Ema ŘEZÁČOVÁ

 Před rokem 1945 Řezáčová publikovala dvě prózy zachycující na základě osobní zkušenosti novinářské a nakladatelské prostředí a pokoušející se na pozadí starších schémat o nesentimentální typ „moderního dívčího románu“ (Špička chce k novinám) i o satiru (Čertovo kolo); znaky čtenářsky přístupné, výchovně vzdělávací četby pro ženy a dívky nese rovněž poválečný román Radostná událost s tématem mateřství. Od druhé poloviny 40. let byl autorčin trvalý důraz na didaktickou a výchovně vzdělávací funkci literatury posílen jejím přihlášením se do řad umění socialisticky realistického a komunisticky angažovaného. Věnovala se žánru budovatelského dramatu a prózy a rozvíjela jeho typické motivy a ideová schémata: kolektivizaci vesnice a „boj s přežitky minulosti“ (drama Tichá vesnice), pracovní hrdinství dělníků na stavbách socialismu (Nový svět, Proudy). Od poloviny 50. let – v souladu s proměnou literární atmosféry – se Řezáčová pokoušela prohloubit společensko-politickou kresbu postav o psychologický rozměr a také rozšířit svůj tematický záběr o rodinnou problematiku a rozpory generační (drama Jana, próza Jeden a druhý); v přímém, jednovrstevném způsobu vypravování přitom autorka nadále kladla důraz na realistický detail prostředí. Třebaže individuální osudy postav včleňovala do hodnotově a priori definovaného kontextu historického a sociálního, stále více se v jejích prózách prosazoval každodenní život a mikrosvět, jakož i ženský pohled na soukromá a morální témata: mateřství, stáří, osamělost, odpovědnost umělecké tvorby (Neznámá v rovnici, Mráz). Tak je tomu také v poloautobiografické pentalogii, v níž Řezáčová na pozadí lehce načrtnutého obrazu společenského dění v Praze od počátku století až do 70. let zobrazuje osobní osudy ženy-spisovatelky. Próza vyjadřuje spisovatelčinu cestu k socialismu a její víru v něj, přitom však nepřekračuje rámec rodinného vyprávění, opět s důrazem na detaily běžných životních situací (Pozlacené dno, Lesklá bída, Tantalovy slasti, Kde přezimují motýli, Modrý vějíř). Optimistický úhel pohledu a snaha o čtenářskou přístupnost určují i prózu Blázen z Horní Dolní, jejímž hrdinou je osamělý horník bojující o lásku a osobní štěstí.