Milan PÁVEK
Prozaik, literární historik a kritik, redaktor
Narodil se v rodině železničáře. Manželka Eva Pávková (* 1944), klinická psycholožka a psychoterapeutka, byla redaktorkou nakladatelství Albatros.
– Pávek navštěvoval ZŠ ve Veselí nad Lužnicí, Střední pedagogickou školu v Českých Budějovicích (maturita 1959, aprobace pro první stupeň základní školy). V roce 1959 krátce učil na jednotřídce ve Zlukově. Poté studoval češtinu s tělesnou výchovou na Institutu tělesné výchovy a sportu a od 1962 češtinu a filozofii na FF UK v Praze (absolvoval roku 1965 diplomovou prací
Problémy filozofické prózy. Karel Ča
pek a Ladislav Klíma, na jejím základě získal titul PhDr.). Po základní vojenské službě se 1967 stal stážistou a poté i vědeckým aspirantem v Ústavu pro českou literaturu ČSAV (ÚČL). 1971 však aspiranturu přerušil a přijal místo redaktora v nakladatelství
Čs. spisovatel. 1984–1990 byl dramaturgem ve skupině dětského filmu
FS Barrandov. 1983 vyšel jeho román
Simulanti, z cenzurních důvodů však byl distribuován až 1986. V prosinci 1989 převzal šéfredaktorství
Literárního měsíčníku
a přeměnil ho v
Literární revue. Od 1990 spolumajitel a vedoucí pracovník nakladatelství
Galaxie; současně od 1995 přednášel filozofii na PedF UJEP v Ústí nad Labem. Od roku 1998 je v invalidním důchodu.
Na sklonku 60. let přispíval do
Orientace a
České literatury, později do periodik
Nové knihy, O knihách a autorech, Čs. voják, Zemědělské noviny, Mladý svět, ABC, Ohníček,
Listy Klubu přátel poezie,
Literární měsíčník,
Novinky Odeonu. V letech 1985–1990 spolupracoval pravidelně s
Čs. rozhlasem jako autor nerozsáhlých humoristických textů a dramatizací (anonymně adaptoval díla Sokrata, Rabelaise, Jaroslava Haška, Antona Pavloviče Čechova aj.). Organizoval filozoficko-ekonomické bytové semináře. Redakčně kryl Vladimíra Macuru, Milana Jankoviče a Miroslava Červenku, napomohl k tomu, aby Pavel Šrut a Ivan Wernisch mohli publikovat pod svými jmény alespoň překlady. V drobnějších recenzích a zprávách o nových knihách používal hojně šifer pv-, Pv, -pvk, Pv-, (P), -pv-, pvk, M. P., -nP, -nP-, nP., MnP (Nové knihy,
Novinky Odeonu,
Listy Klubu přátel poezie).
Během svého pobytu v
ÚČL se Pávek zajímal o fenomenologii a možnosti jejího využití v teorii literatury (studie o
Milanu Kunderovi,
Karlu Čapkovi a Josefu Holečkovi). Brzy však svou pozornost obrátil k vlastní literární tvorbě. Smysl pro humorné vyprávění a groteskní nadsázku, kterou Pávek prokázal již v knižní prvotině, „jihočeské buffonerii“ pro děti (
Třída jako řemen), dále prohloubil a směrem k satirickému zobecnění socialistického životního stylu posunul v
Simulantech. Román, kterým se autor okázale přihlásil k domácí (Jaroslav Hašek) i ruské (Ilja Ilf – Jevgenij Petrov) tradici humoristické prózy, usiloval ve spleti řady souběžných příběhů volně spojovaných obludnou aktivitou Ústavu blízké budoucnosti (ÚBLB) pojmenovat rozpor mezi činem a činností předstíranou, mezi životem simulovaným a skutečným. Vznikla tak na svou dobu velmi odvážná – byť v rovině hravé i vážně míněné konfrontace s ideály a iluzemi marxismu vedená – metafora současnosti jako říše kolektivního simulování.
Próza a práce o literatuře: Slovníček Slunovratu (1974, s M. Pohorským a B. Svozilem); Třída jako řemen (P pro děti, 1981); Simulanti (R 1983, do distribuce uvolněno 1986).
Účast v týmových pracích: Slovník literární teorie (1977, přeprac. 1984).
Příspěvky ve sbornících a antologiích: K interpretaci uměleckého literárního díla (rozmnož., 1970); První kolo (1976); Ergo (1997); Nevěry II (2005).
Uspořádal a vydal: J. Holeček: Naši (výbor, 1973, s B. Svozilem, anonymně); V. Hálek: Z Amorova deníku (1974); J. Čapek: Stín kapradiny (1975, s M. Halíkem); Třicet zpěvů k Únoru (1978); F. Němec: Alibi (1984).
Recenze:
Třída jako řemen: R. Hamanová, ZM 1982, s. 115 *
Simulanti: Š. Vlašín, LD 28. 11. 1986; V. Macura, ZN 27. 12. 1986; M. Jungmann, Obrys (Mnichov) 1987, č. 3, též in Průhledy do české prózy (1990).
Rozhovor: A. Halada, Tvar 1991, č. 31.
zpět na hlavní stranu