Roman  RÁŽ

Na začátku šedesátých let se Ráž svými novelami a některými povídkami zařadil do proudu analyticky reflexivní a později absurdní literatury. V alegorických příbězích hrdinů putujících za ideálem (nebo sloužících ideálu neznámému) reflektovaly jeho tehdejší modelové prózy zejména problematiku manipulace člověkem a míru kompromisu, již smí jedinec učinit. Jejich kompoziční stavba pracuje se střídáním časových rovin a s vrstvením různých perspektiv (Učitel ptačího zpěvu, Jednou se ohlédneš, Kdo umlčel Matyáše). Ústřední téma hledání integrity, autenticity vlastní osobnosti, hledání mezí konformity i cesty k aktivnímu prožití lidského života charakterizovalo Rážovy prózy i v sedmdesátých letech, třebaže se v této době přiklonil k postupům a schématům realistického, společensko-psychologického románu. Vnější dramatičnost příběhům někdy dodává kriminální zápletka nebo motiv vydírání. Ať již Ráž vypráví o skupině obyvatel rakouského městečka (Smrt v kaštanovém domě), o estrádním náboráři (Prodavač humoru), či o pražském taxikáři a jeho dvou bratrech z Vysočiny (Bludné kameny), jeho hrdinové se dostávají do složitých vazeb s okolím, s rodinou a spolupracovníky. Procházejí životní krizí a názorovými střety, které je přivádějí k nutnosti sebepoznání, uvědomění si své dosavadní přizpůsobivosti a posléze k odmítnutí kompromisů v zájmu zachování vlastního charakteru a morálky. Vedle próz s individuální problematikou životního zmoudření, v obecné rovině odmítajících násilí, netoleranci a sobectví, touhu po majetku i psychické slabošství (Narcisový dům, In flagranti), se od poloviny osmdesátých let v Rážově tvorbě objevují i návraty k absurdní poetice s prvky humoru a satiry. Prostřednictvím příběhů o trapných hrdinech, společenských příživnících autor kritizuje dobový společenský život a pražské umělecké a kulturní instituce (Vrabčí hnízdo, Šokmistr). Rážova tvorba z devadesátých let navrací individuálně psychologická a etická témata, kterým se autor věnoval již ve svých hrách pro rozhlas (soubor her Smyčka) a televizi. Osudy jeho hrdinů jsou vpleteny do obecnější společenské či politické situace, se kterou se musí vyrovnat. Zatímco pasivita a slabost hrdiny knihy Cesta po kolenou má za následek podřízení životu v totalitě v jeho chudobě materiální i duchovní, v románu Zachránci samoty představuje Ráž postavy sice psychicky nevyrovnané, zato však aktivně jednající s živelnou touhou být ve svých životech šťastni. Tabuizovaná témata homosexuality, nevěry, či nemanželského dítěte jsou zde ztvárněna v kontrastu k omezené malosti české vesnice. Dobová společensky kontroverzní témata, jako jsou nevyrovnané účty s komunistickou minulostí či obecněji ztráta dosavadních životních hodnot a s ní spojená problematizace životních perspektiv (Aplikace rodina) nebo transsexualita (Nejistota), prostupují i autorovu pozdější tvorbu, tentokrát však jsou uváděna do souvislosti se změnou společenského systému a nástupem globalizace. Opakovaně a zpravidla v tragikomické perspektivě se objevuje také komorní téma stárnutí mužů: Rážovi hrdinové selhávají v pokusech ještě něco ve svých životech dokázat a být za to obdivováni a milováni (Bonviván), či se snaží alespoň vzdorovat roli trpěného a z rozhodování o vlastním životě odstaveného seniora (Muž a růže), ale v posledku se jim nedaří ani si zachovat svůj zbývající život bez rušivých změn (Kámen v okně). Z lehčího tónu a vědoucího nadhledu, který se v Rážových pracích posledního tvůrčího období postupně prosazuje, se vymyká „lázeňská“ trilogie inspirovaná osudy členů autorovy rodiny (včetně jeho samotného) a postihující v širokém záběru dobu od počátku dvacátého století a událostí první světové války (Lázeňské dobrodružství) přes druhou světovou válku a nástup komunismu (Lázeňské naděje) k padesátým až osmdesátým letům (Lázeňské ozvěny). Pilířem díla s promyšlenou kompozicí, v níž se střídají perspektivy jednotlivých postav s útržky dobových i rodinných dokumentů, je postava vídeňské Češky Marie Klánské, jež na počátku vyprávění jako mladá dívka následuje svého budoucího manžela za podnikatelskou příležitostí do malého lázeňského města, kde pak prožívá komplikované manželství, neméně komplikované mateřství a vztah s vlastními dcerami i nevlastním synem, ale i národnostní nesváry a politické a společenské zvraty, a na konci trilogie dospívá do role svědka, zpovzdálí pozorujícího životní peripetie svých dětí, vnuků a jejich partnerů. Autentický materiál, který autor při psaní využil, dílo vzdálil od schematických představ o rodinném životě a vztazích, panujících v první polovině dvacátého století, a aktualizoval tradiční model vyprávění založeného na promítání historických událostí do osobních dějin lidí, kteří dobu prožívali.