PRO A PROTI ´61–´63 

 První dva ročníky byly shodně členěny do oddílů Próza, Poezie, Drama a Teorie a celý svazek v obou případech uvádělo několik fejetonisticky nebo esejisticky laděných textů. V ročence PaP '63 bylo členění podle literárních druhů zrušeno; obsah byl zároveň rozšířen o polemiky a několik příspěvků zahraničních literátů. Petrmichlův úvod k prvnímu sborníku zdůrazňoval ještě mimetické a společenskokritické funkce literatury a od kritiky vyžadoval především schopnost rozeznat, kde se dílo odchyluje od pravdy života. Drozdova předmluva k druhé ročence ukládala kritice úkol hledat „dnešní konkrétní podobu specifického předmětu literatury a jejího slovesného odrazu“. A Pešatův úvod třetího svazku, který již vyšel v ovzduší opětného kulturněpolitického uvolnění po třetím spisovatelském sjezdu, s pochopením konstatoval, že soudobá kritika se z odporu k frázím stává kritikou vykladačskou, že ji charakterizuje „snaha o citlivé vyložení díla, názoru, úsilí o preciznost pojmovou i věcnou a zároveň i nedůvěra k zobecňujícímu dotažení kritického soudu“. Trojice ročenek se tak z odstupu jeví především jako dokument pozvolného procesu rozrušování dogmatických norem tzv. socialistické literatury. I když jsou ve výběru zastoupeni i kritici, kteří se v druhé půli 60. let výraznou měrou zasloužili o zvědečtění kritické praxe a celkovou proměnu domácí kulturní atmosféry (Jiří Brabec, Miroslav Červenka, Růžena Grebeníčková, Jan Grossman, Milan Hamada, Jiří Opelík, Zdeněk Pešat, Milan Suchomel, Oleg Sus, Jaroslav Vostrý aj.), ročenky dokládají spíše jejich obtížnou výchozí pozici a množství světonázorových i estetických iluzí, které museli překonávat, než se dobrali osobitější a vůči aktuálním mimoliterárním okolnostem autonomnější kritické metody.

V prvních dvou ročenkách redaktoři do každého z oddílů zařadili vedle větších shrnujících, bilančních a programových článků také medailony, úvahy o principech literární tvorby a aktuálních vývojových tendencích, tematické a žánrové přehledy, referáty o nových knihách, ojediněle i rozhovory (s Janem Werichem v druhém svazku). Pokud některá z novinek vzbudila větší, ale rozpornou pozornost, bylo v ročence zastoupeno několik recenzí, případně i polemických ohlasů (takto byla v prvním svazku představena Časová tíseň Jiřího Frieda a v druhém Zeď Jaroslava Putíka a hry Petera Karvaše Antigona a ti druzí a Milana Kundery Majitelé klíčů). Třetí svazek měl diskusnější ráz (k tomu přispěla i vystoupení Louise Aragona, Rogera Garaudyho a Jeana-Paula Sartra) a byl cele zaměřen ke kritice dogmatických přístupů k literatuře a umění. Byly v něm shrnuty i hlavní polemiky roku 1963 (spor mezi Jánem Roznerem a Milanem Lajčiakem, polemiky kolem kafkovské konference v Liblicích a střet mezi Květoslavem Chvatíkem a Vladimírem Dostálem o Chvatíkovu knihu Bedřich Václavek a vývoj marxistické estetiky). Nejčastěji zastoupenými autory kritických článků byli Jiří Brabec, Vladimír Dostál, Jiří Hájek, Milan Jungmann, Jaroslav Opavský, Jiří Opelík a Jan Trefulka, ze Slováků Ján Rozner.

V bibliografických soupisech byly v úvodu shrnuty hlavní souborné stati a polemiky, v druhé části následoval přehled vydaných beletristických novinek s údaji o jejich kritických ohlasech, třetí část zaznamenávala portrétní články.