Jiří GOLD

Básnické začátky Jiřího Golda zapadají do kontextu české poezie přelomu padesátých a šedesátých let, charakterizované programem poezie všedního dne, civilismu či tematizovanými návraty do období války. Válečné hrůzy i přítomnou všednodennost evokuje jak Goldův debut Nebe jasně zelené, tak následná sbírka Minotoraus. Již v těchto sbírkách se Gold prezentuje jako lyrik temné, tvrdé dikce, racionální, skepticko-filozofující typ básníka. V obou sbírkách se také objevují aktualizace biblických a antických mýtů; vědomý dialog s mýty i tvorbou jiných autorů je stabilním rysem jeho tvorby.
V období normalizace Gold nesměl publikovat, nepřestal však psát. Také v tomto období rozvíjel podněty svých prvních básnických sbírek, především téma času, smrti, zla a krutosti světa; jeho výraz se však postupně stával čím dál tím více abstraktní a přibližoval se charakteru metafyzické poezie Františka Halase a Vladimíra Holana. Výběr z takto orientované Goldovy tvorby z let 1968–1985 přinesla básnická sbírka Mezery v mlčení. Propojení existenciálního pojetí problematiky řeči se zájmem o experimentální postupy (především principy permutace a kombinatoriky) představila sbírka Liber sine nomine. Základním stavebním principem je zde koláž a implicitní konfrontace vypjatě různorodých textových fragmentů: úryvků z dobového tisku a jeho ideologického žargonu, zaslechnutých hovorů, nápisů na zdech kasáren i citátů z krásné literatury a náboženských textů. Ve druhé polovině osmdesátých let začal Gold psát básnické deníky v podobě datovaných básnických textů, jimž je ovšem konkrétní skutečnost pouze východiskem k abstraktní, existenciálně založené úvaze: z roku 1987 pocházejí texty zahrnuté do sbírky Samospád samoty, výbor z tvorby z let 1988–1990 přinesla kniha Ze dna na den.
Ve znamení básnických meditací se nese rovněž Goldova tvorba polistopadová: doposud byly publikovány básnické záznamy z let 1991 (Noci dní), 1992 (Skvrny a dotyky), 1998 (Sutě: písky: drtě) a 2000–2001 (...in vento scribere). Již od počátků své tvorby pracuje Gold velice promyšleně s rytmem verše, neustálými přesahy přerušuje jeho poklidné plynutí, pomocí paradoxů a antitezí narušuje významová klišé. Tento jev se je stále patrnější právě v knihách datovaných básnických záznamů, které si uchovávají i některé znaky experimentální tvorby: jsou psány důsledně malými písmeny (včetně jmen vlastních), jsou parcelovány a zvrstvovány prostřednictvím četných dvojteček a závorek. Tvar Goldových básnických textů sugeruje neukončenost a útržkovitost výpovědi, nepřetržité plynutí a rozvíjení úvahy, zároveň nedovoluje jakýkoli náběh k libozvučnosti a odlehčenému rytmu. Básnický subjekt vede permanentní dialog s nepojmenovaným druhým i se sebou samým a vlastním stínem. Je stále znova nucen konfrontovat se s vlastním bytím, s plynutím času i tlakem vnějších okolností, s propadem do bezčasí, temné prázdnoty a nicoty, do pocitů marnosti, totální deziluze a skepse. Život je ztotožněn s ne-bytím, neboť už od zrození provází člověka v každém okamžiku smrt. Světlým bodem jsou pouze prchavé okamžiky nonverbálního kontaktu s blízkou bytostí. Básníka fatálně pronásledují neustálé pochybnosti o skutečnosti, o možnosti ji slovem pojmenovat, i o sobě samém, své existenci; je odcizený a nepoznatelný sám sobě. Opakovaně evokuje a postupně zintenzivňuje bezútěšnou povahu lidské existence, násilí a monstróznost zmrzačeného světa, do něhož je sice vržen bez vlastní vůle, ale přesto za něho cítí spoluzodpovědnost a spoluvinu, participuje na bolesti světa. Nosným tématem Goldových textů je slovo, řeč a mlčení; poezie nabízí básníkovi prostor k meditaci a snění, zároveň s sebou nese úzkostné uvědomění si omezenosti a nedostatečnosti verbálního vyjádření.