Karel  STEIGERWALD

 Těžištěm Steigerwaldovy tvorby jsou práce dramatické, zaměřené téměř výhradně na společenskou a politickou satiru. Jeho první, na počátku 80. let inscenované hry Dobové tance a Foxtrot byly – spolu s dramaty, které z politických důvodů mohly být uvedeny teprve později, Tatarskou poutí a Neapolskou chorobou – napsány pro herecký soubor Činoherního studia v Ústí nad Labem v úzké spolupráci s režisérem Ivanem Rajmontem. Společně tvoří volnou tetralogii, spojenou ideou zachování identity a vnitřní integrity osobnosti v podmínkách mocenského tlaku totalitního systému. Toto téma je dramatikem demonstrováno prostřednictvím alegorií a historizujících metafor, které vytvářejí souvislou chronologickou řadu od Dobových tanců, konfrontujících „normalizaci“ roku 1852 s revolučním rokem 1848, přes Foxtrot (léta 1919–1945) a Tatarskou pouť (přelom 50. a 60. let) až k Neapolské chorobě, evokující obraz světa budoucího, zasaženého blíže neurčenou katastrofou. Steigerwald v těchto dramatech předkládá groteskně stylizovaný obraz společnosti podléhající mechanismům přetvářky, lži a iluzí. Pro jeho modelovou poetiku je charakteristická satirická a karikaturní nadsázka s výraznými parodijními rysy, psychologická a charakterová elementárnost postav a ironický odstup. Smysl pro absurdní vidění nachází adekvátní výraz i ve stavbě dialogu, inspirované postupy typickými pro antidrama, a v jazyce, redukujícím často dramatickou řeč na frázi a jazykový automatismus. Příznačná je i převaha konverzace nad dramatickou akcí, potlačení vnější dějovosti, strukturace děje do rychlého sledu volně, asociativně na sebe navazujících obrazů, prudké střídání časových rovin. Konstanty Steigerwaldovy dramatické poetiky se nezměnily ani po pádu komunistického režimu, kdy se mohl začít vyslovovat k aktuální společenské problematice přímočařeji. Drama Hoře, hoře, strach, oprátka a jáma, volně inspirované tragickým osudem ruského básníka Osipa Mandelštama, pojal Steigerwald jako široce komponovanou montáž osudů několika postav, lidí na útěku pocházejících z různých zemí a různých období tohoto století, jejichž příběh je obžalobou totalitních systémů – podobně jako pozdější, groteskně stylizovaná hra o mechanismu fungování primitivní cynické moci Horáková x Gottwald, která námětově čerpá z vykonstruovaného politického procesu s představitelkou národně socialistické strany Miladou Horákovou a prostřednictvím (lehce démonizované) postavy divadelníka Emila Františka Buriana se zároveň zamýšlí nad vztahem umělce a totalitního režimu. Tématem dramatu Nobel je vyrovnání se s vlastní minulostí, schopnost adaptovat se na nové podmínky transformující se české polistopadové společnosti. Od autorovy dosavadní tvorby se výrazně odlišuje odklonem od satiry ke komedii a jistou vnitřní bezradností, která je zřetelně způsobena ztrátou negujícího hodnotového odstupu. Následující trojice her je – na různém materiálu uplatněným (Sousedé – soužití s Němci a jejich poválečný odsun, Hraj komedii – drama inspirované epizodou ze života herečky Jiřiny Štěpničkové, pro niž její kolegyně z Vinohradského divadla žádaly v 50. letech za pokus o emigraci trest smrti, Marta Peschek jde do nebe – tristní obraz konce pozemské existence salonní komunistky, kombinovaný s biografickými fragmenty ze života Bertolta Brechta) a do dramatického tvaru převedeným – komentářem autorova přesvědčení o nemožnosti jednoznačného hodnocení složitých a nejednoznačných osudů lidí 20. století, jejich činů a motivací, jež lze vždy zpochybnit. Tragikomedie Pronásledování a umučení dr. Šaldy, ztvárňující příběh stárnoucího, pochybujícího, zatrpklého autora dramatických děl, který se různými způsoby pokouší udat všemocnému divadelnímu řediteli svoji hru, je ve svém druhém plánu sarkastickým výpadem proti (Národnímu) divadlu, jeho falešným tradicím i honbě za novinkami za každou cenu. – Soubory článků, komentářů a fejetonů Obrana sprostých slov a Co s námi bude? jsou výběrem z (názorově často provokativní) Steigerwaldovy publicistiky, v níž se zaměřuje především na politická a kulturní témata.