Slovník české literatury po roce 1945
Zuzana NOVÁKOVÁ
* 22. 2. 1943, Praha
Básnířka, prozaička, autorka knih pro děti a mládež
Dívčím rodným jménem Renčová, pod nímž také vstoupila do literatury. Jako dcera básníka, překladatele a dramatika Václava Renče (1911-1973) však byla od roku 1970 nucena publikovat pod občanským jménem Nováková. Dětství prožila většinou v Kloboukách u Brna; po otcově odsouzení pro velezradu byla rodina z Brna úředně vykázána (1952). Od roku 1957 žila Nováková v Karlových Varech, pak krátkodobě na různých místech, zejména v Praze, kde také absolvovala střední školu pro pracující (maturita 1962); pracovala jako dělnice a sanitářka.
Od roku 1965, kdy se provdala za redaktora a literárního teoretika dětské literatury Jaroslava Nováka (* 1935), žije trvale v Brně a věnuje se literatuře a výtvarné tvorbě (řadu svých knih si sama ilustrovala). Dcery Luisa Nováková (* 1971) a Ester Nováková (* 1978) se rovněž věnují literární tvorbě a ediční činnosti.
Od roku 1965, kdy se provdala za redaktora a literárního teoretika dětské literatury Jaroslava Nováka (* 1935), žije trvale v Brně a věnuje se literatuře a výtvarné tvorbě (řadu svých knih si sama ilustrovala). Dcery Luisa Nováková (* 1971) a Ester Nováková (* 1978) se rovněž věnují literární tvorbě a ediční činnosti.
Publikovala zejména v novinách a časopisech: Mateřídouška
(zde v roce 1964 debutovala), Červený květ, Host do domu, Dokořán, Tvář, Sluníčko, Lidová demokracie, Rovnost, List pro literaturu, Zvonky, Literární noviny.
V první polovině 60. let měla Zuzana Nováková dvě samostatné výstavy v Praze (Rokoko, Viola).
Od druhé poloviny 60. let spolupracovala s Čs. rozhlasem, pro který psala zejména pohádky z rozhlasových cyklů Zlatohlásek a Pohádky na dobrou noc, v 70. a 80. letech s Jaroslavem Novákem i několik pohádek rozsáhlejších (např. O dívce s tisícem copánků, O krásné Güldžamal, Panna z vosku).
Čs. televize přebírala od 70. let muzikál a hudební pohádky vzniklé na její libreta a uváděné různými dětskými soubory (Peluňka na výletě, 1972; Jak kůzlata zabloudila, 1974; Jak Atanas přemohl tureckého sultána, 1976 – s Jaroslavem Novákem, hudba Petr Fiala) a po roce 1989 koncertní oratoria složená na její verše. Verše a libreta Novákové zhudebnili například Iva Bittová, Pavel Blatný, Jiří Dvořáček, Petr Eben, František Emmert, Petr Fiala, Jan Hanuš, Miloslav Hába, Bedřich Nikodem, J. V. Renč a Tomáš Šenkyřík. Vysílala se také televizní dramatizace básně Legenda o princezně Anežce (1992, sc. + Jaroslav Novák, r. Rudolf Tesáček). Pro Slovenskou televizi psala Nováková pohádky pro cyklus Večerníčky. Na motivy knížky Děvče s copánky vznikla divadelní hra Střepinky (rozmnož., 1979, dramatizace S. Pavelková), pražská Viola uvedla pod názvem Mušle zázraků dramatizaci pohádek Novákové (1983, sc. a r. František Skřípek).
Pouze v zahraničí byly vydány Contes des Pays du Caucase (1977, Pohádky z Kavkazu; další vydání německy, italsky, holandsky); v češtině byly texty otištěny v jiných edicích.
Užívala pseudonymů J. Z. Svoboda, Ludmila Poláková a Maria Narratová.
V první polovině 60. let měla Zuzana Nováková dvě samostatné výstavy v Praze (Rokoko, Viola).
Od druhé poloviny 60. let spolupracovala s Čs. rozhlasem, pro který psala zejména pohádky z rozhlasových cyklů Zlatohlásek a Pohádky na dobrou noc, v 70. a 80. letech s Jaroslavem Novákem i několik pohádek rozsáhlejších (např. O dívce s tisícem copánků, O krásné Güldžamal, Panna z vosku).
Čs. televize přebírala od 70. let muzikál a hudební pohádky vzniklé na její libreta a uváděné různými dětskými soubory (Peluňka na výletě, 1972; Jak kůzlata zabloudila, 1974; Jak Atanas přemohl tureckého sultána, 1976 – s Jaroslavem Novákem, hudba Petr Fiala) a po roce 1989 koncertní oratoria složená na její verše. Verše a libreta Novákové zhudebnili například Iva Bittová, Pavel Blatný, Jiří Dvořáček, Petr Eben, František Emmert, Petr Fiala, Jan Hanuš, Miloslav Hába, Bedřich Nikodem, J. V. Renč a Tomáš Šenkyřík. Vysílala se také televizní dramatizace básně Legenda o princezně Anežce (1992, sc. + Jaroslav Novák, r. Rudolf Tesáček). Pro Slovenskou televizi psala Nováková pohádky pro cyklus Večerníčky. Na motivy knížky Děvče s copánky vznikla divadelní hra Střepinky (rozmnož., 1979, dramatizace S. Pavelková), pražská Viola uvedla pod názvem Mušle zázraků dramatizaci pohádek Novákové (1983, sc. a r. František Skřípek).
Pouze v zahraničí byly vydány Contes des Pays du Caucase (1977, Pohádky z Kavkazu; další vydání německy, italsky, holandsky); v češtině byly texty otištěny v jiných edicích.
Užívala pseudonymů J. Z. Svoboda, Ludmila Poláková a Maria Narratová.
Od samého počátku své tvorby si
Nováková vytvořila osobitý a v podstatě romantický básnický svět, v němž se často prolíná snová pohádkovost s realitou, kde lidé i věci touží po harmonii, lásce, něze a čistotě a kde obdobně jako v biblickém ráji lidé a zvířata žijí v láskyplné symbióze. Její poezie střídá písňově prostý verš s volným tokem asociací; chce plnit funkci jakéhosi očistného zaklínadla, jímž autorka touží vyvolat ze zapomenutí dětsky původní obraz světa a definovat jej láskou. Dramatičnost této poezie vyrůstá z konfliktu mezi čistotou vize a špínou reálného zla, neustále útočícího na člověka. Byla-li v 60. letech poezie Novákové leckdy ohrožována zdobnou dekorativností, zásadní význam pro její tvorbu znamenalo mateřství, které její obraznost i tematiku pevněji připoutalo k životní konkrétnosti (Ticho plné hudby). Projevilo se to nejen ve větší intenzitě a hutnosti básnického výrazu, ale i těsnějším sepětím s jistotami domova a rodiny, jež Nováková v duchu křesťanství vnímá jako hodnoty transcendentální. Emotivní spontánnost a hloubka náboženské víry se nejpodstatněji promítla do básnických skladeb oživujících mravní odkaz českých světic (Legenda o princezně Anežce; Zdislava, plamen Boží).
Básnickým naturelem je Nováková přímo předurčena k tvorbě pro děti a mládež, která také představuje podstatnou část jejího díla. Píše verše pro děti (Říkánky pro dva copánky) i prózy pro mládež (Lucila, Natálie není sama), v nichž manifestuje svou víru v životní řád a v zásadní poslání rodiny. Prozaická tvorba určená menším dětem je prodchnuta vlídnou, až idylickou atmosférou harmonického domova a vzájemné důvěry mezi dětmi a jejich rodiči (Mít svoje vlastní zvířátko, Skřítek do bytu nepatří). Zcela ojedinělý je autorčin přínos v oblasti dětské duchovní poezie, kde v lyrickoepických miniaturách, založených na prostých situacích všedního života, buduje obraz Panny Marie a Svaté rodiny (Když Panna Maria pro vodu chodila).
Především se však Nováková věnuje tvorbě pohádek, ať již inspirovaných českým folklorem (Džbánek pohádek), nebo evropskou i mimoevropskou ústní slovesností (Pohádky z Kavkazu, Rybí drahokamy aj.), či pohádek zcela původních (Páv se zlatým chvostem, Mušle pohádek). Pohádku chápe Nováková jako specifický žánr, v němž se propojuje složka básnická se smyslem pro názorný konkrétní detail. Své parafráze cizích pohádek myšlenkově dotváří, zbavuje je drastičnosti, zpřesňuje motivaci jednání pohádkových hrdinů a upevňuje kompoziční vázanost motivů. Někdy své pohádky ozvláštňuje i volně rytmizovaným veršem či snovou projekcí pohádkových motivů, jak je to vlastní jejímu básnickému rukopisu.
Básnickým naturelem je Nováková přímo předurčena k tvorbě pro děti a mládež, která také představuje podstatnou část jejího díla. Píše verše pro děti (Říkánky pro dva copánky) i prózy pro mládež (Lucila, Natálie není sama), v nichž manifestuje svou víru v životní řád a v zásadní poslání rodiny. Prozaická tvorba určená menším dětem je prodchnuta vlídnou, až idylickou atmosférou harmonického domova a vzájemné důvěry mezi dětmi a jejich rodiči (Mít svoje vlastní zvířátko, Skřítek do bytu nepatří). Zcela ojedinělý je autorčin přínos v oblasti dětské duchovní poezie, kde v lyrickoepických miniaturách, založených na prostých situacích všedního života, buduje obraz Panny Marie a Svaté rodiny (Když Panna Maria pro vodu chodila).
Především se však Nováková věnuje tvorbě pohádek, ať již inspirovaných českým folklorem (Džbánek pohádek), nebo evropskou i mimoevropskou ústní slovesností (Pohádky z Kavkazu, Rybí drahokamy aj.), či pohádek zcela původních (Páv se zlatým chvostem, Mušle pohádek). Pohádku chápe Nováková jako specifický žánr, v němž se propojuje složka básnická se smyslem pro názorný konkrétní detail. Své parafráze cizích pohádek myšlenkově dotváří, zbavuje je drastičnosti, zpřesňuje motivaci jednání pohádkových hrdinů a upevňuje kompoziční vázanost motivů. Někdy své pohádky ozvláštňuje i volně rytmizovaným veršem či snovou projekcí pohádkových motivů, jak je to vlastní jejímu básnickému rukopisu.
BIBLIOGRAFIE
Beletrie (do 1970 pod. jm. Z. Renčová, poté pod jm. Z. Nováková): Jeden modrý den (pohádky, BB pro děti, 1965); Světlo a ostatní (BB 1966); Džbánek pohádek (1968); Svět jiných barev (P 1968); Píseň o havraním křídle (B 1969); Mušle pohádek (1969); Dvanáct visutých zahrad (BB 1969); Hrajeme si pohádky (na staré lidové motivy, 1969); Píseň hlasů fontán (B 1970); Děvče s copánky (P pro ml., 1970, s J. Novákem); Chladná noční země (BB 1970); Páv se zlatým chvostem (BB pro děti, pohádky, 1970); Hvězdy v bílé hřívě (převyprávění tádžických, uzbeckých a kazašských pohádek, 1972); Granátová jablka (pohádky, 1974); Lucila (P pro ml., 1976, pod pseud. J. Z. Svoboda, s J. Novákem); Rybí drahokamy. Pověsti ze Slovácka – Pohádky z dalekých zemí (1978); Ticho plné hudby (BB 1980); Silvie (P pro ml., 1982, pod pseud. J. Z. Svoboda, s J. Novákem); Natálie není sama (P pro děti, 1982); Hračky v zimě nespí (pohádka, 1982); Čarodějná kniha (pohádky, 1983); Princezna Holubice (hra na motivy valašské pohádky, rozmnož., 1983, i prem., s J. Novákem); Bílý koníček (pověsti, 1984; rozšířené vydání 2002); Koza paní ježibaby a jiné pohádkové příběhy (1984, + A. Mikulka + K. Sojková); Říkanky pro dva copánky (BB pro děti, 1985); Černý bez v deštivé noci (BB 1987); Alice (P pro ml., 1987, pod pseud. Ludmila Poláková, s J. Novákem); Ovčí kůže (na motivy kavkazských pohádek, 1988); Mít svoje vlastní zvířátko (P pro děti, 1989, s J. Novákem); Kocour se svícnem (pohádky, 1991); Legenda o princezně Anežce (B 1991, s J. Novákem, samizdatové vydání r. 1989); Zdislava, plamen Boží (B 1992, s J. Novákem); Strom plný papoušků (pohádky, 1992); Nicoletta (parafráze starofrancouzského příběhu, 1993, pod pseud. Maria Narratová); Píseň písní (přebásnění biblické předlohy, 1995); Za pohádkou pohádka pro ušatá oslátka (1995); Zahrajeme si pohádky (dramatizace, 1995); Jak beránci zabloudili (pohádky, 1996); Kouzelné zrcadlo (pohádky, 1997); O Šípkové Růžence (leporelo, 1997); Píseň bratra slunce (legendy, 1998); Stínání luny (BB 2000); Zatoulané štěňátko (pohádky, 2000); Příběhy a pohádky z malované zahrádky (2000); Skřítek do bytu nepatří (pohádkový příběh, 2002); Ta ryba, která zpívá (výbor z veršů a básnických próz, 2003); Prsten. Tři knížky legend (s J. Novákem, 2004); Hejkálek ze starého lesa (P pro děti, 2004); Když Panna Maria pro vodu chodila (básně a modlitby pro děti, 2006).Učebnice: Český jazyk pro druhý ročník (1994, s dalšími); Čítanka (autorská čítanka pro druhou třídu, 1994).
Příspěvky ve sbornících a antologiích: Tvář (1964); Konfrontace (1967, pod jm. Z. Renčová); Moravské pohádky (1967); Pád do výšky (1967); Hvězda, co se nezdá (1968); Stavba ve výši (1970); Divotvorný mlýnek (1970); Kouzelná píšťalka (1972); Žhavá, divoká semínka štěstí. Z poezie slovanských žen (1972); Za pohádkou pohádka z kouzelného kukátka (1972); Slunečnice (1975); Víla nedbá o domácnost (1976); Trojlístek (1976); Princezna holubice (1977); Souhvězdí Kassiopeia (1980); Líbánky na Hané (1982); Zrcadla lásky (1982); Šestnáct milostných básní (1982); Jak šlo vejce na vandr (1982); Jasmínová noc a jiné básně českých autorek (1983); O zlaté rybce a jiné slovanské pohádky (1984); Maruška a mláďátka a jiné příběhy ze života (1985); Pocta dělníku knihy. Verše českých básníků věnované O. F. Bablerovi (1985); O Hynkovi, synu rytířském (1986); Hořící kámen (1987); Jak lomikámen v dešti (1987); Kůzlátka a hloupý vlk (1990); Gabra a Málinka a jiné příběhy pro děvčata (1991); Denní modlitba církve (1993); Krajiny minulosti (1994); Ve stínu mešit (1994); Jeden skřítek jménem Vítek (1994); Kytička pro maminku (1996); Nápovědi. Verše oblíbených básníků Hany Maciuchové (1997); Radek Pilař dětem (2000); Pohádky z Moravy (2004); Maria Panno, Matko Slova. Panna Maria v poezii českých básníků nové doby (2005).
Edice a jazykové úpravy: J. Durych: Sedmikráska (1992), F. Háj: Řídících Márinka jde do školy (1991); F. Háj: Řídících Márinka o Vánocích (1991); F. Háj: Řídících Márinka a Véna (1991); F. Háj: Řídících Márinka třeťačkou (1991); J. Janouch: U Toledské brány (1999); dále sborníky próz autorů převážně 19. století (F. Stránecká, V. Kosmák, A. Dohnal, A. Mrštík, G. Preissová, F. Pravda, I. Herrmann, R. Svobodová aj.) Dva Štědré večery (1995); Vánoční dárek (1996); Námluvy (1998); Štědrovečerní návštěva (1998); Cesta z pouti (2000).
LITERATURA
Studie a články: M. Tmé: Nahlédnutí do dílny, ZM 1989, č. 1; J. Med: Básnířka láskyplné harmonie, Akord 1991/1992, č. 7; M. Trávníček: doslov in Ta ryba, která zpívá, 2003.Recenze: Mušle pohádek: F. Tenčík, Rovnost 3. 9. 1969; J. Med, Práce 19. 12. 1969; Z. K. Slabý, ZM 1970, č. 4 * Světlo a ostatní: J. Mourková, Plamen 1966, č. 12 * Džbánek pohádek: V. Pazourek, ZN 24. 9. 1969 * Dvanáct visutých zahrad: O. F. Babler, NK 17. 9. 1969; rk (= R. Konečný), MF 7. 1. 1970; J. Med, Práce 3. 6. 1970 * Děvče s copánky: hp (= H. Pražáková), MF 20. 11. 1970 * Hvězdy v bílé hřívě: M. Nyklová, ZM 1973, č. 1 * Rybí drahokamy: O. Sirovátka, Rovnost 19. 12. 1978; M. Tmé, Komenský 1979, č. 9 * Ticho plné hudby: M. Tmé, LD 13. 6. 1980; S. Juga, Ostravský kulturní měsíčník 1981, č. 4 * Natálie není sama: M. Tmé, Komenský 1989/83, č. 2; M. Tmé, ZM 1983, č. 1 * Hračky v zimě nespí: V. Vařejková, Brněnský večerník, 14. 7. 1983 * Čarodějná kniha: M. Tmé, ZM 1984, č. 4; M. Tmé, Komenský 1984/85, č. 2 * Bílý koníček: V. Vařejková, Brněnský večerník, 15. 8. 1984 * Černý bez v deštivé noci: P. A. Bílek, NK 1987, č. 47; M. Blahynka, Tvorba 1988, č. 11; B. Hoffmann, LM 1989, č. 6; L. Soldán, SvSl 21. 10. 1987 * Mít svoje vlastní zvířátko: Z. Heřman, ZM 1990, č. 4; V. Vařejková, Ladění 2000, č. 1 * Legenda o princezně Anežce: M. Tmé, ZM 1991, č. 5; J. Hauber, LD 20. 8. 1991 * Kocour se svícnem: M. Tmé, ZM 1992, č. 2; V. Vařejková, ZM 1992, č. 4 * Zdislava, plamen Boží: M. Tmé, LD 17. 7. 1992 * Za pohádkou pohádka pro ušatá oslátka: J. Nejedlý, NK 1996, č. 11 * Příběhy a pohádky z malované zahrádky: V. Vařejková, Ladění 2001, č. 1 * Skřítek do bytu nepatří: V. Vařejková, Ladění 2003, č. 3 * Prsten. Tři knížky legend: J. Med, Katolický týdeník, příl. Perspektivy 18. 1. 2005 * Hejkálek ze starého lesa: vv (= V. Vařejková), Ladění 2005, č. 1.
Autor hesla: Jaroslav Med (1998); Milena Šubrtová (2008)
Aktualizace hesla: 18. 6. 2008
(mš)
Aktualizace bibliografie: 18. 6. 2008
(mš)