Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Vladimír  JANOVIC

* 8. 6. 1935, Praha 
 
 
Básník
 Původním jménem Vladimír Pičman. Narodil se v rodině středoškolského učitele hudby, orchestrálního houslisty a sbormistra, který mu záhy vštípil vztah k hudbě a umění a postupně mu zprostředkoval setkání s významnými českými hudebníky a skladateli (zde zdroj častých hudebních motivů v Janovicově poezii). Jeho první manželkou byla brněnská divadelní dramaturgyně, publicistka a spisovatelka Alena Wagnerová (* 1936). Rané dětství Janovic prožil a do školy začal chodit v Čerčanech na Sázavě; roku 1941 se rodina přestěhovala do Benešova u Prahy, kde absolvoval obecnou školu a gymnázium (maturoval roku 1953). V letech 1953–1958 studoval matematiku na Přírodovědecké fakultě UJEP v Brně.
1958–1960 učil na středních školách v Jindřichově Hradci a Brně-Černých Polích, krátce i jako asistent na katedře matematiky brněnské Vysoké školy zemědělské a lesnické. V letech 1961–1962 pracoval v literární redakci a v redakci vědy a techniky Československého rozhlasu v Brně. 1962–1965 byl novinářem a spisovatelem ve svobodném povolání.
V roce 1965 přesídlil natrvalo do Prahy. Zde byl nejprve redaktorem v nakladatelství Odeon a v letech 1966–1967 redaktorem publicistiky v časopisu Plamen. Roku 1967 absolvoval krátkodobou stáž v Literárních novinách, v letech 1967–1970 pracoval jako redaktor nakladatelství Svoboda, kde založil a redigoval básnickou edici Syrinx (1967–1970). V letech 1970–1972 byl znovu ve svobodném povolání a 1973–1988 redaktorem poezie v nakladatelství Československý spisovatel. Po ročním tvůrčím stipendiu pracoval od roku 1989 do poloviny roku 1990 v časopisu Literární měsíčník, nejdříve jako zástupce šéfredaktora, později jako redaktor. Od roku 1991 vyučoval na pražských středních školách matematiku a angličtinu, naposledy na gymnáziu v Praze 5, Na Zatlance.
Jako překladatel a znalec italské literatury v 80. letech intenzivně pěstoval styky s italskými spisovateli; roku 1987 se podílel na založení Evropského sdružení spisovatelů, umělců a vědců (Unione Europea degli Scrittori, Scienziati e Artisti) se sídlem v Římě a v roce 1988 se stal jedním z místopředsedů této organizace; je čestným členem Mezinárodní skupiny spisovatelů (Gruppo internazionale di Lettura) v Pise. V letech 1991–1993 byl vedoucím kurzů italštiny pořádaných Společností ČSFR–Itálie a sám v nich vyučoval. Roku 1998 odešel do důchodu.
 Verše psal Janovic už na gymnáziu, publikovat však začal od roku 1962 v brněnské Rovnosti. V 60. letech těsněji spolupracoval s Plamenem (1963–1967) a časopisem Sešity pro mladou literaturu (1966–1967), který spoluzaložil a po určitý čas pracoval v jeho redakční radě. V 70. a 80. letech hojněji publikoval v Listech Klubu přátel poezie a Tvorbě. Dále přispíval do Literárních novin, Kulturní tvorby, Divadelních novin, Květů, Literárního měsíčníku, Rovnosti, Rudého práva, Svobodného slova, Zemědělských novin aj. Po roce 1989 publikoval v Občanském deníku, Vlastě, České povídce, Obrysu – Kmeni, Haló novinách aj. Do dramatu Dušana Radoviće Kapitán John Pipplefox (rozmnoženo, 1964) napsal texty písní. Překlady z italštiny publikoval ve Světové literatuře, Tvorbě a Kmeni. Za odborné jazykové pomoci příležitostně překládal rovněž z francouzštiny, maďarštiny, němčiny, ruštiny aj. Některé časopisecké příspěvky uveřejňoval pod šiframi vj, V. J., vic.
 Výchozí fázi Janovicovy lyriky reprezentuje až jeho druhá, stylově jednotná sbírka Romulův nářek, v níž se – ve shodě s prožitkem krutosti světa a krizí básnického subjektu – plně uplatnila expresivně barokizující metaforika a zjitřeně zduchovnělý tvůrčí princip. I později klade Janovic, stylizující se například do podoby „černého vejce podstrčeného světu“, důraz na jazykové ozvláštnění a s artistním zaujetím pěstuje formálně náročné básnické útvary, cizelérsky vypracovává formu básnické promluvy. Postupně však překonává krajně tragické pocity, upouští od komplikované symbolizující obraznosti a jeho výraz se významově projasňuje i oprošťuje, nabývá na sytosti a barvitosti. Tak je tomu již v Janovicových výpravách za životními jistotami a hodnotami do míst dětství (Plást hlíny, Jarmark v mlze).
Posílení konkrétnosti přineslo s sebou příliv epických momentů, úsilí o objektivizaci a širší výpověď o skutečnosti: výsledkem byly lyrickoepické poemy Báseň o sněžné levitaciDům tragického básníka. Výrazným společným rysem těchto tematicky a situačně rozdílných syntetizujících skladeb je prolínání minulosti, přítomnosti a budoucnosti, a to v rozměrech historických i kosmických. V souvislosti s řadou básní z dalších sbírek se tak ukazuje, že Janovic je básníkem hrubínovského typu, pro něhož je nejvlastnějším zdrojem tvorby prožitek času (Most alchymistů).
V devadesátých letech Janovic knižně nepublikoval, do literární komunikace se vrátil až existenciálně laděnou sbírkou Potopený úl. Uplatnil v ní pravidelnou veršovou a strofickou strukturu a důraz položil na zvukové kvality básnického tvaru. Zároveň do jeho poezie pronikla holanovsky robustní obraznost a bohatá dialogičnost.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Zatmění ráje (BB 1968); Neohlížej se, zkameníš (E reportáž., 1968, s A. Wagnerovou); Romulův nářek (BB 1970); Plást hlíny (BB 1975); Báseň o sněžné levitaci (B 1978); Jarmark v mlze (BB 1981); Dům tragického básníka (B 1984); O mašince Žofince (veršovaná pohádka, 1984); Most alchymistů (BB 1989); Potopený úl (BB 2005).
Výbory: Všechna tvoje těla (BB 1983); Ohňová abeceda (BB 1984); Jed v růži (BB 2008).
Překlady: E. Fried: Varovná znamení (1969, s J. Grušou, oba i ed.); R. Cristofanelli: Deník Michelangela blázna (1974); S. Penna: Zvláštní radost žít (1986, i ed.).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Básnický almanach Klubu přátel poezie (1974–1976); Básníci na cestách (1977); Česká poezie 20. století (1980); Dvojhlas (1985); Trvalé bydliště Praha (1986); Portrét ženy (1988); Malá galerie autorů Čs. spisovatele (1989); Podblanická čítanka (1990); Na druhém břehu (2002); Báseň mého srdce (2005).
Uspořádal a vydal: Dřěvo sě listem odievá (1976); A. S. Puškin: Měděný jezdec a jiné básně (1976); Michelangelo Buonarroti: Požár smyslů (1977); L. Stehlík: Ať polaská, či trnem zraní... (1988); J. Karásek ze Lvovic: Zazděná okna (1989).

LITERATURA

Sudie a články: J. Peterka: doslov, in Báseň o sněžné levitaci (1982); J. Peterka: doslov, in Ohňová abeceda (1984); J. Hoffmanová: Temporální sémantika a její výrazové ztvárnění v poezii Vladimíra Janovice, SaS 1986, č. 2; V. Macura: doslov, in Dům tragického básníka (1988); J. Peterka, in Český dekameron (1994); A. Mikulášek: Významové dění a aluzivní strategie v díle Vladimíra Janovice a Viery Švenkové, in Česká a slovenská slavistika na počátku 21. století. Stav – metodologie – mezinárodní souvislosti. Brněnské texty k slovakistice VIII (eds. I. Pospíšil, M. Zelenka, A. Zelenková, 2005).
Recenze: Romulův nářek: J. Šnobr, Práce 30. 12. 1970; D. Karpatský, NK 1970, č. 43 * Plást hlíny: VK (V. Kubín), NK 1975, č. 42; -ra (V. Macura), ZN 10. 2. 1976 * Báseň o sněžné levitaci: V. Novotný, ZN 24. 2. 1979; M. Blahynka, Rt 11. 12. 1979 * Dům tragického básníka: V. Macura, Kmen 1985, č. 1 * Most alchymistů: L. Kasal, Tvar 1990, č. 15; J. Zahradnický, Tvar 1990, č. 15 * Jed v růži: M. Šanda, Portál české literatury.
Rozhovory: P. Kovařík, SvSl 10. 2. 1979; I. Matějka, Kmen 1984, č. 47; A. Vernerová, LM 1989, č. 6; A. Mikulášek, Obrys – Kmen 1996, č. 7; M. Černík, Obrys – Kmen 2001, č. 21; M. Černík, Obrys – Kmen 2007, č. 15; J. Suk, Portál české literatury, 3. 11. 2008.

Autor hesla: Bohumil Svozil (1995); Karel Piorecký (2008)
Aktualizace hesla: 20. 2. 2008 (kp)
 
zpět na hlavní stranu