Miloň ČEPELKA
Čepelka publikuje od roku 1956. V první polovině šedesátých let příslušel k volné skupině mladých autorů kolem
Plamene, později spolupracoval těsněji s
Tváří (1964–65 člen redakční rady) a se
Sešity pro mladou literaturu (1966–1969, 1968 přejmenováno na Sešity pro literaturu a diskusi). Dále přispíval do Hosta do domu,
Červeného květu, Textů (v č. 3/1970 rozhlasová hra Ostrov), Mladé tvorby (Bratislava) aj., po roce 1989 do Divokého vína (on line) a příležitostně do Mladého světa, Divadelních novin, Výčepního listu (Přibyslav), Světa rozhlasu, Hosta, Mladé fronty Dnes aj. –
Pro
Čs. rozhlas napsal hry Ostrov (1965, podle A. S. Grina); Foukací harmonika (1966, r. Věra Kovaříčková); Úterý, středa, čtvrtek (1969, časopisecky v
Sešitech pro literaturu a diskusi 1968); Poslední jízda (1972, r. Josef Červinka, pod jm. spolužáka Vladimíra Kučery); Čekárna (1973, r. Josef Červinka, pod jm. Vladimíra Kučery); Návrat domů (1981, s Vlastimilem Venclíkem, r. Jan Lorman); Vtipálek (1986, r. Jana Klimentová, pod jm. Hana Šotová); Trofej (1986); Nejlepší špatný táta (1987, obě r. Hana Kofránková, obě pod jm. spoluautora Miroslava Andrše); Freony (1993, r. Jan Fuchs); A odpusť nám naše viny (1994); Básník (1998, r. Jan Fuchs); Viki (mikrokomedie 1998, r. Jan Fuchs); Pistole Lavrentije Pavloviče Beriji (mikrokomedie 1999, r. Jan Fuchs); Čtyřnásobný údiv (1999, r. Jan Fuchs), Zelený kapesníček (199?, r. Jan Fuchs) a další. Podle Čepelkových scénářů natočil Český rozhlas seriály Pověsti starých hradů (1991, s Hanou Čepelkovou, r. Ladislav Rybišar); Rostou pro nás (1991, s H. Čepelkovou, r. Ladislav Rybišar); Jim Pinkerton (1991, s H. Čepelkovou, r. Karel Weinlich); Možná, že to bylo takhle (199?, podle Adama Jista, s Hanou Čepelkovou, r. Jan Fuchs) a Bílá růže (2001, podle Charlese Sealsfielda, r. Vladimír Gromov). Pro českobudějovické studio Českého rozhlasu psal Čepelka scénáře pro hry podle diváckých námětů uváděné v cyklu Vaše příběhy (2014). Je autorem rozhlasových pohádek Zahradník a Rozvíjenka (1971, r. Karel Weinlich, pod jm. Vladimíra Kučery); Lesní babka (1990, r. Hana Kofránková); Fešák hastrman (1992, s Hanou Čepelkovou, r. Marie Křepelková); Krejčí, švec a skřítkové (2012, r. Luboš Koníř) a Cesta do Afriky (2014, r. Luboš Koníř). Dále pro rozhlas adaptoval román Réva na zdi prozaika Josefa Knapa (2001, r. Josef Henke) a povídky Karla Václava Raise Přišlo psaní (1988, pod jm. Hana Šotová, r. Libor Kondělka) a Karla Matěje Čapka-Choda Šikovatel Lemaninský (1995, s Hanou Čepelkovou, r. Markéta Jahodová). Jako scénárista, autor adaptací, moderátor i host se podílel na desítkách dalších rozhlasových pořadů a cyklů. –
Spolu s Jiřím Šebánkem je autorem scénáře k filmu Stůj, nebo se netrefím! (1998, r. Jiří Chlumský). – Pro
Čs. televizi napsal scénáře komedií a hudebních filmů Příliš krásná dívka (1972, se Zdeňkem Svěrákem, r. Ivo Novák, hudba Zdeněk Petr); Spolužáci (1973, se Zdeňkem Svěrákem, r. Jan Fuksa); Drobnosti aneb Písně a zážitky Milana Drobného (1973, se Zdeňkem Svěrákem, r. Ivo Novák); Muž, který se spustil (1974, r. Vít Hrubín, hudba Zdeněk Petr); Hledám paní na hlídání (1975, r. Jaroslav Dudek); Dveře (1976, r. Ladislav Smoljak); Parádní číslo (1977, s Jiřím Šebánkem, r. Jiří Krejčík); Herecká dráha (1978, s Jiřím Šebánkem, r. František Laurin); Historky z Ražické bašty (1979, podle Jaroslava Haška, r. Vít Hrubín); Dům pro Helenu (1979, s J. Šebánkem a r. Vítem Hrubínem); Kapánek romantiky (1982, r. Jan Schmid); Škatule, škatule, hejbejte se (1983, s J. Šebánkem, podle M. Zoščenka, r. Karel Průcha); Kouřová clona (1983, r. Václav Hudeček) a seriálů Pletky paní operetky (1983–1987, 6 dílů, r. Ivo Paukert) a B City (1993, 3 díly, s Janem Kratochvílem a r. Miroslavem Sobotou). Podle jeho scénářů vzniky televizní pohádky Zlatý náhrdelník (1980, r. Antonín Moskalyk); Vojáček a dračí princezna (1982, r. Svatava Simonová); Tři princezny tanečnice (1984, r. Miloš Bobek); Sychravé království (1987, r. Jiřina Pokorná-Makošová) a Dva Janové a ovečka (1992, r. Petr Burian). Spolu s Miloslavem Ducháčem napsal scénář k životopisnému portrétu Lásky Josefa Beka (1988, r. Jitka Němcová) a připravoval scénáře pamětnického televizního cyklu Album (1991–1992) a řady dalších hudebně-zábavných pořadů. –
Napsal písňové texty do her Grigorije Gorina Píseň o šlechetném husarovi a sličné komediantce (prem. 1984), Irenea Iredyńského Hlasy mrtvých (přel. Irena Lexová, prem. 1987, rozmnož. 1988) a do Molierových Scapinových šibalství (přel. Eva Bezděková, prem. Opava 1991). Písňové texty píše též pro dechové orchestry i populární zpěváky, českými texty opatřuje též francouzské šansony, jejichž je současně interpretem (pořad Když se dnes večer nevrátím s Markétou Wankeovou, 2008). –
Jeho rozhlasové scénáře kromě výše uvedených Miroslava Andrše, Vladimíra Kučery a manželky Hany Čepelkové (pod dívčím jménem Šotová) podepisovali v době normalizace také Věra Levá a Dana Pospíšilová. Čepelka naopak své jméno propůjčil Františku Pavlíčkovi
při uvedení divadelní hry Salon paní Tellierové (podle
Guy de Maupassanta, rozmnož., 1973). – Jeho životní osudy přibližuje televizní dokument Štace Miloně Čepelky (2021, r. Patrik Ulrich).
Čepelkova lyrika reprezentuje tradičnější, umělecky nevýbojný typ básnické výpovědi, jenž bez tvárných a pocitových krajností smírně vyvažuje emocionalitu a reflexi. V debutu Když se dnes nevrátím převažuje významová přímočarost, verbalistní volný verš a sklon k větším básnickým útvarům. Ve druhé sbírce Pět nocí k úplňku, vydané po pětadvacetileté přestávce, se uplatnila i tendence k rýmu a především k jadrnějšímu, zhuštěnému výrazu, mnohdy obrazného charakteru. Po stránce motivické a situační je jádrem Čepelkovy poezie milostný prožitek, láska chápaná jako vrcholná hodnota života, jako protipól životního zátiší a stereotypu, sužujících pocitů strachu a rezignace. Erotická tematika se v Čepelkově pozdější tvorbě stále úžeji pojí s tradičními strofickými a žánrovými formami (sbírka čtyřverší Abeceda lásky, cyklus Mandel sonetů), posléze autor přechází k úspornému vyjádření v Denících haiku. Naopak formálně rozvolněnější a k epizaci inklinující texty autor spojuje s tematikou reflexivní a meditativní (Dvě básně o smrti).
Ve svém prozaickém díle se Čepelka zabývá především mezilidskými vztahy partnerskými, rodinnými i mileneckými. Jeho opožděným debutem se stala novela Poklesky rozverné snoubenky, dokončená počátkem sedmdesátých let a vydaná o dvacet let později, jejíž vypravěčka, zakládající si na frivolním způsobu života, je konfrontována s nástupem represivního normalizačního režimu. Novela Bezdětný otec a syn je vystavěna na anekdotické zápletce („bezdětný“ dárce spermatu hledá po letech své neznámé potomky), stopově však do ní proniká hrdinova existenciální úzkost z bezútěšné životní bilance, která pak významněji poznamená hrdiny autorových dalších povídek a novel. V novele Příliš mnoho pohřbů aneb Když květiny promluví Čepelka prostřednictvím stručně načrtnutých situací z rodinné historie zachycuje proměny vzájemných vztahů jejích členů ovlivněné přirozenými generačními kontroverzemi, ale i politickým vývojem v zemi. Opakovaně se autor zabývá otázkou morálky jednotlivce v komunistickém systému (Pokrývač). Stárnoucí vypravěči promlouvají ke čtenáři až s mentorskou dikcí, často se vyskytují erotické a sexuální motivy, avšak dominantním tématem většiny Čepelkových próz se postupně stává smrt jako mystérium (Svědectví inspektora Toufara a jiné povídky), jako hrozba a neodvolatelná definitiva, ale také jako příležitost k účtování se zemřelými blízkými (Monology k živým i mrtvým) i se sebou samým (Nebožtík na rynku).
BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Když se dnes nevrátím (BB 1964); Běží ježek alejí (pohádka, 1965); Pět nocí k úplňku (BB 1990); Abeceda lásky (BB 1995); Živly (BB bibliof. 1995); Dvě básně o smrti (BB 1997); Bdění ve zvěrokruhu (BB 1999); Mandel sonetů (BB 2003, rozšíř. vyd. 2016); Jen ještě jednou (BB 2005); Poklesky rozverné snoubenky (P 2007); Příliš mnoho pohřbů aneb Když květiny promluví (P 2008); Hodiny bijí půl (B 2008); Deník haiku (BB 2009); Bezdětný otec a syn (P 2010); Svědectví inspektora Toufara a jiné povídky (PP 2011); 14:3 Sonet ku haiku (BB bibliof. 2011); Deník haiku 2 (BB 2012); Druhý mandel sonetů (BB 2013); A jestli neumřel… a jiné povídky (PP 2013); Třetí mandel sonetů (BB 2014); Monology k živým i mrtvým (PP 2016); Nebožtík na rynku (P 2017); Čtvrtý madel sonetů (BB 2018); Skok sem, skok tam: příběhy, glosy, poznámky, polemiky, úvahy (2019); Děda jménem Nuel (P pro ml. 2019); Deník haiku 3 (BB 2020); Pokrývač: obrazy ze života ing. Řezníčka (P 2021); Deník haiku 4 (BB 2022); scénicky: Dlouho, dlouho spím (recitál P. Spáleného a M. Voborníkové, 1973); Čertův švagr (muzikál podle B. Němcové, 2002, spolu s M. Najbrtem a M. Hanzelkovou); Pavouček pro štěstí (opereta podle L. Stroupežnického, 2005); V dešti i na suchu (2008).Publicistika: Ladislav Kubeš (biografie, b. d., 2015).
Rozhovor: Nedělňátko (vedl Aleš Palán, 2016, též jako audiokniha, 2017).
Souborné vydání: Kopa sonetů (2022, obs. první čtyři mandele sonetů).
Adaptace: Gustav Leutelt: Doktor Kittel (přel. Christa Petrásková, upr. a převyprávěl M. Č., 2019).
Příspěvky ve sbornících: Verše pod osnovou (1986); Škola – základ života (2003); Míjím se s měsícem (2013); Vzpomínky na Opočno (2014); Divoké víno 2007–2017 (2017); 1968 očima 50 slavných osobností (2018).
Notové záznamy: Letní odpoledne (2017; písně ze stejnojmenné hry M. Č. z roku 1966).
Zvukové nosiče: Pohádky vodníka Ferdy (MC 2000, hudba Leoš Kosek); Pojď se mnou, Marjánko (CD 2001, písňové texty pro dechovku); Když se dnes večer nevrátím (CD 2008, recitál francouzských šansonů) aj.
LITERATURA
Knižně: M. Hlaváčková: Opočeňák z Pohoří: příběh Miloně Čepelky a jeho rodiště (2019).
Studie a články: D. Moldanová: Problémy a cíle naší nejmladší básnické generace, ČL 1964, č. 3; S. Perkner: Čepelkův Grin, Texty 1970, č. 3; A. Štěpánková: Tematizace mezigeneračních vztahů a jejich didaktický potenciál v knize Miloně Čepelky Děda jménem Nuel, Usta ad Albim Bohemica 2021, č. 1–2 (online); R. Tamchyna: Cimrmanolog s nůší plnou talentů, Týdeník Rozhlas 2021, č. 18.
Recenze: Když se dnes nevrátím: -jpš (= J. Pištora), Tvář 1964, č. 7; M. Petříček, Plamen 1964, č. 8; M. Červenka, LitN 1964, č. 40, rs (= J. Jirsa), Kulturní tvorba 1964, č. 31 * Poslední jízda (rozhl. hra): P. Hnilička, Týdeník Rozhlas 2021, č. 33 * Pět nocí k úplňku: v (= M. Vacík), NK 1990, č. 30; Z. Heřman, MF 9. 8. 1990; V. Píša, Tvar 1990, č. 31; M. Milčák, Fragment K (Bratislava) 1991, č. 3 * Poklesky rozverné snoubenky: K. Bukovjanová, LitN 2007, č. 45; A. Pilátová, Týdeník Rozhlas 2008, č. 3; jaš, Právo 26. 9. 2008 * Hodiny bijí půl: M. Chocholatý, Host 2008, č. 8 * Bezdětný otec a syn: F. Cinger, Právo 24. 7. 2010 * Svědectví inspektora Toufara: M. Fucimanová, Host 2011, č. 10 * Deník haiku 2: K. Kubíčková, MFD 27. 8. 2012 * Druhý mandel sonetů: L. Falteisek, Naše rodina 2013, č. 17 * A jestli neumřel...: J. Lojín, Vaše literatura 28. 2. 2014 (online) * Nedělňátko: M. Švagrová (= M. Bystrovová), LidN 1. 7. 2016; P. Nagy, Magazín Aktuálně, 8. 6. 2016 (online); J. Lukavec, iLiteratura 11. 8. 2016 (online).
Rozhovory: L. Hess, Týdeník Květy 1998, č. 15; P. Kovář, Reflex 1998, č. 34; B. Dočekal, MFD 18. 1. 2001, příl. Magazín Dnes; J. Kerbr, DivN 2002, č. 19; G. Kovaříková, Rovnost 13. 3. 2008; K. Kočičková, MFD 18. 10. 2008; P. Rýgr, Výčepní list (Přibyslav) 2011, č. 21; K. Tejkal, Vital Plus 2012, č. 3; J. Kaiserová. Biblio, prosinec 2014; A. Kocábek, Týden 2015, č. 33; M. Štípková, Týdeník Rozhlas 2016, č. 41; R. Hrdinová, Právo 19. 11. 2016; R. Hrdinová, DivN 2016, č. 22; J. Vlastník in U kávy a sauvignonu (2021); V. Vašák, Reflex 2022, č. 16; J. Horváth, Týdeník Rozhlas 2022, č. 24.
K životním jubileím: J. Hubička, Svět rozhlasu 2012, č. 26; A. Slezáková, MFD 17. 9. 2016; M. Švagrová (= M. Bystrovová), LidN 24. 9. 2021.