Slovník české literatury po roce 1945
Slovník české literatury po roce 1945

 Eda KRISEOVÁ

* 18. 7. 1940, Praha 
 
 
Prozaička, reportérka
 Otec Jindřich Krise (1908–1989) byl architektem a profesorem urbanistiky, matka Zdenka Schwarzerová-Kriseová (1908–1997) sochařkou. Po maturitě na jedenáctileté střední škole (1957) spolupracovala Eda Kriseová s týdeníkem Svět v obrazech. V letech 1958–1962 studovala na Institutu osvěty a novinářství při Filozofické fakultě UK, po studiu byla krátce zaměstnána v deníku Mladá fronta. V roce 1963 se stala reportérkou Mladého světa a v roce 1967 reportérkou Literárních novin (publikovala zde především reportáže o domácí sociální problematice). V letech 1965–1969 navštívila v rámci projektů mezinárodních organizací pro dobrovolnou pomoc rozvojovým zemím řadu států: s americkými Quakers pracovala v roce 1965 v Turecku, se Service Civil International v roce 1966 v Japonsku a roku 1969 na Sicilii, v roce 1968 pracovala spolu s mladými tvůrci, studenty a intelektuály v kibucu v Izraeli aj.; zážitky z kulturně odlišných prostředí se pak staly tématem jejích reportáží (1966 Cena Julia Fučíka) i inspiračním zdrojem některých jejích próz. V roce 1968 začala pracovat jako redaktorka Listů a působila zde do jejich zákazu v roce 1969; poté, stejně jako další členové redakce, nemohla nadále publikovat ani vykonávat novinářskou profesi. V roce 1969 nastoupila jako odborná asistentka do Ústavu pro teorii a dějiny hromadných sdělovacích prostředků Univerzity Karlovy, v letech 1974–1976 pracovala v Archivu Univerzity Karlovy, poté byla v domácnosti. Od poloviny sedmdesátých let patřila k okruhu pražského disentu; své prózy publikovala v ineditních edicích i v exilových nakladatelstvích, od začátku osmdesátých let vycházely též jejich překlady. V listopadu 1989 pracovala v Koordinačním centu Občanského fóra a byla mluvčí Václava Havla. Od ledna 1990 do Havlovy rezignace na prezidentský úřad v červenci 1992 působila jako poradkyně prezidenta republiky. V roce 1991 se stala ředitelkou sekce stížností a milostí Kanceláře prezidenta republiky a byla zde též neformální mluvčí genderové problematiky; účastnila se světových ženských kongresů v irském Dublinu a tchaiwanském Tai- pei. Od července roku 1992 byla ve svobodném povolání. – Přednášela na George Washington University ve Washingtonu a hostovala na dalších univerzitách (mj. v Kalifornii, Torontu, New Yorku, v Texasu, na Harvardské Univerzitě v Bostonu). V letech 1990–2008 byla členkou správní rady CEEBP (Central and Eastern European Book Project, Oxford, od 1994 Amsterdam). Po roce 1990 absolvovala autorská čtení v USA, Německu, Holandsku, Francii, Rakousku, JAR, Zambii, Keni aj. a opakované tvůrčí pobyty v Německu, Švýcarsku, Maďarsku a Lotyšsku. Třicetileté praktikování jógy podnítilo po roce 2000 delší pobyty Edy Kriseové v různých centrech jógy v Indii, které výrazně ovlivnily její literární tvorbu, stejně jako pobyt v subsaharské Africe (2008 a 2009). – Manžel Josef Platz (*1937) je filmovým a televizním režisérem. Dcera Magdaléna Platzová (*1972) je prozaička, překladatelka a publicistka, starší dcera Tereza Kosová (*1967) je lékařka.
 

V době studií řídce publikovala v časopisech Květy a Zápisník, poté přispívala do časopisů, ve kterých působila, a do Literárních novin; krátce před převratem v roce 1989 publikovala ve čtvrtletníku Um, v devadesátých letech otiskovaly její články i prózy Český deník, Výběr z nejzajímavějších knih, Literární noviny, Tvar (1995 zde v příloze Tvary próza Jméno) aj. Od roku 1981 publikovala v samizdatovém časopise Obsah (mj. povídky později vydané s tit. Co se stalo...), po roce 1988 příležitostně v amerických, anglických, německých a holandských periodikách a literárních časopisech, např. Partisan Revue (New York, 1992, 2001). – V samizdatu vydala prózy Křížová cesta kočárového kočího (1977), Sluneční hodiny, Perchta z Rožmberka aneb Bílá paní (obě 1978), Klíční kůstka netopýra (1979); Pompejanka (1979), Prázdniny s Bosonožkou (pro děti, 1984), Ryby raky (1983; přeprac. 1985), Bratři (1985), Sedm lásek (1985, rozšíř. s tit. Arboretum, 1987), Terezka a Majda na horách (pro děti, 1987) a Co se stalo... (1988). Je zastoupena v řadě samizdatových sborníků: Hodina naděje. Almanach české literatury 1968–1978 (1978), Hlasy nad rukopisem Českého snáře (1981); Danny je náš (Josefu Škvoreckému, 1984); Na střepech volnosti: almanach české poesie (1987); Světlá lhůta (Jiřímu Grušovi, 1988) aj. – Pro Československou televizi napsala pod manželovým jménem sedmidílný seriál Piesočná potvorka (Bratislava 1979, na námět Edith Nesbitové) a inscenaci pro děti Petra a Pavla (1983, literární scénář rovněž pod jménem režiséra Josefa Platze). Jana Marková o ní natočila televizní dokument Poezie v surovém stavu (1991; sc.+ r. Jana Marková). – Eva Jelínková zdramatizovala pro rozhlas její povídku Dům (prem. 1993, r. Jiří Hořčička). Jako rozhlasové monodrama byla zpracována též povídka Dopis (1995, r. Jana Rudlová). V roce 2010 bylo odvysílány její vzpomínky v rámci rozhlasového pořadu Osudy (připr. Eva Ocisková). – Úvodní kapitolou přispěla do publikace Petra Příhody Ztracené dějiny, česky 1990 (zkrácené vyd. z něm., zde s tit. Verlorene Geschichte, Köln am Rhein 1985, foto J. Platz), podepsané společným pseudonymem František Jedermann.– Za exilové vydání prozaického souboru Křížová cesta kočárového kočího (1979) obdržela Cenu Egona Hostovského.

 

Celek tvorby Edy Kriseové, která původně začínala jako novinářka a reportérka, se vztahuje k uchopení lidského údělu v osobní i společenské rovině. Její knižní debut Já & ponsko spadá do žánru cestopisné prózy, komponované jako kaleidoskop osobních postřehů, prezentující celek v charakteristickém detailu. Beletrii se autorka začala soustavně věnovat na začátku sedmdesátých let, kdy jako dobrovolnice vypomáhala v psychiatrické léčebně v Želivě. Tato zkušenost se stala výchozí námětovou rovinou zralého prozaického debutu Křížová cesta kočárového kočího. Pozornost je zde upřena k osudům lidí dožívajících v izolaci a na okraji zájmu svého okolí, kteří jsou vylíčeni nejen jako groteskní figurky, ale především jako postavy s osobní důstojností, jejichž duševní labilita a psychická vyšinutost je důsledkem obecné ztráty mravního řádu ve společnosti. Od dílčího údělu vyprávění směřuje k příčinám opuštěnosti a individuální osudy povyšuje do nadčasové roviny, v níž se absurdita paradoxně stává realitou, a ti, kteří neunesou hranice totalitního mechanismu, se mohou jako blázni cítit svobodnější. Možnost vykoupení pak autorka nachází v empatii, stojící v opozici k pragmatické malosti, společensky tolerovaném pachtění po materiálních statcích a osobních výhodách. Střídáním různých vypravěčských, jazykových a stylových rovin, mísením reálného a fantaskního světa Kriseová už ve své povídkové prvotině podává výpověď téměř dokumentární, zároveň však velmi stylizovanou a plnou básnivosti. S využitím slovní komiky, volného asociativního řazení představ, vědomí a podvědomí, se autorka ke stejnému námětu a tematice obrací v knihách Klíční kůstka netopýra a Sluneční hodiny stejně jako v pozdějším souboru próz Co se stalo.... Ireálný svět, romantizující tajemství hrůzy, smrt a zánik i reminiscence z dětství charakterizují prózy, v nichž se Kriseová soustředí na postihnutí emocionální rozkolísanosti milostných snů a citových krizí (Ryby raky; Pompejanka; Arboretum) a vypráví příběhy o různých podobách a formách lásky v kontextu českých dějin 20. století (Tři novely), o nenaplněných ženských životech, o chápající láskou vyrovnávaných zklamáních, překračujících hranice času (Perchta z Rožmberka aneb Bílá paní) i jednotlivých zemí a národností (Misericordia; Kočičí životy /zasazené do prostředí volyňských Čechů na Ukrajině/). V románu Mezi pannou a babou jsou propojené osudy žen několika generací jednoho rodu prostředkovány s důrazem na vizualitu a pomalu plynoucí tempo vyprávění, připomínající žánr tzv. živých obrazů.
Kriseová se věnovala rovněž tvorbě pro děti. V knihách z této oblasti se snaží vést dětské čtenáře k přemýšlení o smyslu života, k vzájemné toleranci a solidaritě a vztahu k přírodnímu řádu (Prázdniny s Bosonožkou, Terezka a Majda na horách).
Charakteristickým znakem autorčiných knih stojící mimo žánr beletrie v úzkém smyslu slova je propojení reportážní a literární formy a důraz na autenticitu vypovídajícího subjektu. Platí to jak pro biografii Václava Havla, vydanou poprvé na počátku devadesátých let a podruhé v revidované a rozšířené podobě tři roky po autorově smrti, tak pro cestopisnou prózu, k níž se Kriseová vrátila v novém tisíciletí. Eseje čerpající z jejích návštěv Indie (Čísi svět) jsou obohaceny o úvahové pasáže a reminiscence vztahující se k vlastnímu životu i k dějinným peripetiím. V literárním zpracování zážitků z jihovýchodní Afriky Kriseová spojila emocionálně zabarvené komentáře o tamější přírodě, lidské mentalitě a sociální problematice s pokusem vyfabulovat příběh reálné postavy mladé Češky, která se v devadesátých letech 19. století vydala pěšky z Kapského města s úmyslem dojít až do Káhiry a odtud se dostat zpátky do Evropy (Necestou slečny H. a dnešní Afrikou). Introspektivně založené reflexe pobytů v Africe a jihovýchodní Asii se prolnuly se vzpomínkovým diskursem (vztahujícím se mj. i k psaní knih) v knize Duši, tělo opatruj, tematicky zarámované duchovním hledáním (ovlivněným východními naukami) a titulní ideou bytostného propojení těla a duše. V prozaickém souboru Mluvící hora se k podobně zaměřeným textům, ozvláštněným oscilací mezi pohledem z vnitřní (ich-forma) a sebe-zcizující (er-forma) perspektivy, přidávají do domácího prostředí zasazené povídky, vracející se prostřednictvím svých hrdinů k politickým zločinům a tragédiím 20. století.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Já & ponsko (cestopis, 1968, in Putování bez fraku spolu s texty: O. Mohyla: Belgická skripta + V. Miltner: Z Púny do Púny); Křížová cesta kočárového kočího (PP, Toronto 1979; 1990); Klíční kůstka netopýra a jiné povídky (Toronto 1982, obsahuje PP ze smz. souborů Klíční kůstka netopýra a Sluneční hodiny; 1994 rozšíř. o PP Bratři a Milost s tit. Klíční kůstka netopýra); Prázdniny s Bosonožkou (P pro děti, Londýn 1985; 2007); Arboretum (PP, Kolín n. R. 1987; rozšíř. 1991); Terezka a Majda na horách (P pro děti, Londýn 1988; 1992); Pompejanka (P 1991, něm. s tit. Die Pompejanerin, Hamburg 1980); Ryby raky (P 1991); Co se stalo... (PP, Toronto 1991; 1994); Sluneční hodiny (PP 1992); Kočičí životy (R 1997); Misericordia (P 1999); Perchta z Rožmberka aneb Bílá Paní (přeprac. stenojmenného smz. titulu, 2001); Čísi svět (EE 2004); Jméno, Milost, Ráchel. Tři novely (PP 2007, s tit. Tři novely 2008); Necestou slečny H. a dnešní Afrikou (cestopis, 2010); Duši, tělo opatruj (EE a vzpomínky, 2014); Mezi pannou a babou (R 2018); Mluvící hora (PP 2020).
Ostatní práce: Prag (něm., průvodce, München 1984, s P. Kohoutem, pod pseud. Albert Neumann; přeprac. a vyd. pod vlastním jm. 1991); F. Jederman (společný pseudonym): Ztracené dějiny (něm s tit. Verlorene Geschichtre, Köln 1985, s P. Příhodou, foto J. Platz, ed. J. Gruša, české zkrác.vyd. 1990); Václav Havel: Životopis (1991; rozšíř. a revid. 2014); Prag. Einst Stadt der Tschechen, Deutschen und Juden (něm., soubor textů a fotografií, München 1993, s J. Grušou a P. Pithartem); Praha–Lucern, kronika jednoho přátelství /Prag–Luzern 1968–1989, Chronik einer Freundschaft/ (fotografická publikace, 1996, foto O. Škácha, text B. Leuthold, A. Kliment, J. Gruša aj.).
Příspěvky ve sbornících, almanaších a antologiích: Hodina naděje. Almanach české literatury 1968–1978 (Toronto 1980; něm. s tit. Stunde namens Hoffnung. Almanach tschechischer Literatur, Luzern 1978); The Writing on the Wall (Princeton 1983); Mein Lesebuch (Frankfurt am Main 1983); Verfemte Dichter (Köln am Rhein 1983); Doba páření (Toronto 1986); Generace 35–45 (Mnichov 1986); Na střepech volnosti (Mnichov 1989; 1991); Aus zwanzig Jahren Finsternis. Tschechische und slowakische Erzählungen 1970–1990 (Wien 1991); Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře (1991); Zur Poetik und Rezeption von Božena Němcovás "Babička" (Wiesbaden 1991); Good-bye, Samizdat (Evanston 1992); Slepice v klubu (srbsky, Beograd 1994); Pragerinnen. Texte von Prager Autorinnen aus dem 19. und 20. Jahrhundert (Praha 1997); Deutsch-Tschechischer Almanach 2000/Česko-německý almanach 2000, sv. 2 (2000); Transdisciplinární gratulovník k 60. narozeninám Ivana M. Havla (2000); Ve službách společné věci = Im Dienst gemeinsamen Sache: Wolfgang Scheur a Praha 1981–1989 = Wolfgang Scheur und Prag 1981–1989 (2001); Možná mi porozumíš (2004); Kultura v médiích: Prezentace a reflexe umění (2004); Neviditelné příběhy (2007); Agos: modern european writers in Filipino (Filipíny, Mandaluyong 2018); To už se nikdy nebude opakovat [2020].
Uspořádala a vydala: Encyklopedie mladé ženy (1972, přepr. a dopl. 1978).

LITERATURA

Studie a články: Z. Rotrekl: Danse macabre. Zamyšlení nad problematikou jedné knihy, Studie (Řím) 1982, č. 6, též in Obsah (smz). 1982, září, též in Akord 16, 1990/1991, č. 1, též in Z. R., Barokní fenomén v současnosti (1995), též in Z. R., Skryté tváře (2005); H. Kosková in Hledání ztracené generace (Toronto 1987; přeprac a doplněné vyd. 1996); J. Hrabáková: E. K. – Křížová cesta kočárového kočího, in Český dekameron (1994); R. Sarah: E. K. From Nonperson to Presidential Biographer, The Prague Post 1994, č. 45, příl. Night & Day, s. 20; J. Zizler: E. K.: Klíční kůstka netopýra, ČL 1994, č. 5 (nezařazená interpretace pro sb. Český Parnas); J. Pechar: Hranice lidského rozumu v prózách E. K., in Nad knihami a rukopisy (1996); S. Machonin: „Jak jsem to četl já“ (výběr z dopisů S. M. L. Procházkové a E. K. k jejich prózám), RR 1997, č. 34; A. Zachová: Generační souvztažnost ženských hrdinek v české literatuře posledních desetiletí, in Język i literatura czeska u schyłku XX wieku = Český jazyk a literatura na sklonku XX. století (sb. Wałbrzych – Ostrava 2001); A. Zachová: "Dcery otcovy" a ztracené matky. Hledání matek v české próze posledních desetiletí psané ženami, in V bludném kruhu. Mateřství a vychovatelství jako paradoxy modernity (sb. 2006); P. Hnilička: Dům na pomezí balady a hororu, Týdeník Rozhlas 2015, č. 44; V. Sixta: Václav Havel a jeho zápletky. HOP: Historie – Otázky – Problémy 2016, č. 1; M. Halamová: Eda Kriseová v exilové perspektivě 80. let 20. století, in „Vše rozpadá se, střed se zevnitř hroutí“: lomy, vertikály, refrakce (sb. 2017); M. Halamová: Počátky tvorby Edy Kriseové, in Excentrici, ironici, outsideři ve středoevropské moderní kultuře (sb. 2019); M. Halamová: Tvorba Edy Kriseové na stránkách samizdatového časopisu Obsah, in Znormalizováno: Československo v letech 1978–1985 (sb. 2020); K. Hvížďala: Reportérka, která se naučila fabulovat. Neviditelný pes [online] 1. 8. 2020.
Recenze: Prázdniny s Bosonožkou: M. Šimečka, Obsah (smz.) 1985, říjen; I. B. (= I. Binar), Svědectví (Paříž) 1986, č. 77; A. Veselá, Tvar 1990, č. 27 * Terezka a Majda na horách: N. Sieglová, Komenský 115, 1990/1991, č. 2 (též ad Prázdniny s Bosonožkou); J. Wiendl, NK 1993, č. 6; T. Randák, LidN 1. 4. 1993, příl. Národní 9; K. Steinhauserová, LitN 1993, č. 26; H. Šmahelová, ZM 1993, č. 2; M. Uhlířová, Duha 1993, č. 2 * Křížová cesta kočárového kočího: -khv- (= K. Hvížďala), Svědectví (Paříž) 1986, č. 77 (rec. něm. vyd.); V. Sůva, NK 1990, č. 28; P. Bílek, LidN 18. 7. 1990; (va) (= V. Šibrava), LD 18. 7. 1990; J. Hájková, Svobodný zítřek 1990, č. 43; J. Přibáň, Tvar 1990, č. 35; B. Dokoupil, Tvorba 1990, č. 41; K. Komárek, Akord 16, 1990/1991, č. 7; J. Olič, Fragment K, 1991, č. 1; M. Exner, Severočeský dialog 1991, č. 3; J. Temme, Prager Zeitung 1992, č. 1/2 * Arboretum: V. Písecký (= J. Čulík), Proměny (New York) 1988, č. 4; V. Novotný, MFD 8. 11. 1991; M. Petříček, NK 1991, č. 42; J. Zizler, Tvar 1991, č. 24; M. Exner, SvSl 5. 3. 1992 * Co se stalo: J. Lukeš: LidN 9. 4. 1991, příloha Národní 9, č. 15; V. Šibrava, NK 1994, č. 9; A. Haman, LitN 1994, č. 16 * Pompejanka: (luk) (= J. Lukeš), LidN 16. 12. 1991; V. Píša, Tvar 1991, č. 51–52 (též ad Arboretum) * Ryby raky: V. Novotný, MFD 18. 7. 1991; P. Švanda, LD 27. 7. 1991 * Václav Havel: P. Nový, MFD 17. 5. 1991; P. Švanda, LD 30. 5. 1991; P. Janáček, LidN 5. 6. 1991; J. Peňás, OD 20. 6. 1991; J. Chuchma, Tvar 1991, č. 28; S. Machonin + V. Prečan (též in V kradeném čase /1994/) + V. Just, LitN 1991, č. 33 (k tomu polemika R. Krejčík, Tvar 1991, č. 36); K. Komárek, Akord 17, 1991/92, č. 5; L. Zimskind, Prognosis Weekly 1994, č. 20, příl. Rewiew; P. Fischer, Hospodářské noviny 14. 11. 2014; M. Havelka, Soudobé dějiny 2015, č. 3/4 * Sluneční hodiny: M. Petříček, NK 1993, č. 4; P. Švanda, LD 17. 3. 1993; B. Svadbová, Tvar 1993, č. 33–34; V. Střebský, Prager Zeitung 1993, č. 7 * Prag – Stadt mit einer lebendingen Vergangenheit: T. Krzenck, Prager Zeitung 1993, č. 20 * Klíční kůstka netopýra: J. Wiendl, SvSl 21. 6. 1994; J. Beneš, Denní Telegraf 9. 7. 1994, příl Telegraf na neděli; J. Peňás, MFD 19. 7. 1994; B. Svadbová, Tvar 1994, č. 17 * Kočičí životy: L. Sedláková, NK 1997, č. 25; J. Mlejnek, LidN 16. 8. 1997, příl. Národní, č. 33; J. Chuchma, MFD 2. 7. 1997; P. Hanuška, Tvar 1997, č. 15; J. Lukeš, Týden 1997, č. 22; J. Peňás, Respekt 1997, č. 32; J. Popiolek, Knihkupec 2023, č. 3, dostupné též zde * Misericordia: A. Haman, LidN 1. 9. 2000, s. 20; F. Tomáš, Právo 1. 3. 2000, s. 5; Z. Štipl, Tvar 2000, č. 5 * Perchta z Rožmberka aneb Bílá paní: A. Haman, LidN 14. 3. 2001; J. Šiklová, Mosty 2001, č. 10; M. Ditrichová-Bednářová, NK 2001, č. 19 * Čísi svět: A. Haman, LidN 10. 11. 2004; M. Jungmann, LitN 2004, č. 46; J. Lukavec, iLiteratura [online] 2. 2. 2013 * Jméno. Milost. Ráchel. Tři novely: V. Karfík, Respekt 2007, č. 46; A. Burda (= P. Janoušek), Tvar 2007, č. 17; J. Milon, LitN 2007, č. 51; M. Ljubková, A2 2008, č. 2 * Necestou slečny H. a dnešní Afrikou: J. Peňás, LidN 22. 12. 2010, též Lidovky.cz [online] 22. 12. 2010; J. Brabec, Respekt 2011, č. 3; B. Čiháková, A2 2011, č. 17 * Duši, tělo opatruj: K. Kubíčková, MFD 13. 9. 2014; P. Smítalová, Instinkt 2014, č. 47; J. Chuchma, LidN 7. 1. 2015 * Mezi pannou a babou: V. Novotný, Dobrá adresa [online] 2018, č. 10; M. Halamová Listy 2019, č. 1 * Mluvící hora: R. Kopáč, LidN 19. 7. 2021; M. Halamová, Tvar 2021, č. 15; A. Palán, Aktuálně.cz [online] 2. 1. 2022; A. Šrámková – D. Pfeiferová, iLiteratura [online] 4. 5. 2022.
Rozhovory: J. Čulík ml., Proměny (New York) 1990, č. 4; P. Flanderková, Studentské listy 1990, č. 14; L. Svobodová, NK 1990, č. 12; I. Gerová, Svobodný zítřek 1990, č. 17; E. Střížkovská, Český dialog 1991, č. 12; M. Tyrlík, MSD 18. 1. 1992, příl. Na víkend; J. Rejžek, Tvar 1993, č. 31–32; N. Macurová, Tvar 1995, č. 5; M. Marková in Olga Havlová a ty druhé (1996); J. Červenková, Tvar 1999, č. 20; J. Kašpar, Právo 3. 8. 2000, příl Salon č. 178; M. Platzová, Xantypa 2001, květen, s. 50; L. Bělunková, LitN 2004, č. 14; M. Haugová, Mosty 2005, č. 2; P. Kotyk in Deset tisíc změn se znovu mění. Dno všeho vrchol prázdnoty. Rozhovory a promluvy českých literátů z let 1990–1995 (2008); A. Lukeš, LitN 2012, č. 39; A. Plavcová. LidN 14. 11. 2014, příl. Pátek; P. Kourová, Xantypa 2014, prosinec; J. Dražan – J. Pergler: Náš Václav Havel (2016); J. Hrabě, Vital 2015, č. 4, též zde; M. Linková – N. Straková – H. Tenglerová – B. Nyklová – A. Ortenová, N. Fárová a M. Pánková in Bytová revolta: jak ženy dělaly disent (2017); M. Švehla, Respekt speciál 2018, č. 2; I. Adamovič, Deník N 22. 7. 2021.
Archiv: LA PNP: Osobní fond. Zpracováno v 1. stupni evidence.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografické databáze ÚČL AV ČR
Literární archiv Památníku národního písemnictví
Autor hesla: Blanka Svadbová (1995); Věra Brožová (2008); Veronika Košnarová (2023)
Aktualizace hesla: 9. 8. 2023 (vk)
Aktualizace bibliografie: 9. 8. 2023 (vk)
 
zpět na hlavní stranu