Slovník české literatury po roce 1945
Jana KNITLOVÁ
* 19. 10. 1942, Praha
Prozaička, dramatička, autorka rozhlasových her, filmová a televizní scenáristka
Rozená Poslušná. Manželka spisovatele
Oldřicha Knitla. Narodila se v rodině advokáta. Po jedenáctileté střední škole (maturita 1959) studovala na DAMU režii a dramaturgii. Absolvovala 1965 režií Lorkovy Krvavé svatby a první poloviny hry
Ivy Janžurové Holčičí improvizace. Jako zpěvačka a herečka působila pod rodným jménem v
Semaforu (1960), v divadle
Paravan (1960 a 1963) a v literární kavárně
Luxor (1963–64). Dále účinkovala v pražském zájezdovém divadle Zuzany Kočové Maringotka (1964–65). 1965 byla pomocnou silou v bufetu Metro. Publicisticky přispívala do rozhlasového pořadu Mikrofórum, jako reportérka působila v
Čs. televizi. 1967–74 byla lektorkou a později dramaturgyní v Divadle Jiřího Wolkra, 1974–89 dramaturgyní a scenáristkou Filmového studia Barrandov (skupina filmů pro děti a mládež Oty Hofmana), poté ve svobodném povolání. Příležitostně se uplatnila i jako divadelní režisérka. V současné době režíruje rozhlasové pořady na stanici Český rozhlas 3 – Vltava. Od 1994 pracuje pro Bílý kruh bezpečí – také jako jednatelka pražské poradny a odborná konzultantka na lince domácího násilí (ve spolupráci s tímto občanským sdružením natočila 1998 pro Českou televizi šestidílný autorský dokument o obětech trestných činů), v rámci občanského sdružení Audabiac – uměním ke svobodě se věnuje projektu zaměřenému na rozvíjení tvůrčí fantazie dětí z dětských domovů.
Převážně divadelní publicistikou přispěla do periodik
Kulturní tvorba, Mladý svět, Mladá fronta a Literární měsíčník, na počátku 90. let pak do deníků Metropolitan a Práce; eseje otiskovala v
Listech a
Světě a divadle. – Napsala rozhlasové hry: Kdo miluje dobrou knihu (1974), Vinna je Nina (1976), Až překročím práh tohoto domu (1976, s
Oldřichem Knitlem), Nejzazší citu mez (1978, s
Oldřichem Knitlem), Rány vítězů (1979), Tak dnes večer (1980), Doktor Kuklín a vzácné kovy (příběh ze seriálu Jak se máte Vondrovi?, 1980); Písničky (1998); Záhady zahrad (2005); pro děti: Tužka s Mikymauzem (1984), Hvězdná blecha (1986, s
Oldřichem Knitlem), Hodina mezi psem a andulkou (1987), Neptej se a skákej (1989, s
Oldřichem Knitlem), Lyžování s prababičkou (1. díl 1989, 2. díl 1994), Nesnese se se sestrou (pro ml.,1993), Rádio Bubu (1994), Bota jménem Melichar (1998, podle vlastní stejnojmenné prózy), Skoč tam! (2007). 1992 adaptovala pro rozhlas svou divadelní hru Soukromá derniéra. Pro
Čs. rozhlas připravila rovněž řadu dramatizací: Zlatý řetěz (1973, podle Alexandra Grina), Příběhy Pata Hobbyho (5 dílů, 1992, podle Francise Scotta Fitzgeralda), Podfukářská série (7 dílů, 1993, podle O’Henryho), Vánoce na objednávku (1996, podle O’Henryho), Rozum a cit (9 dílů, 2001, podle Jane Austenové), Fitzgeraldovi – takový krásný pár (2007, podle Francise Scotta Fitzgeralda) aj., z nichž některé byly určeny dětem: Bratři Lví srdce (2 díly, 1991, podle Astrid Lindgrenové), Nevěsta pro čaroděje (2005, podle Evy Ibbotsonové), Tajemství třináctého nástupiště (2006, podle Evy Ibbotsonové) aj. Jevištně upravila a režírovala rozhlasovou hru
Milana UhdehoVelice tiché Ave (1990). Je autorkou scénářů k hraným filmům Krakonoš a lyžníci (1980, režie
Věra Plívová-Šimková), Malinový koktejl (1982, režie
Ladislava Sieberová), Bota jménem Melichar (1983, režie
Zdeněk Troška) a scénáře ke krátkému filmu Díváme se divadlem (1988, režie
Jitka Pistoriusová).
Čs. televizí byla 1979 převzata Noc k otvírání studánek v provedení
divadla Rokoko; pro
Českou televizi napsala scénář k pohádce O princezně se zlatým lukem (2001, režie Rudolf Tesáček) a k inscenaci Dva na schodišti (2007, režie Kryštof Hanzlík) a adaptovala prózy
Bernarda Malamuda (Německý uprchlík, 1994, režie
Viktor Polesný), Guy de Maupassanta (Hodiny od Fourniera, 1995, režie
Jiří Chlumský), Josefa Škvoreckého (Eine Kleine Jazzmuzik, 1996, režie Zuzana Zemanová), Charlese Deulina (O třech ospalých princeznách, pro děti, 1998, režie Svatava Simonová), Williama Somerseta Maughama (Poklad pana H., 1998, režie Karel Smyczek), Francise Scotta Fitzgeralda (Berenika stříhá vlasy, 1998, režie Viktor Polesný), Jana Vladislava (O princezně z Rimini, 1999, režie Ludvík Ráža), Stanleyho Ellina (Specialita šéfkuchaře, 2000, režie Lucie Bělohradská), Edgara Allana Poea (Vrah jsi ty!, 2003, režie Lucie Bělohradská)
Tvorba
Jany Knitlové zahrnuje jak rozhlasové a divadelní hry, tak prózu pro dospělé i pro děti. Již ve svém prvním samostatném dramatickém díle (Sekyra na studánky), odehrávajícím se během silvestrovské noci, se Knitlová soustředila zejména na vztahy mezi mužem a ženou, morální konflikty a problematiku hledání životní orientace a formování osobnosti; obdobnou tematiku zpracovala i v komedii Neviditelný spratek. Principu divadla na divadle využívá hra o dvojici herců na útěku před fašismem z Německa (Soukromá derniéra); do historické látky zde autorka transponuje otázky po smyslu života, cti a zrady i proměňujícího se vztahu ke ztracené vlasti. Prózy Jany Knitlové zpravidla s nemalou didaktičností variují typická témata ženské literatury; příběhy o cestě za štěstím a láskou jsou pojaty jako postupné vyzrávání energické, ztřeštěné, lehkomyslné a ambiciózní hrdinky (vždy spjaté s divadlem) k sebekritickému poznání, sebekázni a statečnosti. Znalostí prostředí, ironickým nadhledem, slovní a situační komikou překračují však úroveň prvoplánové banality a popisnosti (Talent na Julii). – Adekvátněji působí autorčina didaktičnost a důraz na mravní hodnoty v její tvorbě pro děti a mládež, asociativně propojující realistické příběhy ze současnosti i historie s pohádkovými motivy (na základě scénářů vzniklé prózy Bota jménem Melichar a Krakonoš a lyžníci).
BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Pohádka z broskvových květů (D, rozmnož., 1971, i prem., s K. Šiktancem, podle korejského lidového vyprávění); Sekyra na studánky (D, rozmnož., 1974, i prem. s tit. Noc k otvírání studánek; prem. přeprac. verze 1978); Talent na Julii (P 1978); Kdo pojede kávovou řeku (P pro ml., 1978); Potvrzení o zrušeném létu (P 1982); Jaké je to u nás doma (leporelo, 1983, ilustrace E. Šedivá); Neviditelný spratek (D, rozmnož., 1983, in J. K. + D. Plichta: Dvě monodramata); Bota jménem Melichar (P pro ml., 1986); Soukromá derniéra (D, rozmnož., 1987, prem. 1985); Krakonoš a lyžníci (P pro děti, 1989); Stoletá holka (P pro děti, 1997).Příspěvky ve sbornících: Kdo sní víc večeří (1974); Prairie Schooner (Lincoln, USA, 1992); Psychosomatický základ veřejného vystupování, jeho studium a výzkum (2000); Deutsch-tschechischer Almanach 2002 (Mnichov 2001).
LITERATURA
Recenze: Pohádka z broskvových květů: ev (E. Vavruška), MF 15. 11. 1972 * Sekyra na studánky (Noc k otvírání studánek): K. Bundálek, Rovnost 11. 10. 1974; V. Sochorovská, MF 14. 11. 1974; J. Procházka, Tvorba 1974, č. 43; J. Tvrzník, MF 18. 3. 1978; šrm (E. Šormová), Dialog (smz.) 1978, č. 6; J. Procházka, Scéna 1978, č. 7–8; Z. Karešová, Čs. voják 1978, č. 11 * Kdo pojede kávovou řeku: M. Veselá, Práce 16. 1. 1979 * Talent na Julii: Š. Vlašín, Pravda (Bratislava) 1. 2. 1979; P. Bílek, LM 1979, č. 8 (přetištěno in J. Adam, P. Bílek, V. Kolár: Sondy, 1981) * Potvrzení o zrušeném létu: J. Lukeš, SvSl 30. 12. 1982; J. Chuchma, Tvorba 1983, č. 23, příloha Kmen * Bota jménem Melichar: L. Dvořáková, ZM 1987, s. 120 * Krakonoš a lyžníci: J. Čeňková, ZM 1990, s. 622 * Stoletá holka: J. Šimůnek, Slovo 1. 12. 1997; M. Šubrtová, Ladění 1998, č. 1.Autor hesla: Blanka Hemelíková (1994)
Aktualizace hesla: 4. 2. 2008
(mvo)
Aktualizace bibliografie: 4. 2. 2008
(mvo)