Antonín  MOKREJŠ

Těžištěm rozsáhlého vědeckého díla Antonína Mokrejše je problematika vztahu filozofie, života a umění. Ve svých pojednáních se však věnuje i otázkám z oblasti sémiotiky, teorie poznání, ontologie, teorie a dějin umění, teorie literatury, literární kritiky, sociologie a filozofie politiky. Mokrejšovo filozofické myšlení se opírá o pevnou metodologickou základnu, kterou tvoří především fenomenologie, hermeneutika a některé strukturalistické principy.
Jako filozof zastával v období druhé poloviny padesátých a na počátku šedesátých let pozici tzv. autentického marxismu, dovolával se návratu k pracím mladého Karla Marxe a reinterpretace Georga Wilhelma Friedricha Hegela. V tomto duchu se věnoval i problémům filozofie politiky a duchovního stavu soudobé české společnosti. Za sílícího vědomí neuspokojivosti marxistického výkladu světa se později analyticky vyrovnával se stanovisky existencialismu (zejména s filozofií Jean-Paula Sartra) a soustředil se na fenomenologii. Tato Mokrejšova odborná orientace se promítla do jeho knihy Umění, skutečnost, poznání, v níž překonával marxistické pojetí umělecké tvorby jako odrazu reality. Charakteristiku umění odvíjel nikoli od strukturní povahy uměleckých výtvorů, ale od pojmu skutečnosti jako veličiny, k níž se umění tvořivě vztahuje, stává se její komponentou a vůči níž nabývá duchovně orientující funkce. Na tuto práci Mokrejš navázal rozsáhlou studií Fenomenologie a problém intersubjektivity, v níž na širokém pozadí fenomenologie Edmunda Husserla objasnil jeden z centrálních motivů jeho filozofie, otázku dynamické konstituce lidského já a jeho kontaktu s jinými subjekty. V sedmdesátých letech pracoval na rozsáhlé studii Interpretace moderního umění jako filosofický problém, která byla nejprve publikována na pokračování v samizdatových sbornících Nacházení, ve zkrácené podobě pak vyšla v polovině devadesátých let pod názvem Filozofie a život – život a umění. Inspirován F. X. Šaldou a Friedrichem Nietzschem a jejich názorem, že umění patří mezi základní a podstatné projevy života, Mokrejš rozvinul své úvahy o globálních intencích života jako tvořivosti, pohybu od nevědomí k sebeuvědomění, jako rozvoji a vzestupu. Tyto reflexe, které se v zárodečné podobě objevují již v jeho první knize, se staly úběžníkem téměř všech jeho dalších prací. Kniha Umění. A k čemu? je stručným úvodem do filozofie umění. Mokrejšův přístup k umění se zde odvíjí od postojů a témat moderní posthusserlovské fenomenologie.
Vedle fenomenologie se Mokrejš již od šedesátých let minulého století zabývá i hermeneutikou. Ve studii Hermeneutické pojetí zkušenosti v návaznosti na Gadamera zdůrazňuje, že zkušenost má dialektický charakter. Zajímá ho přitom nejen univerzální podoba struktur hermeneuticky pojaté zkušenosti, ale také hermeneutická analýza zkušenosti v umění. Nejvýznamnějším výsledkem Mokrejšova dlouholetého zájmu o filozofii Friedricha Nietzscheho se stala monograficky pojatá kniha Odvaha vidět. Nietzsche je zde představen jako filozof, který ve své výzvě k znovupromyšlení celé západní duchovní tradice i otázek pravdy a v celém svém důrazu na neiluzivní přístup k realitě potvrzuje (navzdory vnější rozpornosti) názorovou logiku svého vlastního postoje a zároveň otvírá moderní éru uvažování o člověku a světu. Z velkých postav dějin estetiky se Mokrejš zajímal zvláště o fenomenologicky orientovaného Romana Ingardena. Přeložil a rozsáhlým doslovem doprovodil Ingardenovu práci Umělecké dílo literární. V řadě studií analyzoval dílo F. X. Šaldy, jemuž věnoval i knihu Duchovní svět F. X. Šaldy, v němž zrekonstruoval myslitelskou soustavu tohoto kritika a rozpoznal v ní myšlenkově svébytné rozvedení mnoha podnětů nietzscheovských. K základním problémům fenomenologie se vrátil v knize Husserl a otázka „Co je normální“?. Ústřední rovinou práce je výklad Husserlovy filozofie, který doplňují úvahy o možnostech a podnětech fenomenologie pro soudobé postmoderní myšlení.
Konkrétní aplikaci moderní fenomenologie v oblastech sociologie a filozofie politiky představuje kniha Veřejnost. Skutečnost – iluze – fikce, v níž Mokrejš sleduje podobu a proměny politického života společnosti. Veřejnost chápe jako dějinně proměnlivý útvar života konkrétního společenství, jenž určuje to, co je viditelné pro všechny. Podrobně analyzuje vztah veřejného a soukromého prostoru, fenomén módy a tabu v moderní společnosti. Obdobným směrem se ubírají i jeho úvahy v pojednání Duchovní ráz naší doby. Hluboká duchovní krize současnosti spočívá ve ztrátě tradičních vzorů a jistot, ve vyprázdnění hodnot, které dlouhodobě utvářely západní myšlení a kulturu. Ve třech kapitolách zde Mokrejš rozebírá současný duchovní horizont (vztah moderna − postmoderna, proměnu užití pojmů pravda, identita, závaznost, odpovědnost atd.), úkoly a možnosti soudobého filozofického myšlení a povahu liberální společnosti. Mokrejš přistupuje k filozofii nejen jako k nástroji kritického myšlení, ale především jako k činnosti, která rozvíjí a obohacuje lidský život. Nezastupitelné místo má v jeho díle také akcent mravně-duchovní, jenž dominuje jeho poslední práci věnované problematice přirozeného jazyka, zkoumané v kontextu sociálním (Jméno – objev a zmizení věci).