiv, jímž celá kniha začíná: úvahou nad Clementisovou čepicí na hlavě K. Gottwalda řečnícího z balkónu domu, kde míval krámek otec F. KAFKY. Tamina podlehla nabídce mladíka Rafaela a nechala se odvézt na ostrov obývaný komunitou dětí, jejichž život je naplněn bezstarostnými hrami, ale i neúprosnou disciplínou. Děti mezi sebe Taminu přijímají, avšak stále více si všímají, čím se dospělá, přemýšlivá žena od nich liší. Kultický obdiv k její velikosti a ženskosti se postupně mění v nenávist. Tamina se nemůže ztotožnit s primitivními ideály jejich "ráje" a pokouší se z ostrova uplavat. V dalších příbězích se setkáváme s intelektuálem Mirkem, sledovaným Státní bezpečností a nakonec uvězněným (Ztracené dopisy), s umně zaranžovaným milováním ve třech (Maminka), s dvěma hloupoučkými americkými studentkami, jež se domnívají, že pochopily Ioneskův absurdní humor (Andělé), s láskou nesmělého studenta k řeznické paničce (Lítost) i s několika příklady toho, jak snadné je překročit hranici "za níž věci přestávají mít smysl" (Hranice).
J. UPDIKE považuje Knihu smíchu a zapomnění za "cosi více než soubor sedmi příběhů, ale určitě ne román". Sám autor si byl vědom její ne zcela obvyklé formy a v rozhovoru s P. ROTHEM uvedl: "Má kniha je polyfonií, v níž se různé příběhy vzájemně vysvětlují, osvětlují, doplňují navzájem." Vyjadřuje se k tomu i přímo v textu prózy: "Celá tato kniha je román ve formě variací. Jednotlivé oddíly následují po sobě jako jednotlivé úseky cesty, která vede dovnitř tématu, dovnitř myšlenky, dovnitř jedné jediné situace, jejíž pochopení se mi ztrácí v nedohlednu." Kundera, známý ostatně i jako teoretik románu, je toho mínění, že román nemusí o ničem ujišťovat, ale že hledá a klade otázky. Autorova muzikologická erudice, která má kořeny v jeho rodinném prostředí (projevila se už v kompozici románů Žert a Život je jinde), je v Knize smíchu a zapomnění zřejmá z jeho obdivu k pozdním beethovenovským variacím, které vždy objevují různé rozměry téže skutečnosti. Pouhé opakování tématu považuje Kundera za bezcenné, což dokumentuje hlavně bezduchostí současné populární hudby, reprezentované K. GOTTEM. Všechny příběhy románu Kundera chápe jako volné variace na Taminin příběh. Jednota knihy však spočívá nejen v této hudebně inspirované kompozici, ale zvláště ve dvou tématech, uvedených v jejím titulu. Boj proti zapomnění je přítomen ve většině individuálních osudů (ztracené dopisy v prvním a čtvrtém příběhu, skleróza v druhém a šestém příběhu), především však v politické rovině uvažování, v níž se Gottwaldova a Husákova "idyla pro všechny" nápadně podobá dětskému světu bez paměti, který odlišující se Taminu uštval k smrti. V příběhu Andělé Kundera definuje dva podstatně odlišné druhy smíchu, a to smích ďáblův, který se rouhá ideální boží dokonalosti, a smích andělský, jenž vyjadřuje prostou radost z bytí (např. smích milenců běžících po louce) nebo je trapnou, rozpačitou reakcí na ďáblův výsměch. Protože Kunderovi andělský smích opět splývá s dětskou bezstarostností, jež je jako postoj ke světu krutě zjednodušující a pro uvažujícího člověka těžko dosažitelná, domnívá se, že moc andělů a ďáblů by měla být v přibližné rovnováze. V jádru jeho autorského postoje je však ukryt především rouhačský smích, jímž Kundera reaguje jednak na sex, jednak na neúspěšné pokusy vybudovat ideální společnost na základě jediné, státem schválené pravdy. Autor prozrazuje svou přítomnost v textu nejen tímto postojem, nejen výše zmíněnými úvahami, ale i několika autobiografickými pasážemi, v nichž naráží např. na své bývalé členství v KSČ a na okolnosti vlastní emigrace.
Kniha smíchu a zapomnění (franc. La livre du rire et de l'oubli, 1979, přel. F. KÉREL; definitivní verze 1985) je třetím románem, který Kundera vydal nejprve ve Francii (dříve: Život je jinde, Valčík na rozloučenou), a prvním románem psaným již v cizině. Od předchozích knih se liší nejenom méně běžným tvarem, ale také otevřenou kritikou Husákova režimu, kvůli níž Kundera přišel o čs. občanství. Některé příběhy románu (zvláště Maminka a Lítost) připomínají povídky ze tří sešitů Směšných lásek. Motiv maximální lehkosti, která se Tamině na ostrově dětí stala "strašlivou tíhou lehkosti", je předzvěstí tématu následujícího románu Nesnesitelná lehkost bytí. Svým relativistickým pojetím pravdy a pokusem přiblížit se k ní několikerým pohledem z různých stran se Kundera ocitá v blízkosti noetických románů K. ČAPKA, jeho jazyk je ovšem stroze racionální, někdy až aforistický, odlišný je Kundera i v konkrétní političnosti. Z klasické literatury patří mezi Kunderovy oblíbence L. STERNE a D. DIDEROT (jehož Jakuba fatalistu zdramatizoval), neboť objevili románové formě možnost hry a humorného odstupu, což nejsou pro Knihu smíchu a zapomnění vlastnosti nepodstatné. V Umění románu (franc. L'Art du roman, 1986) vyjadřuje Kundera nedůvěru k avantgardám, jejichž podstata je lyrická (G. APOLLINAIRE a následovníci). Dává přednost modernismu kafkovské tradice, který je "antilyrický, antiromantický, skeptický, kritický". Díky těmto vlastnostem bývají Kunderovy romány často označovány za projev tzv. postmodernismu. Pokud jde o otevřené zpodobování sexu, má Kundera nespočetnou řadu předchůdců, avšak on sám se hlásí k filozofickému pojetí erotických pasáží, jak je poznal v díle G. BATAILLA. Rovněž hudební analogie v kompozici prózy není záležitostí nijak výjimečnou, jak to dokládají kupř. knihy M. PROUSTA, T. MANNA, V. WOOLFOVÉ, A. CARPENTIERA aj., ze současné české prózy zvláště pak J. ŠKVORECKÉHO.
Lit. J. Updike: The Most Original Book of the Season, New York Times Book Review 3. 11. 1980; Afterword: A Talk with the Author by P. Roth, in M. K.: The Book of Laughter and Forgetting, 1983; G. Brand: K. and the Dialectic of Repetition, Cross Currents 1987, č. 6; M. Goetzová- Stankiewiczová: Pět českých romanopisů se bere za věc světa, Acta 1987, č. 3-4; H. Kosková: Téma smíchu a zapomnění, in Hledání ztracené generace, Toronto 1987; K. Chvatík: Hledání ztraceného činu, in Svět románů M. K., Brno 1994.
(Martin Pilař, Slovník české prózy, 1994)