Jan SCHMID
Manžel herečky Jany Synkové (* 1944). – Pochází z rodiny lesníka. Roku 1953 se vyučil malířem skla v Novém Boru, ve studiu pak pokračoval na Střední průmyslové škole sklářské v Železném Brodě (maturita 1956) a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru sochaře a skláře prof. Karla Štipla. Paralelně navštěvoval soukromé hodiny divadelní režie u Emila a Alfréda Radokových. Po absolvování VŠUP (1961) se stal výtvarníkem Severočeského loutkového divadla (od roku 1968 Naivního divadla) v Liberci, v němž se posléze uplatnil i jako režisér, autor a herec. V roce 1963 nastoupil dvouletou základní vojenskou službu a téhož roku založil experimentální divadelní soubor vystupující od roku 1964 pod názvem Studio Ypsilon, jehož je od počátku vůdčí osobností (od 1969, kdy se skupina profesionalizovala, uměleckým vedoucím, od 1990 ředitelem divadla Studio Y). V roce 1978 Studio Y přesídlilo do Prahy (zprvu bylo pod názvem Ateliér-Ypsilon součástí Státního divadelního studia, od 1981 scénou Divadla Jiřího Wolkra, od 1990 je samostatnou scénou). Do současné doby Schmid zrežíroval v Ypsilonce desítky představení (věnoval se i rozhlasové a televizní režii) a působil zde také jako herec. V roce 1995 inicioval při Studiu Y vznik vydavatelství teatrologické literatury (Nakladatelství Studia Y). Od roku 1975 učil externě na tehdejší Katedře loutkářství DAMU, v roce 1990 se stal kmenovým pedagogem Katedry alternativního a loutkového divadla (předmět integrativní herectví a režie). Roku 1995 při katedře založil vlastní ateliér, v němž vede studium herectví, režie a dramaturgie. Téhož roku mu byl udělen titul docent, v roce 2003 byl jmenován vysokoškolským profesorem.
Jako vůdčí osobnost souboru se Schmid rozhodujícím způsobem podílel na vzniku specifické divadelní poetiky Studia Ypsilon; přímou součástí jeho divadelní aktivity je také převážná část tvorby literární. Ať již jde o texty-libreta, které jsou východiskem ke kolektivním improvizacím a „jevištním montážím“, o více či méně volné úpravy divadelních her jiných autorů, o dramatizace próz anebo i o původní divadelní hry, vždy je v jejich pozadí pojetí divadla jako syntetické a metaforické aktivity, založené především na osobité autorské herecké akci, v níž dominuje kontakt s publikem, improvizace, stylizovaná naivita, možnost neustále komentovat vlastní roli a také hudba a zpěv. Již od dvojice představení Encyklopedické heslo XX. století (1. a 2. díl) z poloviny 60. let Schmid zpravidla staví dramatický text jako podklad pro bezprostřední jevištní hru, při níž se asociativně prostupují zdánlivě heterogenní scény, texty a významy, jako relativně volnou strukturu prostoupenou jediným ústředním tématem. Toto ústřední téma může mít různou podobu: umělec a jeho zakotvení v době a společnosti (Michelangelo Buonarroti, Život a smrt Karla Hynka Máchy, Voni sou hodnej chlapec aneb Anabáze Jaroslava Haška), hledání vlastní identity, tzv. česká otázka či téma moci. Shodný přístup Schmid jako dramatik a režisér volí i tehdy, inscenuje-li díla jiných autorů (divadelní hry, prózy, opery aj.). Výsledný tvar je v jeho podání autorskou variací na téma původního díla, při níž toto dílo bývá rozloženo a destruováno (s oblibou přitom Schmid rozbíjí i původní dějovou či dramatickou stavbu předlohy), aby pak jeho dílčí segmenty mohly být vsazeny do kontextů děl a významů jiných. Tím bývá původní text přehodnocen a aktualizován, vztažen k přítomnosti herců i diváků (Carmen nejen podle Bizeta, Picasso a jeho Touha chycená za ocas, Romeo dnes večer, Julie, Prodaná nevěsta aneb Pojď domů, ona brečí, Rusalka nejen podle Dvořáka). Ať již Schmid vychází z přítomnosti nebo z historických látek, jeho pohledu dominuje ironie a humorný až satirický nadhled a zároveň stálé návraty k otázkám vztahu člověka a moci, k ambivalentnosti statečnosti a strachu, odvahy a pokrytectví, pravdy a lži (Outsider aneb Životopis slavného muže). Problematiku individuální morálky ve vypjaté historické situaci zachycuje (na pozadí povstání poddaných v 17. století) hra Kovář Stelzig, ale rovněž hra situovaná do Čech během fašistické okupace Třináct vůní, která díky své pevnější dramatické stavbě byla uvedena i mimo mateřskou scénu. – Ze stejných kořenů jako Schmidova tvorba divadelní a dramatická vyrůstají rovněž jeho prózy. Princip stylizované autentičnosti dětského vypravěče, jenž se zdánlivou naivitou klade vedle sebe příběhy, monology, meditace, vzpomínky a citáty, určuje Schmidův knižní prozaický debut Léto bude ve čtvrtek, v němž rozmanitých poloh nabývá hra se slovy a s významovou proměnlivostí věcí. Totéž platí i o knize Ladislava Dvorského Tajný lodní deník, na které autorsky a výtvarně spolupracoval. Filozofickým rozměrem výpovědi přesahuje hranice žánru próza S očima navrch hlavy aneb Jak jsem byl hloupej – variace na autobiograficky pojatý román chlapeckého dospívání v 50. letech na českém maloměstě. Záznamem Schmidova osobitého vidění a myšlení jsou rovněž texty knihy Jak mě zabil slon, jež zároveň – stejně jako pozdější Nejen prstem po mapě – obsahuje i zprávy o cestách Studia Ypsilon. Knížka Život v závorce aneb prvobytně pospolná místa v Čechách je sebereflexivní výpovědí střihovým způsobem složenou z textových i obrazových útržků, vzpomínek, úvah a nápovědí, ve které se Schmid vrací do kraje Jizerských hor a Krkonoš, aby zde hledal a nalézal místa, která si vzdor dějinné diskontinuitě zachovala svou opravdovost. – Soubor Můj divadelní svět soustřeďuje texty nejrůznější povahy a formy (teoretické úvahy, režijní poznámky, glosy k jednotlivým inscenacím Studia Ypsilon aj.), které vznikaly v dlouhém časovém období (od roku 1963 do současnosti) a odráží se v nich Schmidovo zcela specifické pojetí divadla a divadelní práce.
BIBLIOGRAFIE
Prózy, původní dramata, divadelní libreta a scénáře: Kovář Stelzig (D 1976, rozmnož., prem. 1975, na motivy rkp. hry Kovář z Řasnice a románu Železná koruna V. Kaplického); Třináct vůní (D, rozmnož., 1979, prem. 1975); Způsob myšlení a přemýšlení (poznámky, úvahy, rozmnož., 1984); Léto bude ve čtvrtek (P 1985); S očima navrch hlavy aneb Jak jsem byl hloupej (P 1989); Voni sou hodnej chlapec aneb Anabáze Jaroslava Haška (D, rozmnož., 1990, prem. 1983); Jak mě zabil slon (PP, EE, RpRp, 1995, ed. E. Kulová); Praha stověžatá (D 2000, i prem.); Můj divadelní svět (poznámky, stati, úvahy, 2006); Nejen prstem po mapě (RpRp 2008); Život v závorce aneb prvobytně pospolná místa v Čechách (úvahy, vzpomínky, 2008); spolupráce: L. Dvorský: Tajný lodní deník (P pro ml., 1966, prem. div. verze 2006); scénicky: Encyklopedické heslo XX. století 1, 2 (1964, 1965, 1. díl s K. Novákem; nově v jednom díle 1996); Carmen nejen podle Bizeta (1966); Takzvaný večer na přidanou (kolektivní improvizace, 1966); Předposlední případ Leona Cliftona (1967, se Z. Hořínkem); Vánoční písničky takzvané na přidanou (kolektivní improvizace, 1967); Sněhurka a jedenáct trpaslíků (1968); O tom, jak ona... (1969); Řeči (kolektivní improvizace, 1969); Picasso a jeho Touha chycená za ocas (1969, s využitím div. hry P. Picassa); Opožděný Silvestr, včasný a předčasný (kolektivní improvizace, 1970); Swingový večer na přidanou (kolektivní improvizace, 1970); Don Juan (1970, s použitím textů L. da Ponte a T. de Moliny); Z pohádky do pohádky (kolektivní improvizace pro děti, 1970); Pánská jízda (kolektivní improvizace, 1971); Klauni (1972, in Anča a dva klauni, + L. Sobota: Tlustá husa Anča); La Traviata – Pobloudilá (S kaméliemi) (1972, podle G. Verdiho a A. Dumase ml.); Depeše a jiné na kolečkách (1972); Večery pod lampou (kolektivní improvizace, 1973); Kolektivní improvizace s Luďkem Sobotou (1973); Rigoletto! Král se baví! (1973, kolektivní improvizace podle V. Huga a F. M. Piaveho); O krasavci mezi savci (1974, s kol. divadla); Co je divadlo? (1974, s kol. divadla, s využitím postřehů a úvah F. Sokola o loutk. divadle); Michelangelo Buonarroti (1974); Sesedni a pobuď (1976, s kol. divadla, s využitím prózy D. Wagonera Kdepak se dnes večer toulá můj kluk?); Život a smrt Karla Hynka Máchy (1978); Obr Gargantua, jeho smích a život (1979, se Z. Hořínkem, podle F. Rabelaise); Velká banda (kolektivní improvizace, 1980); Outsider aneb Životopis slavného muže (1981, se Z. Hořínkem a J. Synkovou); Y = 2 x 10 (Dvacet let s úsměvem) (kolektivní improvizace, 1983); Cesty, společný projekt Divadla na okraji, Divadla na provázku, Hanáckého divadla a Studia Y (1984, s kol. divadla); Večírek (1985); Tak jako tak (kolektivní improvizace, 1987); Ypsilonka v Lucerně aneb Co dělají, když netočí aneb Masopustní box jako kolektivní improvizace (1989); Co se nevešlo do Lucerny (1989); Takzvaný londýnský večer na přidanou (1990, s kol. divadla); Mozart v Praze (1991, s J. Etlíkem, Z. Mahlerem a M. Kořínkem); Franz K. (1992, s J. Kolářem); Obrazy Pietra Brueghela aneb Život člověka (1992); Romeo dnes večer, Julie (1993, s využitím motivů ze hry W. Shakespeara, s dalšími); Horké to někdo rád (1993, s J. Etlíkem, podle I. A. L. Diamonda); Horrorband koncert aneb Drakula, Frankn Štajn a jedna pani (D 1995, s kol. divadla); Prodaná nevěsta aneb Pojď domů, ona brečí (1996, s M. Kořínkem, s použitím libreta K. Sabiny a hudby B. Smetany); Čujba (Jakuba Hrona Metánovského a jeho konba žijby) (1996, s A. Kisilem, J. Etlíkem a M. Kořínkem, s využitím rkp. hry Z. Vavřína Důmyslný zpyták don Kuba Hron Metánovský, libomudrun jaré postavy); XX. století (1996); Muž a žena (1999); Abeceda (2000, s dalšími, volně inspirováno Ďáblovým slovníkem A. Bierce); Tři mušketýři jdou aneb Přicházejí báječní páni (2000, s J. Etlíkem, podle A. Dumase st.); Já a ostatní (2002, s M. Schonbergem a dalšími); Rusalka nejen podle Dvořáka (2003, s použitím libreta J. Kvapila a hudby A. Dvořáka); Mýty, které nás spojují (2004, s dalšími); Vinobraní v Ypsilonce aneb Dožínky operety (2005, podle O. Nedbala); Umění žít (2006, s dalšími); Z jejího života (2008, s J. Justem).Dramatizace a úpravy: scénicky: J. Offenbach – H. Crémieux – L. Halévy: Orfeus v podsvětí (1970, nová inscenace 2001); Ch. D. Grabbe: Žert, satira, ironie a hlubší význam (1971, s E. Schormem; nová inscenace 1994, s J. Etlíkem); L. Andrejev: Láska k bližnímu (1971); O. Augusta: S. O. S. (1971, s kol. divadla); E. A. Longen: C. K. polní maršálek (1972); F. M. Dostojevskij: Věčný manžel (1973); I. Ilf – J. Petrov: Dvanáct křesel (1973); A. Jarry: Ubu králem (1974); W. Shakespeare: Makbeth (1976); J. Gay: Žebrácká opera (1977); J. Voskovec – J. Werich: Ostrov Dynamit (1978); G. Rossini: Lazebník sevillský aneb Bartolova svatba (1981, s kol. divadla); R. Mazzucco: Průběh (1982); V. K. Klicpera: Každý něco pro vlast a ještě něco (1981, se Z. Hořínkem); A. Dvořák – L. Klíma: Matěj Poctivý (1985); F. Kafka: Doupě (1991); R. Ibrahimbekov: Oprátka (1999); J. Skružný: Kometa Hanzelínova (2002); G. B. Shaw: Pygmalion (2006); M. Twain: Vdovou proti své vůli (2008).
Souborné vydání: Třináct vůní. Hry a texty z Ypsilonky (1992, obsahuje: úryvky z her Michelangelo Buonarroti a Carmen nejen podle Bizeta + hry O tom, jak ona..., Třináct vůní, Outsider, Voni sou hodnej chlapec aneb Anabáze Jaroslava Haška, Večírek a další texty, ed. J. Kolář).
Ostatní práce: Objevy bez konce (výtvarné hry, 1967, s M. Zapletalem).
Příspěvky ve sbornících: Než se zvedne opona (1984); Pětadvacet (1988); Slabikář (tvorba členů Studia Ypsilon, 1993); Čtení o Ypsilonce (1993); Acta academica 93 (1996); Jan Grossmann 1. Svědectví současníků (1996); Kabinet smíchu (1997); Herci malují (1999); Naivní divadlo 1949–1999 (1999); Legenda jménem Ypsilon (2004); Skripta Y (2007, též ed.).
LITERATURA
Knižně:
Z. Hořínek: Jan Schmid (1990); J. Dvořák – J. Etlík – B. Nuska a kol.: Jan Schmid. Režisér, principál, tvůrce slohu (2006).
Studie a články:
Z. Hořínek: Y, Divadlo 1969, č. 6; J. Kolář: Ypsilon v souvislostech, České divadlo, sv. 2 (1980); V. Just in Proměny malých scén (1984); Z. Hořínek in Nové cesty divadla (1986); J. Kolář: Jan Schmid, Amatérská scéna 1989, č. 10; Z. Hořínek: Doslov, in J. Sch., Třináct vůní (1992); B. Hoffmann in České drama a divadlo ve 2. polovině 20. století (1992); J. Kolář + I. Vyskočil + M. Porubjak in Čtení o Ypsilonce (1993); J. Kolář: On sám se svou osobností, LidN 16. 12. 1993, příl. Národní 9; Z. Hořínek in Cesty moderního dramatu (1995); Týž in Divadlo mezi modernou a postmodernou (1998); J. Etlík: Fenomén hry: Schmidův Mozart 1991, Disk 2002, č. 1.
Recenze: Carmen nejen podle Bizeta: B. Nuska, Divadlo 1966, č. 8 * Život a smrt Karla Hynka Máchy: vš (J. Someš), Dialog (smz.) 1978, č. 1 * Každý něco pro vlast a ještě něco: trn (J. Strnad), Květy 1981, č. 5 * Léto bude ve čtvrtek:
A. Hájková, Tvorba 1985, příl. Kmen, č. 37 * S očima navrch hlavy aneb Jak jsem byl hloupej: S. Urbanová, Kmen 1990, č. 4 * Franz K.: J. Kerbr, Svět a divadlo 1992, č. 6 * Horké to někdo rád: J. Sloupová, DivN 1993, č. 7 * Třináct vůní:
B. Svadbová, Tvar 1993, č. 18 * Jak mě zabil slon: Z. A. Tichý, MFD 12. 4. 1995; M. Štráfeldová, Tvar 1995, č. 10 * Prodaná nevěsta: J. Daněk, DivN 1996, č. 14; J. Černý, Svět a divadlo 1996, č. 5 * Praha stověžatá: J. Machalická, LidN 19. 5. 2000; I. Gerová, DivN 2000, č. 12; Z. Hořínek, Týden 2000, č. 22; V. Just, LitN 2000, č. 25 * Tři mušketýři jdou: J. Kerbr, LidN 22. 12. 2000; Z. A. Tichý, MFD 10. 1. 2001; J. Škorpil, DivN 2001, č. 2; V. Just, LitN 2001, č. 3 a 5 * J. Offenbach: Orfeus v podsvětí: Z. Hořínek, LidN 3. 4. 1991 * Rusalka nejen podle Dvořáka: J. Machalická, LidN 1. 4. 2003; Z. A. Tichý, MFD 4. 4. 2003; J. Černý, DivN 2003, č. 9 * Vinobraní v Ypsilonce aneb Dožínky operety: K. Kolářová, MFD 25. 2. 2005; J. Machalická, LidN 7. 3. 2005; J. Kerbr, DivN 2005, č. 6 * G. B. Shaw: Pygmalion: J. Machalická, LidN 6. 3. 2006; Z. A. Tichý, MFD 10. 5. 2006; L. Šaldová, Svět a divadlo 2006, č. 4 * Mark Twain: Vdovou proti své vůli: J. Machalická, LidN 10. 1. 2008; Z. A. Tichý, DivN 2008, č. 2; A. Berková, tamtéž; J. Kerbr, Reflex 2008, č. 2 * Z jejího života: J. Žáček, DivN 2008, č.15.
Rozhovory: P. Frýbort – O. Neff, Kmen 1988, č. 2; Z. Pavelka, MS 1994, č. 17; V. Ježek – Z. A. Tichý in Šest z šedesátých (2003); V. Bednářová, Reflex 2007, č. 21.
K životním jubileím: F. Sokol, Loutkář 1996, s. 127.