Společenský román o osudech několika českých rodin ve 30. letech a na počátku protektorátu, druhá část trilogie.
Román má 31 kapitol s lakonickými názvy, které se vztahují k podstatným momentům jejich obsahu. Dílo rozvíjí životní příběhy jednotlivých členů rodin Gamzových, Häuslerových a Kazmarových, jež autorka představila již v první části trilogie Lidé na křižovatce (1937) a k nimž se pak vrátila ještě románem Život proti smrti (1952). Sledujeme tak v prvé řadě další osudy komunistického advokáta Petra Gamzy, a to od té doby, kdy je jako pozorovatel v r. 1933 přítomen lipskému procesu s G. Dimitrovem a jeho druhy nařčenými ze zapálení říšského sněmu. Na konci 30. let se stává hlasatelem nesmiřitelnosti s kapitulantskou politikou české vlády v období Mnichova. Román končí den po okupaci Československa německými vojsky, kdy Gamzu zatýká gestapo. Gamzův syn Stáňa osobnostně dozrává po dramatických milostných peripetiích ve vztahu k herečce Vlastě Tiché. Stáňova sestra, lékařka Helena, se šťastně seznamuje s Toníkem Skřivánkem, Čechoameričanem zaměstaným v pražské Fordově filiálce. Oba po svatbě odjíždějí do SSSR pomáhat ve svých oborech, zpět se vracejí s malým synem Míťou v předvečer tragických událostí podzimu r. 1938. Od blazeovaného měšťáctví k morálnímu pádu v podobě otevřené kolaborace s nacisty postupně směřuje zpanštělá kadeřnice Ró Häuslerová. Při tragické havárii v letadle umírá podnikatel Kazmar i s mladým pilotem.
Charaktery románu jsou představeny jednak implicitně v chování a jednání, v reakcích na události, jednak explicitně v sebereflexích zprostředkovaných vševědoucím vypravěčem, resp. vypravěčkou. Hlavní postavy nevstupují do vzájemných konfliktů, jsou v rámci dějových pásem prostě juxtaponované, hodnotově průhledné, nadané nezakrytými sympatiemi či antipatiemi autorského subjektu. Na jedné straně je to charakterový monolit advokáta Gamzy, bezvýhradně oddaného víře v komunistickou budoucnost lidstva, typ levicového intelektuála, který se dal zcela do služeb iluzorní vidiny pokroku. Proti němu stojí neméně monumentální postava Hospodáře Kazmara (typologickým předobrazem zde jistě byla osobnost Tomáše Bati, jak o tom svědčí některé biografické shody i původní záměr zasadit část děje trilogie do obuvnického závodu). Kazmar v autorčině interpretaci přichází o historickou perspektivu preferováním ekonomických faktorů před politickými, když vítá blížící se válku jako zdroj příjmů. Autorka však nezapře jisté sympatie k tomuto lidskému typu plnému vitality a cílevědomosti, neuznávajícímu kompromisy. Touha po sociální spravedlnosti vede postavy názorově příbuzné s Gamzou (patří sem ještě sociálně se probouzející Kazmarova dcera Eva, ideově vyzrávající Gamzova žena Nella, syn Stáňa a dcera Helena s manželem) až k výrokům, které jsou nezáměrným svědectvím o narůstající míře deformace komunistickým přesvědčením. Svědčí o tom hlásání tvrdé třídní nesmiřitelnosti, jež u Helenina Toníka vrcholí vyjádřením souhlasu s praktikami sovětské justice 30. let. Jestliže ještě v první části trilogie existovalo jakési přechodové pásmo, "třídní meziprostor" (M. MRAVCOVÁ) osobností nevyhraněných, váhajících, čímž dílo nabývalo na autenticitě a věrohodnosti, pak zde jsme již svědky oslabování tohoto principu ve prospěch ideové i hodnotové transparentnosti jednajících postav. Ještě více pak tato tendence sílí v závěrečné části trilogie Život proti smrti, která je jednoznačnou apologetikou komunistické ideologie, ale také zřejmým uměleckým fiaskem.
Dílo MARIE PUJMANOVÉ (8. 6. 1893 v Praze - 19. 5. 1958 v Praze) je značně rozsáhlé a různorodé. Od reflexe dětství v prvotině Pod křídly (1917), přes proces názorového hledání a postupného niterného rozchodu s vlastní třídou v románu Pacientka doktora Hegla (1931) se její tvorba vyvíjela až k jednoznačnému příklonu k levici (reportáže ze SSSR Pohled do nové země, 1932). Za okupace se Pujmanová uchýlila k tradičním tématům oslavy rodné země a mateřství (básnické sbírky Zpěvník, 1939; Verše mateřské, 1940, aj.). Po válce psala o svých dojmech z cest po Evropě i Asii (např. básnická sbírka Čínský úsměv, 1954), ve verších se vyznala ze svého obdivu k vědě (Paní Curieová, 1957). Svým vyhraněným názorem na období politického kvasu od první republiky až po únor 1948 patří Pujmanová k předním tvůrcům kvantitativně nejsilnějšího, totiž levicově orientovaného proudu literatury. Redukce postav na reprezentanty společenských tříd a zavádění třídního principu i do dalších strukturních rovin literárního díla patří k typickým znakům socialistického realismu. Právě narůstající míra ideologizace obrazu skutečnosti však zakládala zákonitý ústup od estetických a obecněji řečeno sémiotických kvalit literárních děl a ústila ve schematismus a někdy i nechtěnou a z dnešního pohledu tragickou komiku. V literatuře je nejvýraznějším dokladem této tendence žánr budovatelského románu (V. ŘEZÁČ, K. F. SEDLÁČEK, J. S. KUPKA aj.), její projevy jsou však patrné i v prózách s tématem okupace a konce války (B. BŘEZOVSKÝ, J. MAREK, J. DRDA aj.).
Lit. G. (= F. Götz): Nový román M. P., NO 16. 5. 1948; K. P. (= K. Polák): M. P. pokračuje, PL 8. 6. 1948; J. Rybák: Literární čin M. P., Tvorba 1948, s. 439; A. M. Píša: Na křižovatce, in Stopami prózy, Praha 1964 (o Lidech na křižovatce); F. Buriánek: Dovršení románové trilogie M. P., in O současné české literatuře, Praha 1982 (o Životě proti smrti); M. Mravcová in M. Zeman a kol.: Rozumět literatuře 1, Praha 1986 (o Lidech na křižovatce); M. Blahynka: M. P., Praha 1961; B. Václavek: Kritická studie o M. P., in Literární studie a podobizny, Praha 1962; B. Polan: V díle M. P., in Život a slovo, Praha 1964.
(Miroslav Zelinský, Slovník české prózy, 1994)