Zdeněk HOŘÍNEK
Okruh odborného zájmu divadelního teoretika, historika, recenzenta i dramaturga a herce Zdeňka Hořínka byl značně široký. Vyrůstal z jeho sepětí s praxí divadel studiových i repertoárových a pokrýval prakticky celou problematiku soudobého divadla: od intepretace moderní divadelní poetiky (Divadlo jako hra, Prostředky divadelní komiky, Nové cesty divadla) až po otázky žánrové (Kniha o komedii, O divadelní komedii), druhové a recepční (Drama, divadlo, divák). V souboru studií a esejů Cesty moderního dramatu se Hořínek pokusil postihnout tendence vývoje dramatu a divadla za posledních sto let, klíčové a mezní fenomény, které hrály určující roli při formování podoby současné, především české dramatické a divadelní tvorby (analyzoval a interpretoval přitom dílo jak zahraničních – Henrik Ibsen, Auguste Strindberg, Luigi Pirandello, Friedrich Dürrenmatt, Bertolt Brecht aj., tak domácích autorů – Ladislav Smoček, Václav Havel, Ivan Vyskočil, Jan Schmid), v Divadle mezi modernou a postmodernou se pak zabýval vlivy modernismu (zvláště odkazem meziválečné avantgardy s jejím důrazem na montáž) a postmoderních postupů na současnou divadelní praxi, analýzou divadel studiového typu (HaDivadlo, Studio Y) – a v této souvislosti mj. procesem osvobozování divadla od literárního textu, zároveň také (ponejvíce formou recenzí) mapoval oblast současné české dramaturgie a zachytil nástup nové režijní generace (Arnošt Goldflam, Petr Lébl, Jan Antonín Pitínský, Hana Burešová, Jan Nebeský). Ústředním tématem souboru studií a statí Duchovní dimenze divadla je vztah mezi horizontální, „pozemskou“ rovinou divadla (dialogická jednání, dramatické situace) a úrovní vertikální, stojící vně divadelního aktu (symboly, šifry, archetypy apod.) a posouvající divadlo směrem k transcendenci – v rámci naší kulturní sféry se jedná především o historické ovlivňování divadla křesťanskou tradicí, obohacující jej vnitřně o novou dimenzi a umožňující mu tak ze sebe vydat (nej)vyšší hodnoty. Hořínek byl přitom typem autora, v jehož tvorbě se spojuje odborná erudice – rozhled po evropském i světovém divadle a dramatu, uměnovědné literatuře, filozofii a estetice – s živým, neakademickým podáním. Adekvátním způsobem vyjádření mu byl proto žánr eseje (nejvýznamnější napsal pro časopisy Divadlo, Scéna a Divadelní revue). Smysl pro pointu a montážně-střihový způsob myšlení však osvěžuje i Hořínkovy recenze divadelních inscenací, které jsou stejně myšlenkově podnětné jako vtipné; někdy záměrně provokují čtenáře (zejména odbornou veřejnost) předstíranou nevědomostí („docta ignorantia“). – Dvojjedinost aktivity odborné a umělecké Hořínka neustále pudila k novým pokusům ověřit si teoretické postuláty v umělecké praxi (a naopak). Projevuje se to také v jeho dramatizacích, preferujících nadčasová, archetypální groteskní témata (Gargantua, Gulliver aj.). Především však bylo Hořínkovo dílo spojeno s poetikou Studia Y, na jehož jevišti působil také jako osobitý, insitní ne-herec.
BIBLIOGRAFIE
Beletrie a práce o divadle: Divadlo jako hra (EE 1970, část nákladu zničena); Moře (montáž z básní, rozmnož., 1973, i prem.); Žánry dramatu (E 1978); Divadlo a drama (E, rozmnož., 1980); Prostředky divadelní komiky (E, rozmnož., 1980); Úvod do praktické dramaturgie (1981, na tit. straně chybně 1980; rozšíř. vyd. 2009); Divadlo a divák (E, rozmnož., 1983); Dráma, divadlo, divák (slov., E, Bratislava 1985; česky s tit. Drama, divadlo, divák, rozmnož., 1991); Nové cesty divadla (EE, rozmnož., 1986); Proměny divadelní struktury (E, rozmnož., 1988); Jan Schmid – dramatik (portrét, rozmnož., 1990); Kniha o komedii (studie, 1992); Outsider aneb Životopis slavného muže v uvozovkách (text hry in J. Schmid: Třináct vůní, 1992, prem. 1982, s J. Schmidem a J. Synkovou); Cesty moderního dramatu (soubor studií, 1995); Divadlo mezi modernou a postmodernou (studie a stati, 1998); O divadelní komedii (studie a stati, 2003); Duchovní dimenze divadla aneb Vertikální přesahy (studie a stati, 2004); Život jako hra (E 2009); scénicky: Předposlední případ Leona Cliftona (1967, s J. Schmidem); Obr Gargantua, jeho smích a život (1979, s J. Schmidem, podle F. Rabelaise); Hra na Gulivera (loutkohra, 1981, s M. Hořínkovou, podle J. Swifta); Každý něco pro vlast a ještě něco (1981, s J. Schmidem, podle V. K. Klicpery); Zachýsek Rumělka (loutkohra, 1996, s M. Hořínkovou, podle E. T. A. Hoffmanna, na základě stejnojm. rozhl. hry).Dramatizace a úpravy: G. Bruno: Vytrvalý záletník neboli Svíčkař (rozmnož., 1971, i prem., se Z. Digrinem); F. Kafka: Amerika (1990, prem. 1988); scénicky: W. Shakespeare: Král Lear (1973) + Falstaff a princ Jindra (Jindřich IV.) (1976); N. Jirsíková: Máj (1975, s P. Novotným); T. Wilder: Dohazovačka (1976, s F. Štěpánkem); Molière: Doktorská komedie aneb Jak se léčí panny (1981, též autor písňových textů); J. R. R. Tolkien: Hobit (loutkohra, 1994, s M. Hořínkovou).
Účast v týmových pracích: Česká divadelní kultura 1945–1989 v datech a souvislostech (1995); Slovník českých spisovatelů od roku 1945 I. (1995); Základní pojmy divadla (teatrologický slovník, 2004).
Příspěvky ve sbornících: České divadlo, č. 6 (1981); Dvacet let Studia Ypsilon (1983); Dvacet let Divadla E. F. Buriana (1984); Program Státního divadla v Brně (1985); Kontexty českého a slovenského umenia (Bratislava 1988); Stifter Jahrbuch (München 1992); Čtení o Ypsilonce (1993); Český Parnas (1993); Slabikář (výbor původní tvorby členů Studia Y, 1993); Theatre Survey (Washington 1995); Pickanterie (1995); Sovremennaja češskaja pjesa (Moskva 1996); Nedivadlo Ivana Vyskočila (1996); HaDivadlo (1996); Fenomén Lébl (1996); Kabinet smíchu (1997); Pocta F. X. Šaldovi (1997); Jan Grossman. Odkaz Jana Grossmana divadelníkům 3. Interpretace (1998); Državljan in dramatik Václav Havel (Ljubljana 1999); Co daly naše země Evropě a lidstvu (2000); J. A. Pitínský: Od Ameriky k Daliborovi (2001); Václav Havel as a Dramatist (Brno – Santiago de Compostela 2002); Činoherní klub 1965–2005 (2006); Ad honorem Bořivoj Srba (2006); Ipse ipsa Ibsen (2006); Bylo jich pět a půl. 30 let HaDivadla, 1. část (2006); Jan Schmid - režisér, principál, tvůrce slohu (2006); Skripta Y (2007); Mimoza (2007); Hvězdy nad Kabinetem múz (2011); Janu Císařovi ad honorem (2012); Příležitostný portrét Václava Havla (2013); Havlova Zahradní slavnost (2015).
LITERATURA
Studie a články: H. Lorenzová: Významný příspěvek k divadelní estetice a teorii divadla, Estetika 1982, č. 4; V. Just in Čtení o Ypsilonce (1993, ed. J. Etlík a J. Schmid); I. Vyskočil: Úvod, in Z. H., O divadelní komedii (2003); J. Dvořák: Doslov, tamtéž; J. Czech: Doslov, in Z. H., Duchovní dimenze divadla aneb Vertikální přesahy (2004).
Recenze: Divadlo jako hra: E. Lehuta, Slovenské pohľady (Bratislava) 1971, č. 3; os (= O. Sus), Slovenské divadlo (Bratislava) 1971, č. 2 * Úvod do praktické dramaturgie: J. Císař, Tvorba 1982, č. 13; P. Vašíček, Čs. loutkář 1982, č. 8/9; E. Čičmanová: Slovenské divadlo (Bratislava) 1984, č. 1 * Prostředky divadelní komiky: M. Jarábek, Javisko (Bratislava) 1983, č. 1; O. Panovová, Slovenské divadlo (Bratislava) 1983, č. 2 * Drama, divadlo, divák: J. Dvořák, Scéna 1986, č. 11; V. Kudělka, Tvorba 1986, příloha Kmen č. 25; K. Makonj, Čs. loutkář 1986, č. 6; L. Pistorius, O divadle (smz.) 1986, č. 1; D. Hajko, Romboid (Bratislava) 1987, č. 4 * Nové cesty divadla: J. Císař, Čs. loutkář 1987, č. 6 * Kniha o komedii: mz, LidN 3. 11. 1992; J. Císař, Divadelní revue 1993, č. 1; V. Königsmark, DivN 1993, č. 8 * J. R. R. Tolkien: Hobit: J. Císař, Loutkář 1995, č. 2 * Cesty moderního dramatu: J. Kerbr, LidN 5. 1. 1996; J. Vanča, Denní Telegraf 29. 5. 1996; B. Srba, Divadelní revue 1996, č. 2; J. Hyvnar, DivN 1996, č. 12; P. Cekota, Tvar 1996, č. 12. * Divadlo mezi modernou a postmodernou: J. Etlík, Divadelní revue 1999, č. 3; L. Jungmannová, LitN 1999, č. 22; O. Hučín, DivN 2000, č. 11 * Duchovní dimenze divadla: J. Etlík, Divadelní revue 2005, č. 2; J. Jiřík, Teologie a společnost 2005, č. 6; J. Hyvnar, Disk 2005, č. 13; J. Med, Katolický týdeník 2005, č. 33.
Rozhovor: M. J. Švejda, Divadelní revue 2012, č. 1.
Nekrology: R. Hrdinová, Právo 24. 9. 2014; M. Spáčilová, MFD 24. 9. 2014; J. Schmid + Jan Kolář + L. Jungmannová, DivN 2014, č. 17; P. Janoušek, ČL 2014, č. 5.