Alfréd RADOK
Bratr filmového režiséra Emila Radoka (1918–1994), otec operního režiséra Davida Radoka (* 1954). Čtyři roky navštěvoval reálné gymnázium v Českých Budějovicích (1926–30), kvintu (i přes opakování) nedostudoval na reformním reálném gymnáziu v Prachaticích (1930–32), nakonec však maturoval na obchodní akademii v Písku (1936). Dva roky byl vojákem prezenční služby, sloužil i v Olomouci, kde se seznámil s Marií Tesařovou (1922-2003), svou pozdější ženou a spolupracovnicí. Do civilu byl propuštěn až po mobilizaci koncem listopadu 1938. Zapsal se na novinářské oddělení Svobodné školy politických nauk v Praze. Po 17. listopadu 1939 se s bratrem Emilem Radokem krátce ukrýval jako zemědělský dělník na osamělém statku blízko Sušice. Začátkem 1940 se oba stali úředníky Janyškovy továrny na klobouky ve Valašském Meziříčí. V polovině téhož roku zde Radok se členy sokolské Mladé scény realizoval svou první významnou režii (Krále Lávru K. H. Borovského). Díky ní se od podzimu stal asistentem režie u E. F. Buriana v divadle D 41.
Po likvidaci divadla v březnu 1941 začal Radok režijně připravovat několik inscenací pro pražské soubory, ze všech však sešlo. Stal se asistentem režie v
Městském divadle Na poříčí, ale ani zde se připravované inscenace nedočkaly premiéry.
První jeho režií v profesionálním divadle (pod pseudonymem Vladimír Bureš) byla inscenace
Šrámkova Ostrova veliké lásky v Městském divadle v Plzni (duben 1942). V lednu 1943 dostal pro svůj položidovský původ výpověď.
Byl přijat v Praze do Městského divadla na Vinohradech, fiktivně jako úředník, ve skutečnosti jako lektor. Na počátku roku 1944 vinohradskou divadelní budovu dostala činohra
Národního divadla a Radok přešel do Lidového divadla Uranie. V září 1944, kdy bylo vydáno nařízení o zastavení provozu divadel na území protektorátu, byl Radok internován v táboře Klettendorf u Vratislavi. V lednu 1945 odtud uprchl.
Ihned po válce se stal režisérem Divadla 5. května (mj. zde režíroval svou hru Vesnice žen a zahájil dlouholetou spolupráci se scénografem Josefem Svobodou). V sezoně 1946/47 působil v Divadle satiry jako umělecký vedoucí (spolu s Oldřichem Lipským) a režisér, souběžně vyučoval na dramatickém oddělení Státní konzervatoře v Praze (1946–48).
V roce 1947 se vrátil do Velké opery 5. května (která vznikla jako samostatný soubor z operního souboru Divadla 5. května), a po jejím administrativním zrušení přešel do Národního divadla, kde již dříve režíroval pohostinsky. Roztržka se šéfem činohry Jindřichem Honzlem jej v červenci 1949 přivedla do FS Barrandov a jeho Divadla státního filmu. V letech 1950–54 působil ve Vesnickém divadle, od sezony 1954/55 opět v Národním divadle (do 1959, nejvýznamnější z jeho režií tu byl
Osbornův Komik).
Roku 1957 byl Radok jmenován uměleckým vedoucím kulturních pořadů v čs. pavilonu na Expo 58 v Bruselu: se spolupracovníky přivedl na svět Laternu magiku a představení Expo 58, jemuž se dostalo velkého mezinárodního uznání. Se stejným týmem vytvořil i pražské představení Laterna magika II (1960). Z funkce šéfa a režiséra Laterny magiky byl však odvolán a musel odejít i z činohry Národního divadla. Na konci roku 1960 byl přijat do Městských divadel pražských. Do Národního divadla se vrátil v sezoně 1965/66.
Po srpnové invazi 1968 odjel přes Německo do Švédska (inscenace
Molierova Misantropa v Göteborgu). Již před svou emigrací pohostinsky režíroval ve Varně (1957), Vídni (1965), Mnichově (1965), západním Berlíně (1966) a Bruselu (1967). Po odchodu pak v göteborgském Folkteater vytvořil třináct inscenací, dále režíroval v Belgii (1969) a v Německu (jeho dramatizací Böllovy povídky Klaun bylo v roce 1970 otevřeno divadlo
Schauspielhaus v Düsseldorfu). Poslední Radokovou inscenací byli
Mrožkovi Emigranti v lednu 1976 v norském Bergenu. Na jaře 1976 byl pozván do vídeňského
Burgtheatru, aby zde uvedl dvě aktovky
Václava Havla. Uprostřed příprav však zemřel na pátý infarkt; pochován je v Göteborgu.
Radok přispíval do periodik: Lubina (Frenštát pod Radhoštěm), Program D 41, Nedělní noviny, Divadelní a filmové noviny,
Divadlo, Divadelní noviny, ale především téměř do všech divadelních programů her, které uváděl na jeviště.
Soupis Radokových divadelních režií obsahuje 72 položek, z toho sedmkrát jde o režie jeho vlastních textů. Většinu ostatních inscenovaných textů sám upravil (i když jako autor textové úpravy byl explicitně uveden pouze ve dvanácti případech).
Podle vlastních scénářů Radok režíroval filmy Daleká cesta (1949, sc. +
Erik Kolár a Mojmír Drvota), Divotvorný klobouk (1952, podle V. K. Klicpery) a Dědeček automobil (1956, sc. + Adolf Branald, podle Adolfa Branalda), film Dědeček automobil byl v roce 1957 odměněn na V. MFF San Sebastián /Španělsko/ Stříbrnou mušlí a cenou filmové kritiky. Scénář filmu Divotvorný klobouk se v roce 1964 stal základem představení inscenovaného v Divadle Jiřího Wolkera. – Pro Čs. televizi vznikl film V pasti (1955, podle povídky
Theodora Dreisera Půjdete na chvíli ke mně?) a inscenaci Šach mat (1964, podle povídky
Stefana Zweiga Královská hra). Režíroval zde rovněž hru Liona Feuchtwangera Ďábel z Bostonu (1957). Pro mnichovskou televizi pak režíroval inscenaci Die Berufe des Herrn K. (1969, podle Franze Kafky). – Pro
Čs. rozhlas upravil a režíroval hru Lišák Pedro (1955, podle komedie Miguela de Cervantese). – Pro loutkové divadlo i pro Čs. televizi byla upravena hra Podivné příhody pana Pimpipána (1964, s Marií Radokovou). – Zdeněk Hedbávný časopisecky vydal z Radokovy pozůstalosti hru Balada stínů (Divadelní revue 1994, č. 4), napsanou 1942 a podepsanou pseudonymem Vladimír Bureš. V rukopisu zůstává Radokova autobiografie (naposledy uložena v archivu Jiřího Cieslara). – Radok byl in memoriam vyznamenán řádem T. G. Masaryka III. stupně (1991). – Od 90. let je udělována Cena Alfréda Radoka v osmi divadelních kategoriích. – Používal pseudonymů Karel Kat, Vladimír Bureš a šifer Č-dok, -r., k. k. a R. R.
Naproti tomu hra pro děti Podivné příhody pana Pimpipána je moderní pohádkou s písničkami v podobě naivních dětských říkanek a s množstvím bizarních postav a postaviček, pracující s tradičními pohádkovými rekvizitami i s prvky současných reálií. Oddechová konverzační komedie pro dvě osoby z poloviny 50. let Stalo se v dešti poeticky a s vkusem vypovídá o manželských starostech a strastech. Radokovu literární tvorbu uzavírají četné dramatizace cizích látek, jež spojuje ohled na maximální rozvinutí herecké akce a scénického dění. – Radokova vlastní dramatická tvorba stojí ve stínu jeho hlavní tvůrčí činnosti, třebaže i v ní projevoval autorské aspirace. Jako režisér nepovažoval divadelní text za nedotknutelný, ale naopak s ním pracoval jako s materií, kterou je nutno pro inscenaci připravit. Do textu inscenovaných her zasahoval tak, aby co nejvíce vyhovoval režisérskému záměru. Radokovy úpravy byly natolik specifické, že žádná z nich nebyla převzata jinými inscenátory.
BIBLIOGRAFIE
Původní dramata a divadelní hry: Vesnice žen (D, rozmnož.1945, i prem.); Stalo se v dešti (D, rozmnož., 1958, prem. 1955, s Marií Tesařovou-Radokovou); Laterna magica (divadelně filmové pásmo 1958); Laterna magika II (divadlně filmové pásmo 1960); Podivné příhody pana Pimpipána. Veselá pohádka se zpěvy (D pro děti, rozmnož. 1961, prem. 1947; přeprac. 1964, prem. 1963; v úpravě pro loutkové divadlo s tit. Pozor na Fyfína!, 1964, i prem., texty písniček i říkadel J. Bártek; vše s Marií Tesařovou-Radokovou)
Práce o divadle: Konstantin Sergejevič Stanislavskij (E, rozmnož. 1963, s Radovanem Lukavským); K otázkám divadelního realismu (E, rozmnož. 1964).
Příspěvek ve sborníku: Zrod Laterny magiky a její inscenační principy, in Laterna magika - sborník statí (1968).
Dramatizace a úpravy: F. Lehár, L. Stein, V. Léon: Veselá vdova: opereta o dvou jednáních (úprava libreta 1945, i prem.); A. P. Čechov: Švédská zápalka (D, rozmnož. 1961, i prem., s M. Radokovou); F. Kuhn: Až co řekne Barcelona (1961, i prem.; přeprac. na hudební komedii, texty písní O. Ornest, hudba J. Smetana); V. K. Klicpera: Divotvorný klobouk (rozmnož. 1963, prem. 1964); R. Rolland: Hra o lásce a smrti (D, rozmnož. 1964, i prem.); M. Gorkij (pseudonym): Poslední (D, rozmnož. 1966, i prem.); Klaun (D, 1991, prem. Düsseldorf 1970, s M. Radokovou, podle románu H. Bölla Klaunovy názory);
Goethův Faust: II. pracovní scénář (D, 2004 in Divadelní revue, č. 2; dokončeno 1969, podle dramatu J. W. Goetha Faust); scénicky: M. Maeterlinck: Stilmondský starosta (1947); F. F. Šamberk (pseudonym): Jedenácté přikázání aneb Velectěný pane Urban (hudební komedie 1950, texty písní J. Sternwald, podle činohry F. F. Šamberka Jedenácté přikázání); J. N. Nestroy: Lumpácivagabundus (1952); G. Neveux: Zlodějka z města Londýna (1962); J. Saunders: Vůně květin (1968); G. Feydeau: Herrn gar pa jakt (švéd., = Pán loví, Göteborg 1977).
LITERATURA
Bibliografie: Soupis režií Alfréda Radoka: Pro archív. In: O divadle, červenec 1986, č. 1., s. 235-239; Soupis divadelních režií, filmů, televizních a rozhlasových inscenací Alfréda Radoka. In Z. Hedbávný: Alfréd Radok. Zpráva o jednom osudu (1994).
Knižně: Z. Hedbávný: A. R. Zpráva o jednom osudu (1994).
Studie a články: J. Grossman: Drama a režisérův sloh. R. inscenace, Divadlo 1958, č. 2; V. Havel: R. práce s herci, Divadlo 1963, č. 3, přetištěno in O divadle 1986, č. 1; J. Opavský: Pravda je dramatická, RP l7. l1. l964; Gm (= P. Grym): Režisér stále hledající, LD 16. 12. 1964; J. Beneš, Režie Alfréd Radok, Amatérská scéna 1965, č. 1; J. Beneš, Režie Alfréd Radok, Amatérská scéna 1965, č. 4; S. Machonin: (k padesátinám), LN 1965, č. 1; Z. Hedbávný, Divadelní revue 1992, č. 3; J. Černý (soubor studií o historii českého divadla ve 40. a 50. letech), Divadelní revue 2001, č. 2 + Divadelní revue 2002, č. 4 + Divadelní revue 2003, č. 4 + Divadelní revue 2004, č. 2; O. F. Korte, Třetí vzkříšení Radokových studánek, Harmonie 2003, č. 11; N. Bukajová, Rekonstrukce Radokova představení v dokumentu Petra Kaňky, Haló noviny 28. 3. 2004; V. Janeček, Š. Kubišta: Laterna magika, aneb "Divadlo zázraků" (2006).
Recenze původních dramatických děl:
Vesnice žen: J. H. (= J. Hájek), RP 20. 7. 1945; K. P. (= K. Polák), PL 20. 7. 1945 * Stalo se v dešti:
J. P. Kříž, Právo 21.5.1998; E. K. Kačánová, Plzeňský deník 2000, č. 18 Podivné příhody pana Pimpipána:
J. Hájek, RP 28. 3. 1947; D. Čeporanová, ZM 1963, s. 421 * Pozor na Fyfína!:
M. Česal, ZM 1967, č. 5; O. Kryštofek, Československý loutkář 1967, č. 5; O. Batěk, Československý loutkář 1967, č. 8/9 * Laterna magica: V. Bystrov, Film a doba 1958, s. 457; J. Grossman, Divadelní noviny 2, 1958/59, č. 5; M. Forman, tamtéž, č. 14.
Recenze dramatických úprav a inscenací: Jedenácté přikázání aneb Velectěný pane Urban:
Z. Hedbávný, Divadelní revue 1993, č. 1 * Švédská zápalka: E. Lothar, Zprávy Divadelního ústavu 1965, č. 3; V. Havel in O divadle, 1989, č. 5 * Zlodějka z města Londýna:
S. Machonin, LitN 1962, č. 27; V. Tomášková, Divadelní revue 1994, č. 4 * Divotvorný klobouk:
P. Grym, Lidová demokracie 30. č. 1964; A. Urbanová, Kulturní tvorba 1964, č. 20 * Hra o lásce a smrti: S. Marešová, Acta scaenographica 1965, č. 6; L. Giurchescu, Zprávy Divadelního ústavu 1967, č. 6; B. Srba, Divadelní revue 1989, č. 0, s. 87-100 * Poslední: J. Gillar, Acta scaenographica 1967, č. 6 * Vůně květin:
J. Gillar, Acta scaenographica 1968, č. 11-12 * Klaun:
A. Radok, M. Radoková, Úvodem k úvodu in Klaun (1991); Z. Hedbávný, Zpráva o jednom rukopisu a jednom osudu (tamtéž) * Faust (nerealizovaná inscenace): H. Petružela, Divadelní revue 2004, č. 2.
Biografie a portréty: J. Černý, Amatérská scéna 1990, č. 2; Otakar Poupa: Alfréd Radok a Švédsko 1968. In týž: Syndrom kolibříka (2000); D. Flídrová, Národní divadlo 2004, č. 4; V. Kudělka, Dokořán 2004, č. 96.
Rozhovory: J. Hejduk, Lidová demokraci 14. 7. 1968; A. J. Liehm, Ostře sledované filmy: československá zkušenost (2001); J. Lion, Setkání a rozhovory s význačnými osobnostmi (2002)
Nekrology: V. Havel, Svědectví (Paris) 13, 1975/76, s. 699, též in Proměny (New York) 1976, č. 4, poté in O lidskou identitu (London – Paris 1984) a in Scéna 1990, č. 2; AJL (= A. J. Liehm), Listy (Roma) 1976, č. 3 (obsahuje i autobiografický dopis A. R. z 1972); V. Havel in Do různých stran (1990); V. Štěpán: Návrat domů, Večerník Praha 15. 2. 1991; O. Ornest in Hraje váš tatínek ještě na housle? (rozhovor s M. Valtrovou, 1993).
Vzpomínky, portéty, fotografické publikace:
J. Černý, Amatérská scéna 1990, č. 2; D. Bluemlová a J. Blueml, Radokovo Kaladý (1996); Otakar Poupa: Alfréd Radok a Švédsko 1968. In týž: Syndrom kolibříka (2000); J. Krejčí, Divadelní Jarmara Alfréda Radoka a Jana Grossmana (fotografická publikace 2003); D. Flídrová, Národní divadlo 2004, č. 4; V. Kudělka, Dokořán 2004, č. 96; V. Janeček, Š. Kubišta, Laterna magika aneb „Divadlo zázraků“, 2006, s. 10–11.
Archiv: Divadelní oddělení Národního muzea v Praze (osobní fond, resp. sbírky režijních knih A. R.).
SOUVISEJÍCÍ ODKAZY
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Česká literatura v exilu 1948–1989
Jaroslav Kunc: Česká literární bibliografie 1945–1963