Jiří Svetozar KUPKA

 Již Kupkův debut, fiktivní románová reportáž s protiválečným zaměřením 17 bodů proti míru, obsahuje rysy příznačné pro valnou část autorovy prozaické tvorby: smysl pro dramatický příběh a zájem o aktuální společenské a politické otázky sledované v širokých souvislostech. V padesátých letech ztvárnil Kupka téma poválečného budování ve dvou románových prózách: zatímco Pražské jaro z prostředí libeňských závodů pouze naplnilo dobové schéma budovatelského románu, vzbudily Rušné dny pozornost kritickým viděním komplikovaných poměrů a lidských osudů při stavbě Slapské hydrocentrály. Bohaté poznatky ze zahraničních cest zužitkoval Kupka v šedesátých letech ve zvláštním typu politicko-fantastických próz, parodujících někdy vědeckofantastický žánr (Hlavní muž světa), jindy konvenční detektivky (Mat královně). Promítly se rovněž do napínavých příběhů obsahujících četné dokumentární zajímavosti (Loď do Šanghaje) i do detektivek, které se vesměs soustřeďují k problémům politicky rozděleného světa (Zkáza křižníku Campeador), případně mísí tyto Kupkovy zájmy s jeho zájmy historickými, jako v „genealogické“ detektivce Čech jako poleno. – Ve svých historických románech se Kupka většinou opíral o silnou ústřední postavu (František Raš ve Vzpouře, Kupkově nejúspěšnějším románu, který literárně zpracovává povstání rakousko-uherských námořníků v Boce Kotorské roku 1918; mírová aktivistka a první žena, jež byla oceněna Nobelovou cenou, Berta von Suttner v próze Hry velkých chlapců, Josef II. v románu Zamilovaný císař, budovatel barokních lázní a zámku Kuks hrabě František Antonín Špork v Urozeném podivínovi Šporkovi či spisovatel Karel Sabina v románu Dlouhé noci Karla Sabiny). Podobně jako další autor historických románů a současně scénárista Jiří Hanibal kladl Kupka důraz na dějovost a důvěryhodné vykreslení psychologické motivace jednání hrdinů, kteří se ocitají pod tlakem okolností a svým postojem se dostávají do střetu s dobovými konvencemi. (Životním osudům významných osobností minulosti věnoval Kupka systematickou pozornost také v tvorbě televizní – J. R. Oppenheimer, J. G. Mendl, J. F. Chaloupecký, Jiří Dimitrov, Jiří Mahen, S. K. Neumann, J. A. Komenský, J. E. Purkyně, Sigmund Freud, Emil Hácha, Alois Eliáš aj. – či v populárně historických studiích, publikovaných ve sbornících.) Ve svých dalších románech autor obrátil pozornost také ke vzdálenější historii, k mocenským sporům mezi Přemyslovci a Slavníkovci, respektive mezi Boleslavem II. a biskupem Vojtěchem (Brána věčnosti) či k době Vladislava II. (Královská jízda); fabulační schopnosti osvědčil v próze Záhadný mistr Theodorik, nabízející teorii o identitě malířského mistra. Námět ke svému poslednímu románu Válečná nevěsta nalezl naopak v moderních dějinách – v próze, líčící osudy českých exulantů v Londýně během druhé světové války, se opět pojí špionážní zápletka s propracovanou psychologií postav. – Podle vyprávění Věry Sosnarové, kterou NKVD jako čtrnáctiletou spolu s matkou a sestrou odvlekla od Sovětského svazu, kde dalších osmnáct let strávila v pracovních táborech, a o jejím nepříliš romantickém návratu do socialistické vlasti, vznikla próza Krvavé jahody. Kupka je také autorem populárně historické studie Balkánský sud prachu, v níž hledá kořeny národnostních konfliktů na Balkánském poloostrově. – Na okraji Kupkovy tvorby zůstávají jeho prózy pro děti.