Petr ČICHOŇ

 Petr Čichoň vstoupil do literatury v polovině devadesátých let jako jeden z řady mladých básníků, kteří se pokoušeli navázat na bohatou tradici spirituálně orientované lyriky a svou tvorbu opírali o křesťanské duchovní východisko (např. Pavel Petr, Tomáš Reichel, Martin Josef Stöhr, Pavel Kolmačka). Pro Čichoňovu lyriku z té doby je charakteristická výrazná stylizovanost, která souzní s dobovou renesancí dekadentní estetiky. Autor stylizuje svého mluvčího jako archaického pěvce a snaží se vrátit poezii k jejím nejstarším kořenům, tedy k písňovosti. Proto také některé texty své prvotiny Chilia publikoval časopisecky s notovým záznamem a počínaje sbírkou Villa diabolica přikládá ke svým knihám také zvukové záznamy (CD, resp. vinyl) vlastní pěvecké interpretace některých textů. Spirituální tematika nabývá v Čichoňově poezii neortodoxní podoby, je výrazně erotizována a estetizována. Přesto jde o poezii se silným duchovním zázemím, která má být vnímána jako nástroj transcendentního záměru, resp. jako služba Bohu a cesta ke spáse. Této religiózní inspiraci vychází Čichoň vstříc zřetelnou distancí od intelektuálního způsobu uchopení tématu a akcentováním iracionality, která do jeho textů proudí především prostřednictvím asociativního (v první řadě zvukově asociativního) rozvíjení zobrazené situace. Cestou k oné asociativnosti je Čichoňovi především rým, méně pak aliterace, asonance a hlásková instrumentace. Za kombinací jazykové hravosti s religiózní tematikou doplňovanou provokativním erotismem je patrný vliv poezie Jiřího Kuběny. V pozdější sbírce Pruské balady / Preussische Balladen se Čichoňova poezie tematicky posouvá z nadčasové sféry k historickému vnímání pohnutých dějin Slezska, resp. Pruska. Do dvojjazyčně vydané sbírky autor začlenil provokativní reminiscence na děje a postavy druhé světové války. Hluboká melancholie vstupuje i do četných textů intimní a erotické povahy. Elegické ladění sbírky podtrhuje monotónní veršová intonace. Multilingvální charakter má rovněž následující sbírka Bordeline Frau, v níž Čichoň reflektuje tradici, ale i současnost středoevropského prostoru jako křižovatky kultur a jazyků – což se v kompozici sbírky projevuje zařazováním jinojazyčných variant textů, které odkazují k jazykům střední Evropy (němčina, polština, slovenština ad.), či ke vzdálenějším kulturám, jež měly na ni formativní vliv (hebrejština, arabština, starobabylonština ad.). Centrálním tématem sbírky je ovšem žena a ženství jako nadosobní princip prostupující dějinami a reprezentovaný pestrou škálou postav (od mytické Lilith přes básníkovu babičku až po Angelu Merkelovou).
Komplikovaná historie Hlučínska (neboli části Slezska, která od dob Marie Terezie náležela k Prusku, po první světové válce se stala součástí nově vzniklého Československa a během protektorátu byla připojena k Třetí říši se všemi důsledky, které z toho pro obyvatelstvo s německou národností vyplývaly) a s ní svázaná problematická národnostní identita jeho obyvatel se stává klíčovým tématem i obou autorových próz. Přetrvávající sounáležitost s německým prostředím, pramenící z vnitřní identifikace s životními hodnotami vnímanými jako základ německé národní povahy (pracovitost, šetrnost, čistotnost ap.), a současně traumatická zkušenost z druhé světové války, kdy v každé rodině někdo padl, ale na „špatné“ straně konfliktu, přináší hrdinům Slezského románu celoživotní pocit vydělení z většinové české společnosti (v románovém světě se zrcadlí i v práci s jazykem – mezi sebou postavy komunikují „po prajsku“, v kontaktu s vnějším okolím přecházejí do hovorové češtiny). Pád železné opony jim sice otevřel nové možnosti (jako občané s německým pasem mají možnost v Německu získat finančně výhodné zaměstnání), navázat vazby s idealizovaným prostředím ale není snadné: generace narozená za války a po válce se německy již nedomluví, protože jazyk, pro jejich bilingvní předky běžný, se v poválečném Československu stal nežádoucím znamením. Vedle toho přinesla změna společenské konstelace také možnost (či nutnost) konfrontovat se s tabuizovanou válečnou minulostí, která byla sice zbavena dosavadního zjednodušujícího výkladu, jenž o specifické lokální zkušenosti německo-národnostní enklávy alespoň oficiálně mlčel, která se však nyní dožaduje reflexe a re-interpretace, a to i na velmi osobní rovině (textové pasáže, vztahující se k této tematické linii, patřily ke kriticky nejdiskutovanějším). Román, který se zprvu otevírá v poloze víceméně humorné (patálie dvou dělníků, kteří se ve zralém věku vypraví na zkušenou do Německa), postupně přechází do mírně provokativní roviny místy bizarního pátrání po osudech nacistického architekta Hanse Kammlera (jenž se stává i jedním z vypravěčů svého příběhu) a dospívá až k otázce osobních hodnot a váhy rodinných vztahů, jež starší generace chápou jako nezpochybnitelné zázemí v nejistém světě, zatímco v nejmladší generaci se tato dříve automatická sebezáchovná jistota zpochybňuje a vytrácí.
Odlišnost generačního pohledu na to, co je v životě podstatné, se pak stává nosným tématem následující, kompozičně průzračnější prózy Lanovka nad Landekem, Komorní idylu životem poučených a s jeho současnou podobou spokojených přátel, penzionovaného slévače Johanna a jeho sousedky Trudy, ohrožují politické, podnikatelské a finanční ambice vnějšího světa, jenž by svébytnost „starého světa“ rád vytěžil a zužitkoval pro své cíle. Johannovo vyprávění, reflektující v hlučínském dialektu jeho pohled na změny atakující jeho a Trudinu poklidnou existenci, kontrastuje s linií dramatických událostí v životě jejich dětí, žánrově tendující k politickému thrilleru.