Josef TOMAN
Básník, prozaik, dramatik, autor literatury pro děti
Otec byl slévač, jeho manželkou byla spisovatelka
Miroslava Tomanová. V dětství, které prožil v Rožmitále pod Třemšínem, byl postižen vážnou kostní chorobou (její postup 1915 zastavila operace). Po studiích na reálném gymnáziu v Praze na Smíchově (1910–11) a v Rokycanech (1911–15) a na obchodní akademii v Praze (mat. 1918) pracoval krátce jako úředník v Živnobance. 1920–21 byl zaměstnán zprvu na velvyslanectví v Římě a poté u obchodní firmy se sídlem v italském Palermu, což mu umožnilo poznat značnou část Středomoří. Po návratu do Prahy pracoval opět jako úředník. 1923–45 byl tajemníkem a později ředitelem nakladatelství
Spolku výtvarných umělců Mánes. V 30. letech se jako funkcionář podílel na činnosti Čs. filmové společnosti vedené
Vladislavem Vančurou (1936–37 byl jejím jednatelem) a
Klubu moderních nakladatelů Kmen. Od 1945 pracoval na ministerstvu osvěty a informací, zprvu jako přednosta divadelního oddělení, od 1948 jako vedoucí odboru propagace umění. 1953 odešel do invalidního důchodu a od té doby se věnoval výhradně literatuře.
Publikoval v novinách a časopisech
Cesta,
Topičův sborník,
Literární noviny,
Lumír,
Lidové noviny,
Magazín Družstevní práce,
Národní osvobození,
Tvorba,
U Blok,
Právo lidu,
Rudé právo,
Čteme,
Národní práce,
Panorama,
Divadelní zápisník,
Práce,
Zemědělské noviny (1956 zde
Kde lišky dávají dobrou noc, s
Miroslavou Tomanovou),
Květen,
Svět socialismu,
Literární měsíčník
aj. Podle jeho námětů byly natočeny filmy
Lidé pod horami (1937, r. + sc.
Václav Wasserman) a
Řeka čaruje (1945, r. + sc.
Václav Krška, Jaroslav Beránek). Podle románu
Kde lišky dávají dobrou noc vznikla televizní inscenace
Kořanův les (1986, sc. + r. Petr Tuček). Do podoby rozhlasových her
Toman převedl své prózy
Člověk odnikud (1937) a
O nesmělém Kryšpínovi a nedočkavé Kateřině (1941). S
Miroslavou Tomanovou napsal rozhlasovou hru
Zkáza Titaniku (1939).
Toman vstoupil ve 20. letech do literatury jako básník ovlivněný dekadentním kultem krásy a umění (
Slavnost léta) a vitalistickým opojením smyslů (
Háj, který voní skořicí). V próze a dramatu se pro něj stalo vzorem stylové úsilí jeho přítele V. Vančury. Od nietzscheovsky viděného protikladu génia a lidské prostřednosti (
David Hron,
Černé slunce) se brzy přiklonil ke koncepci hrdiny jako odpůrce společenských zlořádů a zastánce bezprávných (
Člověk odnikud). Sociální inspirace pak už charakterizuje celou Tomanovu tvorbu, vznikající často ve spolupráci s manželkou
Miroslavou. Zčásti se uplatňuje v dílech založených na realistické a někdy až naturalistické drobnokresbě (
Svět bez oken,
Vosí hnízdo), na tradičním žánrovém figurkářství (
Zlodějská komedie) nebo na konvencích budovatelského románu 50. let (
Kde lišky dávají dobrou noc). Pro Tomana příznačnější jsou však díla, která využívají některých pohádkových postupů a modelací postav či syžetu míří přímo k ideálu plnokrevného, smyslově obsažného života (
Řeka čaruje,
Lidé pod horami,
Žába na prameni). Od okupace tíhl
Toman k historickým námětům. V jejich pojetí zprvu zaujímaly výrazné místo jinotaje s národně povzbuzující motivací (
Vinice,
Lidový král). Jinotajné prvky obsahovala i čtenářsky vděčná románová adaptace známé literární látky s ústřední postavou romantického buřiče a se sytou evokací duchovní atmosféry barokního Španělska (
Don Juan). Idealizované plebejství a aktualizace slovanské mytologie v duchu nejedlovské kulturněpolitické koncepce charakterizují románovou i dramatickou verzi
Slovanského nebe. Základní rysy autorova směřování – záliba v živelných a vášnivých lidských typech, exotismus, výrazová lyrizace a přímočará sociální aktualizace látky – zůstávají přítomny i ve dvou jeho posledních románech. V obsáhlé, historicky poučené fresce z doby raného římského císařství
Po nás potopa je autorovo stabilní téma střetu mezi aristokratickou a plebejskou morálkou provázeno psychologicky prohloubenými portréty císaře
Tiberia a filozofa Seneky. Ve fiktivní biografii řeckého filozofa (
Sokrates) je hlavní hrdina pojat jako ztělesnění lidské moudrosti a harmonie a zároveň jako předchůdce novodobých představ o sociální rovnosti.
Beletrie: Slavnost léta (BB, DD, PP 1925); Zrání (BB 1926); Háj, který voní skořicí (BB 1927); David Hron (R 1929); Černé slunce (D 1929, prem. 1937 za spoluautorství J. Honzla); Svět bez oken (D 1933, i prem.); Člověk odnikud (R 1933); O nesmělém Kryšpínovi a nedočkavé Kateřině (P, b. d., 1934); Řeka čaruje (rozhlas. hra, 1936); Přítelkyně (D 1936, i prem., s M. Tomanovou); Žába na prameni (D 1938, i prem., s M. Tomanovou); Vosí hnízdo (R 1938; přeprac. s tit. Dům z karet, 1956); Lidé pod horami (R 1940; přeprac. 1958; původně film. námět); Vinice (D 1941; po zákazu 1941 pouze tři ochotnická představení; přeprac. 1946, i prem., s M. Tomanovou); Don Juan (R 1944); Verše ze zákopů (BB, 1946); Slovanské nebe (R 1948; úpr. pro ml. 1962); Slovanské nebe (D 1949, prem. 1948, podle stejnojm. románu); Lidový král (D 1951; prem. původní cenzurované verze 1938, prem. tištěné verze 1951, s M. Tomanovou); Táborový oheň (P pro ml., 1953; přeprac. 1959, s M. Tomanovou); Dům z karet (R 1956, přeprac. románu Vosí hnízdo); Kde lišky dávají dobrou noc (R 1957, s M. Tomanovou); Italská paleta (PP cestopis., 1962, s M. Tomanovou); Po nás potopa (R 1963); Don Juan (D, rozmnož., 1967; přeprac., 1971, podle stejnojm. románu, též dramatizace V. Semráda, rozmnož., 1957); Sokrates (R 1975; od slovenského vyd. 1979 a českého 1987 uváděna jako spoluautorka M. Tomanová);
scénicky: Zlodějská komedie (1945).
Souborné vydání: Vybrané spisy J. T. (Čs. spisovatel, 1958–62, 5 sv.).
Příspěvek ve sborníku: Píseň o rodné zemi (1975).
Uspořádal a vydal: Hry lidového jeviště (dramaturgická příručka pro amatérské divadelní soubory, 1954).
Knižně: J. T. (nakl. tisk Čs. spisovatele, b. d., 1969, medailon E. P. = E. Pluha, bibliografie S. Mouchová); J. Polák: J. T. – Miroslava Tomanová (1978).
Studie a články: V. Semrád, České drama 1945–1960, Ochotnické divadlo 1960, č. 11; J. Träger: doslovy, in Don Juan (1955, 1958, 1959, 1965, 1968, 1972); týž: doslov, in Dům z karet (1956); týž: doslov, in Lidé pod horami (1958, 1969); týž: doslov, in Člověk odnikud (1960, 1969); E. Goldstücker: doslov, in Po nás potopa (1964, 1966, 1967); J. Träger: doslov, in Po nás potopa (1971, 1974, 1981); H. Hrzalová: doslov, in Sokrates (1977); táž: doslov, in Don Juan (1979, 1984); A. M. Píša, in Divadelní avantgarda (1979); B. Dokoupil: doslov, in Po nás potopa (1988) + Zabydlený v plném slunci, LM 1989, č. 4., týž: in Čas člověka, čas dějin (1988), Česká historická próza po roce 1945 (1994) ; P. Janoušek, České drama 1945–1948, Divadelní revue 2000, č. 4.
Recenze: *
Člověk odnikud:
K. Sezima, Lumír 60, 1933/34, s. 391 * Lidový král: AMP. (A. M. Píša, PL 27. 10. 1938, též in Divadelní avantgarda (1978); J. Kopecký, LidN 17. 4. 1951 * Lidé pod horami: K. P. (K. Polák) , KM 1941, s. 80 * Slovanské nebe: F. Götz , Národní divadlo 23, 1947/48, s. 133; H. Budínová, Kulturní politika 1947/48, č. 26; J. Hájek, RP 7. 3. 1948; eas (E. A. Saudek), Svobodné noviny 6. 3. 1948 * Dům z karet: gs (O. Sus), KT 1964, č. 8 * Italská paleta: J. Opelík, Kultura 1962, č. 29, též in Nenáviděné řemeslo(1969) * Don Juan: J. Černý, LD 26. 4. 1967* Ponás potopa: M. Petříček, NK 1971, č. 40; týž, LitN 1963, č. 49 O. Sus, KT 1964, č. 8 * Sokrates: RP 29. 12. 1975.
K životním jubileím: J. Hájek, LitN 1959, č. 14; M. Petříček, Listy 1969, č. 15; Š. Vlašín, Tvorba 1974, č. 14; B. Dokoupil, Rovnost 7. 4. 1979; H. Hrzalová, Tvorba 1979, č. 14.
Archiv: LA PNP: Osobní fond (usp. v 1. stupni evidence).
