Vladimír NEFF
Prozaik, dramatik a scénárista, překladatel
Pocházel ze známé pražské obchodnické rodiny. Jeho manželkou byla herečka Osvobozeného divadla a autorka divadelních her
Vlasta Petrovičová (1903–1980), syn
Ondřej Neff je spisovatel a publicista. Neff studoval na reálném gymnáziu (1920–24) a obchodní akademii (1924–25) v Praze a na vyšší obchodní škole v Ženevě. Po maturitě (1928) a krátkém volontérském pobytu ve Vídni a Brémách nastoupil 1930 do otcovy prodejny galanterního a kuchyňského zboží v Praze. 1935 se stal redaktorem a cizojazyčným lektorem nakladatelství
Melantrich. Od 1939 až do smrti byl spisovatelem z povolání (s přestávkou na počátku 50. let, kdy byl krátce scenáristou na Barrandově). Žil téměř výhradně v Praze.
Publikoval v
Lumíru,
Lidových novinách,
Literárních novinách,
Rozhledech,
Právu lidu,
Národní práci,
Telegrafu,
Čteme,
ELKu,
Kritickém měsíčníku,
Panorámě,
Květech,
Novém životě,
Kulturní tvorbě,
Plameni,
Impulsu,
Literárních novinách, Světě práce,
Práci,
Literárním měsíčníku,
Tvorbě aj. Od 1936 redigoval s
Karlem Konrádem edici
Nová česká próza v nakladatelství
Bohumila Jandy. Podle Neffova námětu byly natočeny filmy
Minulost Jany Kosinové (1940, r. + sc. J. A. Holman),
Tajemství krve (1953, r. Martin Frič, sc. Martin Frič,
Jan Werich a Otakar Kirchner),
Pochodně (1960, r. + sc.
Vladimír Čech), sám pak napsal scénáře k filmům
Gabriela (1941, r. M. J. Krňanský, sc. +
M. J. Krňanský),
Nikdo nic neví (1947, pod pseud. Petr Nedoma, r.
Jaroslav Mach, sc. + Jaroslav Mach),
Mladá léta (l952, r.
Václav Krška, podle námětu
Jiřího Mareše),
Nezlob, Kristino! (1956, r. Vladimír Čech, podle hry
Vlasty Petrovičové
Střídavě oblačno),
Třináctá komnata (1968, r.
Otakar Vávra, sc. + Otakar Vávra). Podle jeho pentalogie byly natočeny televizní seriály
Sňatky z rozumu (1968) a
Zlá krev (1986, oba r.
František Filip, sc.
Otto Zelenka). Televizní podobu získala také próza
Trampoty pana Humbla (1997, r.
Viktor Polesný, sc. Ivan Hejna). Neffově rodině byl věnován televizní dokument
Konce století u firmy Neff (1999) a pořad z cyklu
Potomci slavných (2002). – Překlad
Dělníků moře Victora Huga podle Lexikonu české literatury ve skutečnosti pořídil Pavel Eisner.
Společným rysem Neffových próz je snaha o tvůrčí využití prostředků a žánrových forem masové četby. V raných detektivkách „proti všem pravidlům“ (
Nesnáze Ibrahima Skály,
Papírové panoptikum,
Temperament Petra Bolbeka,
Lidé v tógách) a v moderních pohádkách a satirách (
Omyl růžového stařečka,
Poslední drožkář,
Vyhnaní z ráje) se tato orientace pojí s rysy hravé fantasknosti a parodičnosti. V psychologických analýzách nezralých postav usilujících o vymanění ze závislosti na měšťanském prostředí (
Malý velikán,
Dva u stolu,
Bůh zbytečnosti) se Neff přiklonil k vážněji pojaté generační anamnéze. Psychologický zájem se znovu spojuje s detektivní zápletkou v
Třinácté komnatě, kde (podobně jako v milostném romanetu
Marie a zahradník) sehrává důležitou úlohu atmosféra pražské Kampy. – V poválečném období Neff směřoval k historickému románu, ale proti dobovému tíhnutí k ilustrativnosti a aprioristické typizaci stavěl osobitou koncepci ironického a jazykově vynalézavého vypravěčství zdůrazňujícího demiurgickou funkci autora a svébytnost románového světa. Uplatňoval přitom znalost filozofických proudů a náhledů (je i autorem
Filozofického slovníku pro samouky) a kladl si otázku po možnostech člověka přemoci rodovou a společenskou determinaci. Se zdarem spojil tyto filozofické aspirace s fabulační invencí zvláště v
Srpnovských pánech, románu o konfliktech mezi drobnou šlechtou a rodícím se měšťanstvem na přelomu 13. a 14. století. Nevzdával se jich však ani ve čtenářsky mimořádně úspěšné kronice dvou pražských podnikatelských rodů, která je založena na představě triadického cyklu úspěšných dědů, průměrných synů a slabošských vnuků (
Sňatky z rozumu,
Císařské fialky,
Zlá krev,
Veselá vdova,
Královský vozataj). Po karikaturně satirické zpovědi konformisty z přesvědčení (
Trampoty pana Humbla) navázal Neff na své literární začátky historicko-parodickou trilogií o neprůstřelném hrdinovi usilujícím uvést svět do souladu se svou představou spravedlnosti (
Královny nemají nohy,
Prsten Borgiů,
Krásná čarodějka). Umělecky má trilogie sestupnou úroveň a hranice konzumní četby plné ztřeštěných situací nepřekročil už ani román
Roucho pana de Balzac.
Beletrie: Nesnáze Ibrahima Skály (P 1933; přeprac. 1941); Papírové panoptikum (P 1934); Temperament Petra Bolbeka (P 1934); Lidé v tógách (R 1934); Malý velikán (R 1935); Poslední drožkář (P 1935); Omyl růžového stařečka a jiné pohádky pro malé i velké (b. d., 1937); Dva u stolu (R 1937); První nálet (D 1937, i prem.); Bůh zbytečnosti (R 1939); Vyhnaní z ráje (R 1939); Pokušitel (D 1940, prem. 1939); Před pultem a za pultem (PP 1940); Soused (D 1941, i prem.); Třináctá komnata (R 1944); Marie a zahradník (P 1945); Mladá léta (film. povídka, 1953, podle námětu J. Mareše); Srpnovští páni (R 1953); Tajemství krve (film. novely, 1955); Sňatky z rozumu (1957, 1. díl románové pentalogie); Císařské fialky (1958, 2. díl); Zlá krev (1959, 3. díl); Veselá vdova (1961, 4. díl); Královský vozataj (1963, 5. díl; první souborné vydání celé pentalogie 1965); Trampoty pana Humbla (R 1967); Královny nemají nohy (1973, 1. díl románové trilogie); Prsten Borgiů (1975, 2. díl); Krásná čarodějka (1980, 3. díl); Roucho pana de Balzac (R 1981); Večery u krbu (vzpomínky, 1986, s O. Neffem).
Překlady: z němčiny: Ernst Sommer: Poslání Tomáše Münzera (1951); z francouzštiny: Victor Hugo: Devadesát tři (upr. pro mládež, 1953); týž: Dělníci moře (upr. pro mládež, 1954); z ruštiny (vše s Vlastou Petrovičovou): Michail Kočněv: Stříbrná příze (1952); Alexej Jugov: Nesmrtelnost (1952), týž: Bojovníci (1955); Jurij Tyňanov: Vosková figura (1958); Tolstoj, Lev Nikolajevič: Živá mrtvola (D, 1959); Jurij Tyňanov: Smrt brejlatého vezíra (1962); Lev Nikolajevič Tolstoj – Georgij Pavlovič Ansimov: Vojna a mír (D, 1976).
Ostatní práce: Filozofický slovník pro samouky neboli Antigorgias (1948; rozšíř. 1970, náklad nebyl distribuován; nové vyd. 1993); Výběr portrétů Wolfganga Amadea Mozarta (textový doprovod, 1970).
Knižně: Vladimír Neff (k šedesátinám, Čs. spisovatel 1969, bibliografii zpracovala S. Mouchová); B. Hoffmann: Vladimír Neff (1982).
Studie a stati: M. Jungman: doslov, in Třináctá komnata (1964); J. Fried: doslov, in Srpnovští páni (1967); J. Pecháček: Současnost historické prózy, Impuls 1968, s. 410; M. Jungmann, doslov in Malý velikán (1969); M. Suchomel in Sborník prací FF brněnské univerzity, řada D 22 (1975); D. Grozdanovičová, doslov in Prsten Borgiů (1977); J. Galík in Acta Universitatis Palackianae, Philologica 44 (1981); B. Dokoupil: doslovy, in Císařské fialky (1986), Zlá krev (1987), Veselá vdova (1988); J. Rulf: Causa Vladimír Neff, Reflex 1998, č. 46.
Recenze: Malý velikán: K. Sezima, Lumír 62, 1935/36, s. 288, též in Mlází (1936) * Třináctá komnata: K. Polák, KM 1945, s. 31 * Marie a zahradník: V. Černý, KM 1946, s. 30 * Sňatky z rozumu a Císařské fialky: M. Suchomel, HD 1959, č. 3, též in Co zbylo z recenzenta (1995) * Zlá krev: M. Jungmann, LitN 1959, č. 51–52; M. Suchomel, HD 1960, č. 3, též in Co zbylo z recenzenta (1995) * Veselá vdova: H. Matoušová (R. Grebeníčková), Plamen 1962, č. 3, též in sb. Pro a proti ‘61 (1962); M. Suchomel, HD 1962, č. 4, též in Co zbylo z recenzenta (1995) * Královský vozataj: A. Haman, Plamen 1964, č. 4; M. Jungmann, LitN 1964, č. 8 * Trampoty pana Humbla: M. Pohorský, Impuls 1968, s. 276, též in Zlomky analýzy (1990); V. Černý, HD 15, 1968/69, č. 13, též in Tvorba a osobnost 1 (1992) a Eseje o české a slovenské próze (1994) * Královny nemají nohy: V. Dostál, Tvorba 1974, č. 9, též in Zrcadla podél cesty (1987) * Prsten Borgiů: M. Veselá, Práce 3. 3. 1976 * Krásná čarodějka: M. Veselá, Práce 3. 9. 1980 * Večery u krbu: J. Lukeš, SvSL 12. 2. 1987; V. Hoffmann, LM 1987, č. 7.
Archiv: LA PNP: Osobní fond uspořádán v 1. stupni evidence.
