Jaroslav VOSTRÝ

 Ačkoli psal i o próze, celoživotně je Vostrý úzce spjat s divadlem a s dramatem, přičemž jeho mnohostranné tvůrčí aktivity se vzájemně prolínají a doplňují. Od 60. let se soustavně věnoval divadelní kritice, v níž se zabýval mj. inscenacemi a texty soudobého českého dramatu (Oldřich Daněk, Ludvík Aškenazy, František Hrubín, Ladislav Smoček, Milan Kundera). Již v těchto recenzích projevoval široký rozhled a zájem o obecnější otázky divadelní tvorby. O šíři jeho odborného záběru svědčí rovněž kriticky pojatá monografická studie Člověk ve hře, věnovaná dramatům Leonida Leonova, jeho epice a dramatizacím vlastních próz. Později divadelní praxe Vostrého přivedla k teoretickým analýzám předpokladů a povahy herecké a režijní stránky dramatické a divadelní tvorby. S oporou v názorech ruských divadelních tvůrců a teoretiků (Konstantin Sergejevič Stanislavskij, Sergej Michajlovič Ejzenštejn aj.) objektivizoval vlastní zkušenosti s jevištěm a herci do souhrnnějších reflexí, publikovaných časopisecky (zejména v Amatérské scéně), v metodických příručkách, studiích a vysokoškolských skriptech (Předpoklady hereckého projevu, O hercích a herectví, Režie je umění aj.). Ve všech pracích o divadelním umění se Vostrý přitom stále vrací k jediné ústřední otázce: ptá se po podstatě dramatičnosti, dramatického myšlení a postoje ke světu. Za jeho pravý projev považuje ztvárnění nejisté, kolizní a rizikové situace, v níž je člověk nucen jednat a rozhodovat se. Takto chápanou situaci obsahuje drama jako text, ale dále ji rozvíjí složka herecká a režijní, a to na cestě za zformováním výsledného, esteticky svébytného smyslu inscenace. Opřen o tradici evropské dramatiky (starořecké drama, William Shakespeare, Anton Pavlovič Čechov), vynesl také svůj soud nad oficiálně uváděnými divadelními hrami 80. let (Drama a dnešek). Z potřeby shrnout zkušenosti z působení v divadle, s nímž byl nejúžeji spjat, vznikla na počátku druhé poloviny 90. let monografie o herci Petru Čepkovi a studie Činoherní klub 1965–1972. V monografii o Zdeňku Štěpánkovi pak zdůraznil jeho mimořádný význam pro dějiny českého herectví 20. století. – S teoretickými pracemi a názory úzce souvisejí a jejich významný pandán tvoří Vostrého početné dramatizace, adaptace a posléze i jeho vlastní dramata. Výchozími dramatizacemi, napsanými spolu s Alenou Vostrou (Zločin a trest, Candide aneb Optimismus), spoluvytvářel programovou snahu Činoherního klubu o neideologické divadlo groteskního realismu. Z úhrnu jeho dramatizací a adaptací je pak patrné, že ho přitahují především díla s dramaticky archetypálními situacemi, v nichž člověk překračuje nepsané zákony lidského světa a nese za to odpovědnost i následky. Z inspirace staršími divadelními texty a epochami vznikala také jeho vlastní, převážně komediální dramata. Mimořádného ohlasu nabyla hra z konce 70. let Tři v tom, rozvíjená podle principů komedie dell’arte. Z pozdějšího období vyniká podobně žánrově orientovaná, leč vážně laděná hra Lotos na mrazu.