Vlastimil VENCLÍK

* 1. 9. 1942, Kyje u Prahy

Dramatik, režisér a herec

Rodiče Vlastimila Venclíka vlastnili krejčovství, v oboru pracovali i po znárodnění. Bratr Radomír Venclík (*1931) je výtvarníkem; první manželka, výtvarnice Sylvie Dvořáková (*1947) je členkou správní rady Nadačního fondu Filipa Venclíka a spolupracuje na jeho aktivitách. – V Praze Venclík maturoval na Střední všeobecně vzdělávací škole (1960) a pokračoval v nástavbovém studiu na sociálně právní škole, obor péče o člověka (maturita 1962). Po absolvování vojenské služby (1962–64) pracoval v ruchovém studiu Filmového studia Barrandov, 1966 pak začal studovat filmovou a televizní režii na Filmové fakultě Akademie múzických umění. Zde v roce 1971 napsal diplomovou práci Humor ve filmu, před složením státních zkoušek však byl ze studia vyloučen za autorství ateliérového školního cvičení, krátkého hraného filmu Nezvaný host, interpretovaného jako podobenství o sovětské invazi (film byl zabaven Ministerstvem vnitra); školu uzavřel až v rámci rehabilitačních řízení (Mgr. 1990). 1972 pracoval ve Filmovém studiu Gottwaldov jako pomocný režisér při natáčení filmu Rodeo, 1973–78 byl kontrolorem nemocných u Obvodního ústavu národního zdraví Prahy 9. Později se ve svobodném povolání věnoval scenáristické a dramatické tvorbě a jako technický pracovník, herec a režisér účinkoval v agenturních zájezdových představeních. Trvale spolupracoval s Divadlem Spejbla a Hurvínka. Větší i menší role herecky ztvárnil ve filmech Střepy pro Evu (1978), Žena pro tři muže (1979), Prázdniny pro psa (1980); Lekár umierajúceho času (TV seriál, 1983); Cesta kolem mé hlavy (1984), Volná noha (1989); Něžný barbar (1989); Nemocný bílý slon (1990); Divoké pivo (1994); Malostranské humoresky (1995); Bubu a Filip (TV seriál, 1996); Bumerang (1996); Pasáž (1996); Zdivočelá země (TV seriál, 1997); Pasti, pasti, pastičky (1998) aj. 1990 se stal režisérem České televize, 1991–93 byl vedoucím tajemníkem Unie českých filmových a televizních umělců – Filmového a televizního svazu (FITES). 1993 se stal jedním ze společníků CET 21, společnosti, která získala licenci na vysílání soukromé celoplošné Televize Nova. V témže roce, poté, kdy byl při obraně cestujícího v pražském metru zavražděn jeho devatenáctiletý syn Filip, se stal mluvčím Hnutí občanské solidarity a tolerance (HOST). 1994 byl zvolen poslancem zastupitelstva hl. m. Prahy (působil zde do roku 1998) a stal se členem předsednictva Masarykova demokratického hnutí a předsednictva Společnosti pro záchranu Národní knihovny. 1996 založil Nadaci, 1999 transformovanou na Nadační fond Filipa Venclíka, který finančně pomáhá obětem násilných trestných činů a jejich pozůstalým a rovněž spolupracuje s organizacemi stejného zaměření (Bílý kruh bezpečí); za činnost fondu získal Vlastimil Venclík od této organizace cenu Anděl (2005) a rovněž ocenění velvyslanectví USA pro dárce Via BONA (2006). Se Sylvií Dvořákovou se též účastní organizace celostátní tematické Literární soutěže Filipa Venclíka, určené studentům středních škol, již vyhlašuje Střední škola technická hl. m. Prahy pod záštitou hlavního města Prahy a ve spolupráci s Českým rozhlasem a Nadačním fondem Filipa Venclíka. Oceněné práce ze soutěžních ročníků 1-6 (témata z let 1998–2003) vydal Nadační fond Filipa Venclíka jako rozmnoženinu (Literární soutěž o cenu Filipa Venclíka, 2004, red. Jan Kronus).

Již během studií zaujal Vlastimil Venclík krátkometrážní filmovou tvorbou. Podle vlastního scénáře natočil střihový dokumentární film Národ sobě (1968, TV prem. 1991) i krátkometrážní hrané filmy Svatební noc (1968) a Nezvaný host (1969, TV prem. 1990, hlavní cena na 37. ročníku Mezinárodního filmového festivalu krátkých filmů v Oberhausenu, 1991; v témže roce oceněn jako nejlepší krátký hraný film na 10. mezinárodním filmovém festivalu ve švédské Uppsale a získal zde Cenu diváka); v televizi byl rovněž uveden jeho krátký film Muž a žena (1969, prem. 1992). V 60. letech začala též Venclíkova příležitostná scenáristická spolupráce s televizními studii v Brně a Ostravě: Zločin v Orcivalu (1966, režie Jaroslav Novotný, scénář + Vladimír Škutina), Víc než případ (1985), Za svědka půjde počítač (1987, oba režie Jiří Vanýsek), Umění nestárnout (1988, režie Jan Kačer). Scénář jeho detektivní hry Nůž pro všechno (1974, prem. 1979, režie Oldřich Kosek) podepsal Eduard Verner. Přenos představení Venclíkovy hry Vrať mi to pyžamo z divadla Atelier byl podle autorem upraveného scénáře uveden pod názvem Kontrola nemocného (divadelní prem. 1975, TV 1979, režie Ján Roháč); Venclíkova hra rovněž iniciovala vznik celovečerního hraného filmu Všichni musí být v pyžamu (1985, režie Jaroslav Papoušek, scénář + Vlastimil Venclík). V 90. letech Venclík režíroval televizní úpravy svých her Společenská hra (1991), Domácí představení (1992), Šťastná rodina (1993), Silvestrovská překvapení (1993). Jako spoluautor a režisér se podílel na šestidílném seriálu Pomalé šípy (1994, scénář a režie + Jaroslav Papoušek, podle námětu Jiřího Šebánka). Dokumentární film Zpráva o životě a smrti mého syna (1994, režie + Milan Maryška) stál u zrodu Venclíkova volného dokumentárního cyklu Zpráva o stavu společnosti, z něhož byly dosud uvedeny části Zpráva o strachu a násilí (1994, režie + Milan Maryška), Zpráva o stáří a osamělosti, Zpráva o zdraví a nemocech (oba 1995), Zpráva o rasismu a diskriminaci, Zpráva o volbách a voličích (oba 1996), Zpráva o poselství Josefa Vavrouška a Zpráva o dvou osudech (o českoslovanských válečných letcích, oba 1997). V roce 2007 věnovala Česká televize Vlastimilu Venclíkovi filmových portrét v dokumentárním seriálu Třináctá komnata (prem 2008, připravili Z. Burešová, A. Vebrová, J. Nekvasil, A. Dersziová).
Pro Československý rozhlas napsal původní hry Dokonalá pomsta (1980), Setkání v sádře (1981) a Návrat domů (1984, s Miloněm Čepelkou, jemuž propůjčil své jméno). Maďarská rozhlasová úprava Venclíkovy neprovozované divadelní hry Nedopsané příběhy byla roku 1984 uvedena na přehlídce OIRT v Budapešti. V 80. letech napsal osm dílů seriálu Jak se máte Vondrovi?, 1988 a 1989 bylo uvedeno deset pokračování jeho satirického cyklu, věnovaného hospodářské kriminalitě Petrovští 88 (89) aneb Sejdeme se. Původní rozhlasová aktovka Operka (rkp. 2002, prem. 2005, režie I. Chrz) získala v anonymní vyzývací soutěži Cenu Českého rozhlasu (2002).

Rysy Venclíkovy filmové i dramatické poetiky se výrazně projevily už v jeho školním hraném filmu Nezvaný host; absurdita situace v níž manželský pár postupně otrocky podléhá vetřelci ve svém bytě (a utěšuje se tím, že nenadálí neznámí spolubydlící, kteří po jednom obsadili každý byt v domě, se chovají ještě hůře) jako by předjímala ústupky a alibistické poukazování k „menším zlům“ nastávající doby normalizace. Pokrytectví, jímž se maskuje krutost a prospěchářství, a jeho tematizace v groteskních, někdy i kýčovitých zápletkách, je příznačná též pro Venclíkovy divadelní hry. Jako dramatik debutoval komedií Vrať mi to pyžamo, v níž na půdorysu klasické situační grotesky představil škálu pragmatických proměn dvou vyhraněných typů, kontrolora a nemocného. Ironický nadhled nad účelovostí vztahů mezi lidmi a konzumním přístupem k životu, maskovaným okázalou demonstrací kulturnosti a mravnosti, popřípadě „lidovou“ životní filozofií, se promítá i v jeho dalších situačních komediích (Domácí představení, Do třetice všeho dobrého, Silvestrovská překvapení, Erotikon), někdy koncipovaných jako tradiční hry se zpěvy (Sen zase aneb Senzace). Téma deformace etických hodnot, rozvíjené často v rovině rodinné komedie (Šťastná rodina), posunují Venclíkovy tragikomedie z 80. let do obecnější společenské roviny. V groteskní hyperbole zachycují rozklad osobnosti v totalitárních systémech, krajní, živočišně pudové projevy lidského chování, latentně přítomné pod servilitou a přizpůsobivostí (Kryt čili Úkryt), i zrůdnost „vědecky“ rozpracované metodiky boje s odpůrci systému (Nový způsob starého humanismu). V posledních hrách Venclík též sleduje vztahy mezi mužem a ženou, související s věkem protagonistů i s proměnou doby (Každý má svůj život, Hledání ztraceného ráje. Operka).

BIBLIOGRAFIE

Divadelní hry: Vrať mi to pyžamo (D, do celovečerní hry rozšíř. aktovka Kontrola nemocného, rozmnož., 1975, i prem.); Domácí představení (D, rozmnož., 1976, i prem.); Šťastná rodina (D, rozmnož., 1977, i prem.); Do třetice všeho dobrého (D, rozmnož., 1980, prem. 1979); Nedopsané příběhy (D, rozmnož., 1981, prem. 1980); Sen zase aneb Senzace (D, rozmnož., 1983); Silvestrovská překvapení (D, rozmnož., 1984, i prem.); Dušičky aneb Setkání v sádře (D, rozmnož., 1985, i prem., přeprac. 2002 s názvem Dušičky, prem 2003); Ta naše písnička česká. Fantazie na téma Karel Hašler (D, rozmnož., 1987, prem. 1988); Hrdinové dlouho nevydrží (D, rozmnož., 1988); Erotikon (D, rozmnož., 1989, prem. 1987, 1988 hráno s využitím stejnojm. filmu G. Machatého z 1929); Kryt čili Úkryt (D, rozmnož., 1990); Nový způsob starého humanismu (D, rozmnož., 1990); Druhá míza (D, prem. 2001, přeprac. s názvem Každý má svůj život, in Nedopsané příběhy a jiné hry, 2003); Hledání ztraceného ráje (D, 2002 in Nedopsané příběhy a jiné hry, prem. Komárno 2006); scénicky: Spejblova hospitalizace (loutková hra pro dospělé, prem. 1987); Černí baroni aneb Muzeum stalinismu (1990, s M. Švandrlíkem, podle M. Švandrlíka); Strážný anděl (prem. 2008).
Souborná vydání: Nezvaný host a jiné hry (DD 2002; zde poprvé: scénář filmu Nezvaný host; dále Kontrola nemocného, Domácí představení, Kryt čili Úkryt, Nový způsob starého humanismu); Nedopsané příběhy a jiné hry (DD 2003; zde poprvé: Každý má svůj život, tj. přeprac.verze hry Druhá míza, rozhlasová aktovka Operka, Hledání ztraceného ráje; dále Nedopsané příběhy, Dušičky, Ta naše písnička česká).
Uspořádal a vydal: Filip Venclík: Texty (BB, PP, rozmnož 2004, se S. Dvořákovou,; hudební příloha: CD Slunce ještě spí, interperetace Nahoře Pes, Hromosvod, Rusko).

LITERATURA

Bibliografie: V. V. in Nezvaný host a jiné hry (2002) a Nedopsané příběhy a jiné hry (2003).
Studie a články: V. Just: Raelistický kronikář absurdity aneb Fucking dramatika Vlastimila Venclíka, doslov in V. V., Nezvaný host a jiné hry (2002); M. Stašek: Nad výborem v Venclíkovy dramatické tvorby, doslov in V. V., Nedopsané příběhy a jiné hry (2003).
Recenze: Vrať mi to pyžamo: (mik), LD 13. 3. 1975 * Domácí představení: -mt (= M. Tůma), Scéna 1979, č. 7; L. Soldán, Rovnost 3. 2. 1981; spa, SvSl 12. 1. 1984 * Ta naše písnička česká: J. Votruba, Průboj (Ústí nad Labem) 24. 1. 1989; M. Hoskovcová, ZN 24. 2. 1989 * Černí baroni: O. Černý, Svět a divadlo 1990, č. 3; I. Benešová, LD 19. 5. 1992 * Nezvaný host a jiné hry: P. Pavlovský, LitN 2002, č. 43.
Rozhovory: J. Cziviš in program k inscenaci Domácí představení, Divadlo Jaroslava Průchy, Kladno – Mladá Boleslav 1986; (jv), Amatérská scéna 1986, č. 5; Květy 1988, č. 40; A. Fuchs, SvSl 31. 7. 1991; H. Pawlowská, Metropolitan 1991, č. 39; V. Marek, Signál 1993, č. 40; V. Keilová, Generace seniorů, 2001, č. 3.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autor hesla: Věra Brožová (1997, 2008)

Aktualizace hesla: 5. 12. 2008

Aktualizace bibliografie: 5. 12. 2008

zpět na hlavní stranu