Slovník české literatury po roce 1945
Jana KNITLOVÁ
* 19. 10. 1942, Praha
Prozaička, dramatička, autorka rozhlasových her, filmová a televizní scenáristka
Rozená Poslušná. Narodila se v rodině advokáta. Maturitní zkoušku složila na jedenáctileté střední škole v roce 1959. Poté studovala režii a dramaturgii na DAMU, již absolvovala roku 1965 režií Lorkovy Krvavé svatby a první poloviny hry
Ivy Janžurové Holčičí improvizace. Jako zpěvačka a herečka působila pod rodným jménem v
Semaforu (1960), v divadle Paravan (1960 a 1963) a v literární kavárně
Luxor (1963–1964). Dále účinkovala v pražském zájezdovém divadle Zuzany Kočové Maringotka (1964–1965). V roce 1965 byla zaměstnána jako pomocná síla v bufetu Metro. Publicisticky přispívala do rozhlasového pořadu Mikrofórum, jako reportérka působila v
Čs. televizi. V letech 1967–1974 byla lektorkou a později dramaturgyní v Divadle Jiřího Wolkra, v letech 1974–1989 dramaturgyní a scenáristkou Filmového studia Barrandov (skupina filmů pro děti a mládež Oty Hofmana). Poté působila ve svobodném povolání. V roce 1994 začala spolupracovat s občanským sdružením Bílý kruh bezpečí, posléze i na jeho lince DONA, až do roku 2023 též jako psychologická poradkyně pražské pobočky. V rámci občanského sdružení Audabiac – uměním ke svobodě se zapojila do projektu zaměřeného na rozvíjení tvůrčí fantazie dětí z dětských domovů. – Manželem Jany Knitlové byl spisovatel a scenárista
Oldřich Knitl.
Převážně divadelní publicistikou přispěla do periodik
Kulturní tvorba, Mladý svět, Mladá fronta a Literární měsíčník, na počátku devadesátých let pak do deníků Metropolitan a Práce; eseje otiskovala v
Listech
a Světě a divadle. – Napsala rozhlasové hry Kdo miluje dobrou knihu… (1973, r. Jiří Horčička), Až překročím práh toho domu (natočeno 1975, prem. 1977, s
Oldřichem Knitlem, r. Alena Adamcová), Rány vítězů (1979, r. Jiří Horčička), Tah dnes večer (1981, r. Olga Valentová), Hodina mezi psem a andulkou (1987, r. Markéta Jahodová), Rádio Bubu (natočeno 1995, prem. 1996, r. Vladimír Rusko), Písničky (1998, r. Ivan Chrz), Záhady zahrad (2004, prem. 2005, r. Petr Mančal), Fitzgeraldovi – takový krásný pár (2007, r. Karla Sturmová-Štaubertová), Dívenky na galejích (2010, r. Lída Engelová), Zóny (2014, r. Lída Engelová); pro děti a mládež: Vinna je Nina (natočeno 1976, prem. 1979, r. Gustav Heverle), Tužka s Mikymauzem (1984, r. Jan Uhrin), Hvězdná blecha (1985, s
Oldřichem Knitlem, r. Karel Weinlich), Neptej se a skákej (1988, prem. 1989, s
Oldřichem Knitlem, r. Karel Weinlich), Lyžování s prababičkou (1. díl 1989, prem. 1990, 2. díl 1994, prem. 1995, r. Karel Weinlich), Nesnese se se sestrou (1993, r. Karel Weinlich), O růžové loďce (1997, prem. 1998, r. Jaroslav Kodeš), Bota jménem Melichar (1998, prem. 1999, podle vlastní stejnojmenné prózy, r. Maria Křepelková), Skoč tam! (2007, r. Hana Kofránková), Dík za perník (2013, r. Maria Křepelková). V roce 1992 adaptovala pro rozhlas svou divadelní hru Soukromá derniéra (r. Markéta Jahodová). Pro Čs. rozhlas připravila rovněž řadu dramatizací: Zlatý řetěz (1973, podle Alexandra Grina, r. Ladislav Rybišar), Příběhy Pata Hobbyho (5 dílů, 1992, podle Francise Scotta Fitzgeralda, r. Karel Weinlich), Podfukářská série (7 dílů, 1993, podle O’Henryho, r. Karel Weinlich), Vánoce na objednávku (1996, podle O’Henryho, též režie), Rozum a cit (9 dílů, 2001, podle Jane Austenové, r. Hana Kofránková) aj., z nichž některé byly určeny dětem: Bratři Lví srdce (2 díly, 1991, prem. 2. dílu 1992) a Mio, ty můj Mio (1997, obě hry podle Astrid Lindgrenové, r. Karel Weinlich), Nevěsta pro čaroděje (2004, prem. 2005) a Tajemství třináctého nástupiště (2006, obě hry podle Evy Ibbotsonové, r. Jaroslav Kodeš) aj. V sedmdesátých a osmdesátých letech se autorsky podílela na rozhlasovém seriálu Jak se máte, Vondrovi?. Jevištně upravila a režírovala rozhlasovou hru
Milana Uhdeho
Velice tiché Ave (1990).
Je autorkou scénářů k hraným filmům Krakonoš a lyžníci (1980, režie Věra Plívová-Šimková), Malinový koktejl (1982, režie Ladislava Sieberová) a Bota jménem Melichar (1983, režie Zdeněk Troška). Podle scénářů Jany Knitlové byly natočeny krátkometrážní filmy Díváme se divadlem (1988, režie Jitka Pistoriusová), Čardášová Julie (1985, režie a spolupráce na sc. Garik Seko) a Právě volal tvůj milenec (1989, režie Ivo Paukert, podle povídky Johna Updika). V roce 1979 převzala Čs. televize inscenaci Noc k otvírání studánek v provedení divadla Rokoko. Knitlová dále napsala scénáře k televizním filmům Ex libris (1975, režie Zora Bachnárová), Překvapení (1978, režie Zdeněk Havlíček), Transplantácia slepého čreva (1983, režie Igor Ciel), k pohádce O princezně se zlatým lukem (2002, režie Rudolf Tesáček) či k povídce Štědrý večer inženýra H. (2005, režie Jiří Strach, ze série 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem). Pro televizi adaptovala prózy Bernarda Malamuda (Německý uprchlík, 1994, režie Viktor Polesný), Guy de Maupassanta (Hodiny od Fourniera, 1995, režie Jiří Chlumský), Josefa Škvoreckého (Eine kleine Jazzmuzik, 1996, režie Zuzana Zemanová), Charlese Deulina (O třech ospalých princeznách, pro děti, 1998, režie Svatava Simonová), Williama Somerseta Maughama (Poklad pana H., 1998, režie Karel Smyczek), Francise Scotta Fitzgeralda (Berenika stříhá vlasy, 1998, režie Viktor Polesný), Jana Vladislava (O princezně z Rimini, 1999, režie Ludvík Ráža), Stanleyho Ellina (Specialita šéfkuchaře, 1999, režie Lucie Bělohradská), Edgara Allana Poea (Vrah jsi ty!, 2003, režie Lucie Bělohradská) a divadelní hru Jerome Chodorova Dva na schodišti (2005, prem. 2007, režie Kryštof Hanzlík). Podle detektivních próz Hany Proškové Smrt mladé stopařky, Černá smola, Druhá tvář osudu a Smrt programátora napsala scénáře k televizní sérii Případ pro rybáře (2013), Případ pro malíře (2015), Případ dvou sester (2019), Případ dvou básníků (2019, vše r. Lucie Bělohradská). Uplatnila se i jako rozhlasová a příležitostně též divadelní a televizní režisérka. V České televizi režírovala dva díly dokumentárního cyklu Lapidárium (1995 Příběh paláce, 1996 Příběh zámku) a ve spolupráci s Bílým kruhem bezpečí natočila v roce 1998 šestidílný autorský dokument o obětech trestných činů.
Je autorkou scénářů k hraným filmům Krakonoš a lyžníci (1980, režie Věra Plívová-Šimková), Malinový koktejl (1982, režie Ladislava Sieberová) a Bota jménem Melichar (1983, režie Zdeněk Troška). Podle scénářů Jany Knitlové byly natočeny krátkometrážní filmy Díváme se divadlem (1988, režie Jitka Pistoriusová), Čardášová Julie (1985, režie a spolupráce na sc. Garik Seko) a Právě volal tvůj milenec (1989, režie Ivo Paukert, podle povídky Johna Updika). V roce 1979 převzala Čs. televize inscenaci Noc k otvírání studánek v provedení divadla Rokoko. Knitlová dále napsala scénáře k televizním filmům Ex libris (1975, režie Zora Bachnárová), Překvapení (1978, režie Zdeněk Havlíček), Transplantácia slepého čreva (1983, režie Igor Ciel), k pohádce O princezně se zlatým lukem (2002, režie Rudolf Tesáček) či k povídce Štědrý večer inženýra H. (2005, režie Jiří Strach, ze série 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem). Pro televizi adaptovala prózy Bernarda Malamuda (Německý uprchlík, 1994, režie Viktor Polesný), Guy de Maupassanta (Hodiny od Fourniera, 1995, režie Jiří Chlumský), Josefa Škvoreckého (Eine kleine Jazzmuzik, 1996, režie Zuzana Zemanová), Charlese Deulina (O třech ospalých princeznách, pro děti, 1998, režie Svatava Simonová), Williama Somerseta Maughama (Poklad pana H., 1998, režie Karel Smyczek), Francise Scotta Fitzgeralda (Berenika stříhá vlasy, 1998, režie Viktor Polesný), Jana Vladislava (O princezně z Rimini, 1999, režie Ludvík Ráža), Stanleyho Ellina (Specialita šéfkuchaře, 1999, režie Lucie Bělohradská), Edgara Allana Poea (Vrah jsi ty!, 2003, režie Lucie Bělohradská) a divadelní hru Jerome Chodorova Dva na schodišti (2005, prem. 2007, režie Kryštof Hanzlík). Podle detektivních próz Hany Proškové Smrt mladé stopařky, Černá smola, Druhá tvář osudu a Smrt programátora napsala scénáře k televizní sérii Případ pro rybáře (2013), Případ pro malíře (2015), Případ dvou sester (2019), Případ dvou básníků (2019, vše r. Lucie Bělohradská). Uplatnila se i jako rozhlasová a příležitostně též divadelní a televizní režisérka. V České televizi režírovala dva díly dokumentárního cyklu Lapidárium (1995 Příběh paláce, 1996 Příběh zámku) a ve spolupráci s Bílým kruhem bezpečí natočila v roce 1998 šestidílný autorský dokument o obětech trestných činů.
Tvorba
Jany Knitlové zahrnuje jak rozhlasové a divadelní hry, tak prózu pro dospělé i pro děti. Již ve svém prvním samostatném dramatickém díle Sekyra na studánky, odehrávajícím se během silvestrovské noci, se Knitlová soustředila zejména na vztahy mezi mužem a ženou, morální konflikty a problematiku hledání životní orientace a formování osobnosti; obdobnou tematiku zpracovala i v komedii Neviditelný spratek. Principu divadla na divadle využívá hra o dvojici herců na útěku před fašismem z Německa Soukromá derniéra; do historické látky zde autorka transponuje otázky po smyslu života, cti a zrady i proměňujícího se vztahu ke ztracené vlasti. Prózy Jany Knitlové zpravidla s nemalou didaktičností variují typická témata ženské literatury; příběhy o cestě za štěstím a láskou jsou pojaty jako postupné vyzrávání energické, ztřeštěné, lehkomyslné a ambiciózní hrdinky (vždy spjaté s divadlem) k sebekritickému poznání, sebekázni a statečnosti. Znalostí prostředí, ironickým nadhledem, slovní a situační komikou překračují však úroveň prvoplánové banality a popisnosti (Talent na Julii). – Adekvátněji působí autorčina didaktičnost a důraz na mravní hodnoty v její tvorbě pro děti a mládež, asociativně propojující realistické příběhy ze současnosti i historie s pohádkovými motivy (na základě scénářů vzniklé prózy Bota jménem Melichar a Krakonoš a lyžníci). – V detektivním románu Pátý list čtyřlístku autorka přesvědčivě vykreslila rozdílné povahy a vnitřní motivaci činů pětice hlavních hrdinek i jejich vzájemné konflikty, jež vyústí v nečekanou tragickou událost. Napětí vyplývá z postupného odkrývání minulosti a komplikovaných partnerských vztahů.
BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Pohádka z broskvových květů (D, rozmnož., 1971, i prem., s K. Šiktancem, podle korejského lidového vyprávění); Sekyra na studánky (D, rozmnož., 1974, i prem. s tit. Noc k otvírání studánek; prem. přeprac. verze, uváděné s tit. Sekyra na studánky, 1978); Talent na Julii (P 1978); Kdo pojede kávovou řeku (P pro ml., 1978); Potvrzení o zrušeném létu (P 1982); Jaké je to u nás doma (leporelo, 1982, ilustrace E. Šedivá); Neviditelný spratek (D, rozmnož., 1983, in J. K. + D. Plichta: Dvě monodramata); Bota jménem Melichar (P pro ml., 1986); Soukromá derniéra (D, rozmnož., 1987, prem. 1985); Krakonoš a lyžníci (P pro děti, 1989); Stoletá holka (P pro děti, podle rozhlasové hry Lyžování s prababičkou, 1997); Pátý list čtyřlístku (P 2011); scénicky: Hra pro dva (1986).Souborná vydání: Krakonoš a lyžníci – Bota jménem Melichar (2008).
Příspěvky ve sbornících: Kdo sní víc večeří (1974); Prairie Schooner (Lincoln, USA, 1992); Psychosomatický základ veřejného vystupování, jeho studium a výzkum (2000); Deutsch-tschechischer Almanach 2002 (Praha – München 2001).
LITERATURA
Studie a články: M. Šubrtová: Filozofizace literatury pro děti a mládež, in S. Urbanová a kol.: Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. let XX. století (2004).Recenze: Pohádka z broskvových květů: (ev) (= E. Vavruška), MF 15. 1. 1972 * Sekyra na studánky (Noc k otvírání studánek): K. Bundálek, Rovnost 11. 10. 1974; V. Sochorovská, MF 14. 11. 1974; jpa (= J. Procházka), Tvorba 1974, č. 43; J. Tvrzník, MF 18. 3. 1978; šrm (= E. Šormová), Dialog (smz.) 1978, č. 6; J. Procházka, Scéna 1978, č. 7–8; zk (= Z. Karešová), Čs. voják 1978, č. 11 * Talent na Julii: F. Cinger, RP 16. 11. 1978; (zh) (= Z. Heřman), MF 21. 11. 1978; J. Lukeš, Tvorba 1978, č. 52; Š. Vlašín, Pravda (Bratislava) 1. 2. 1979 (též in Š. V., Na přelomu desetiletí, 1985); P. Bílek, LM 1979, č. 8 (též in J. Adam, P. Bílek, V. Kolár, Sondy, 1981) * Kdo pojede kávovou řeku: M. Veselá, Práce 16. 1. 1979 * Potvrzení o zrušeném létu: J. Kalina, Dikobraz 1982, č. 51; J. Lukeš, SvSl 30. 12. 1982; M. S. (= M. Staňková), O knihách a autorech 1982, podzim; J. Chuchma, Tvorba 1983, příl. Kmen č. 23 * Bota jménem Melichar: L. Dvořáková, ZM 1987, č. 2 * Krakonoš a lyžníci: E. Blatná, Komenský 1990/1991, č. 1; J. Čeňková, ZM 1990, č. 10 * Stoletá holka: dit, NK 1997, č. 41; J. Šimůnek, Slovo 1. 12. 1997; M. Šubrtová, Ladění 1998, č. 1.
Rozhovor: jkt (= J. Klempera), NK 1978, č. 39.
Autor hesla: Blanka Hemelíková (1994)
Aktualizace hesla: 29. 11. 2024
(av)
Aktualizace bibliografie: 29. 11. 2024
(av)