Ironický historický román z přelomu 13. a 14. stol., akcentující problematiku lidské svobody a předurčenosti.
Obsáhlý román s autorskou předmluvou je rozdělen do čtyř kapitol (Městečko Kostohryzy, Petr Pudivous, Ortlieb Geunarunge, Praskolův syn) a ty jsou dále členěny na číslované podkapitoly. Dějiště a osoby jsou fiktivní, ale vše je zasazeno do politických a hospodářských poměrů v letech 1293-1318 (úvodní retrospektiva zabíhá ovšem o více než století hlouběji do minulosti). - Zakladatelem srpnovského hradu (kdesi na Benešovsku) je Odolen, který už ve 12 letech zplodil nemanželského syna Petra. Petr vyrůstá u správce kostohryzského dvorce Utěcha, od faráře Čeňka Kojaty získá vzdělání, poté se stane Odolenovým zbrojnošem. Utěchovo vyděračské hospodaření budí nenávist poddaných, kteří za pánovy nepřítomnosti Utěcha zabijí a dvorec vyrabují. Odolen je nepotrestá, ale povýší Kostohryzy na městečko: noví měšťané se musejí zakoupit, nakradené jmění přejde do Odolenových rukou a umožní mu postavit hrad. Zatímco Odolenův druhý syn Epík slouží jako panoš u dvora, Petr (přezdívaný Pudivous) je jmenován kostohryzským rychtářem. Dvojaké postavení levoboka v něm posiluje kazatelské sklony. Když pak v hněvu zabije nového kostohryzského faráře (nestoudného syna opata Ingebranda ze sousedního kláštera), Odolen jej uvrhne do věže a sám opat se postará, aby odtud už nevyšel. Po Petrově smrti Odolen přestane věřit v účelnost života a pro nevolníky, které systematicky vybíjí, se stane vtěleným ďáblem. Epík má v úmyslu otrávit otce jedem, který mu dá bylinkářka Svědirožka, ale v poslední chvíli couvne. Odolen jej pak až do své smrti vězní v hradní komoře. - Bohatý měšťanský soused Ortlieb Geunarunge připraví Epíka o značnou část panství, úskokem jej donutí ke sňatku se svou dcerou Hilburgou a sám si vezme za ženu Epíkovu lásku Katuši, dceru zemana Vesického z chrastinské tvrze. Postava Petra Pudivouse se zatím změnila v legendu, slova jeho kázání žijí dál zejména na Chrastině. Tamní šafář Praskola svazuje "petrovské" hnutí s náboženskými sektami v okolních krajích. Neuspořádané poměry za Jana Lucemburského, kdy Epíkovi poddaní opět trpí Geunarungovou zvůlí, uspíší polarizaci hnutí (potulný student Ciacco vkládá oproti Praskolovi naděje nikoli do všeobecného povstání v daleké budoucnosti, ale do okamžité lokální nápravy věcí za pomoci Katuše a Epíkova syna Křišťana). Když je Praskola odvlečen na Geunarungův hrad Rabeneck, lid obou panství se vzbouří. Za povstání zahyne i Geunarunge. Epíka zabije vlastní rukou Křišťan. Hnutí je nakonec potlačeno vojskem, které přivolají Katuše s Křišťanem. Poslední věty poukazují ke vzpouře valdenských r. 1338 v Jindřichově Hradci: jejími vůdci byli Valentin alias Síla (nemanželský Epíkův syn se Svědirožkou) a valdenský biskup Petr, syn Praskolův.
Základním rysem románu je podvojnost, která prostupuje všemi jeho rovinami. Srpnovští páni jsou historickým románem a zároveň parodií na něj, dobově sakralizované téma sociálních konfliktů je v nich traktováno s ironickým nadhledem, a tím jakoby znevažováno, autorova suverénní znalost dobových reálií i ekonomických procesů a jejich přesný, detailní popis se stýkají s nepokrytou fabulační hravostí, jazyková imitace středověkých kronik a scholastických sporů zpochybňuje sama svou autentičnost stylistickými signály poukazujícími k dnešku. Vše je v románě prostoupeno ironií, Neff oblibou hledá odvrácené, komické a groteskní stránky věcí vážných a závažných. Je to dáno jeho filozofickým relativismem, přesvědčením o tom, že pravda je něco, čeho se člověk nemůže zmocnit jednou provždy. Díky tomuto postoji se Neff ubránil dobovému pojetí historické beletrie jako pedagogického prostředku k šíření jediného "správného" výkladu dějin. Jeho postavy nejsou schematicky vzorné ilustrace historických sil, nýbrž lidé ovládaní vlastními povahami a sledující vlastní zájmy. Jsou často zaskočeni výsledky svých činů, tím, jak je "ďábel zapletl do příčin". V nesouladu jejich záměrů a skutečnosti se ozřejmuje klíčové téma románu, jímž je otázka lidské svobody a determinace. (Na Epíkovu otázku, proč Bůh stvořil ďábla, odpovídá Ciacco: "Protože chtěl člověku dát svobodu." A dodává, že "svoboda je volba" a člověk má v každém okamžiku své existence možnost volby mezi svou zvířecí přirozeností a hledáním vyšších lidských cílů.) - Hlavním médiem, s jehož pomocí je udržován podvojný ráz textu, je autorský vypravěč, vševědoucí a nevyčerpatelný ve své mnohomluvnosti, vyhýbající se patosu a sentimentu, dávající najevo rozkoš z vyprávění a z vlastní demiurgické role. Nadbytek přívlastků, archaizující patina přechodníků, knižních slov a obratů, barokních vsuvek, větvících se souvětí a argumentačních prostředků středověkých traktátů i převádění přímých řečí do výrazového rejstříku vypravěče, to vše dává textu ráz zdánlivé nezávaznosti. Hravost autora-vypravěče pak zvlášť názorně vystupuje do popředí v "ironii děje", v řetězcích osudových "náhod", jimiž jsou stíhány postavy srpnovských pánů i hrabivých kostohryzských měšťanů. Téma svobody tak nachází realizaci i v Neffově pojetí spisovatelské práce jako strhující hry, která nicméně nesmí postrádat noetickou závažnost.
Srpnovští páni představují v díle VLADIMÍRA NEFFA (13. 6. 1909 v Praze - 2. 7. 1983 v Praze) první syntézu dřívějších různorodých tvůrčích rozběhů. Ze začátečnických detektivních parodií (např. Lidé v tógách, 1934) do nich vstoupila autorova záliba v rozmarné nápodobě petrifikovaných žánrových a stylových modelů. V analytických rodinných románech (mj. Malý velikán, 1935) zrál Neffův odpor k pokrytectví a k morálním koncesím založeným na penězích, který se pak projevil v sarkastickém pohledu na přičinlivé hemžení Kostohryzanů. A při práci na rozlehlém románu z pražské Kampy Třináctá komnata (1944) získal Neff zkušenost bohatě větveného děje a sugestivními vypravěčskými prostředky vytvářeného epického prostoru, zdůrazňujícího součassně svou reálnost i umělost.
V kontextu 50. let jsou Srpnovští páni dílem výlučným. Na rozdíl od prozaiků, kteří se proklamované estetice socialistického realismu podřídili natolik, že se zcela vzdali svých starších tvůrčích postupů (V. ŘEZÁČ, F. KUBKA, M. V. KRATOCHVÍL, K. J. BENEŠ, J. DRDA aj.), Neff stavěl proti dobové ilustrativnosti a schematismu koncepci literatury jako experimentu a fenoménu vedoucího k otázkám. Proti obecnému příklonu k jiráskovskému vzoru kladl vančurovské tvůrčí gesto, proti věrnosti obrazu svobodnou imaginaci. K VANČUROVI má Neff blízko i vypravěčskou bravurou a distancí od vyprávěného. Všechny tyto rysy Neffovy prózy rozvíjela česká literatura obecněji až od konce 60. let (K. MICHAL, J. ŠOTOLA, O. DANĚK, V. ERBEN); jmenované autory pojí s Neffem také jejich ironie a zejména demýtizační přístup k dějinám, jehož kořeny ve světové literatuře sahají k VOLTAIROVI a osvícencům a který ve 20. stol. znovu oživil G. B. SHAW.
Lit. Z. Eis: K nové historické próze, RP 20. 8. 1953; Z. K. Slabý: Román o předhusitských časech, OL 23. 8. 1953; V. Stejskal: Srpnovští páni V. N., LitN 1954, č. 41; J. Trefulka: V. N. na nových cestách, HD 1954, č. 1; A. Hrubý: O ďáblově vládě na zemi, Kulturní sb. ROK (New York) 1957, s. 59; K. Tomášek: Chvála vypravěčského řemesla, Impuls 1966, č. 7; J. Fried in V. N.: Srpnovští páni, Praha 1967; J. Pecháček: Současnost historické prózy, Impuls 1968, č. 6; M. Suchomel: Přítomnost českého románu o minulosti, in SPFFBU, D 22, Brno 1975 (o románu Královny nemají nohy); V. Petrů - J. Prášek: V. N. - scenárista, HD 1954, č. 4; J. Galík: Próza V. N., in Sborník jazykovědných a literárněvědných prací, AUPO, Philologica 44, Praha 1981; B. Hoffmann: V. N., Praha 1982; J. Hrabák: Umění nadhledu - V. N., in Úvahy o literatuře, Praha 1983; V. Dostál: Mistr fabulátor, in Zrcadla podél cesty, Praha 1987; B. Dokoupil: Jednota v mnohosti, in V. N.: Císařské fialky, Praha 1986.
(Blahoslav Dokoupil, Slovník české prózy, 1994)