Jiří KAMEN

Jako autor básnických sbírek Výtah do nebe a Štěstí pod míru klade Kamen důraz především na imaginaci, poetické a fantaskní kontrasty, na ironické řetězení faktů všedního života a prvků nadskutečna. Básně tíhnoucí k pojmenování plnosti okamžiku často prokládá prozaickými komentáři.
Kamenova tvorba prozaická se váže ke dvěma tematickým okruhům. První z nich navazuje na jeho studium teatrologie. V románovém životopise Xeny Longenové a Emila Artura Longena Toulavý kůň živě vylíčil atmosféru české avantgardy 20. let. Spontánní, metaforické vypravěčství hrabalovského typu charakterizuje prózy, v nichž se autor vrací do Kolína, města svého dětství a mládí (Zlatý Petr), a utváří bizarní obraz světa plného naivních a ztřeštěných postaviček českého maloměsta (povídková knížka Dědeček na střeše).
Od devadesátých let se autor profiluje výhradně jako prozaik. Do období protektorátu situoval svůj román Ten druhý jsem já, v němž se zřekl lineárního vyprávění a prózu vystavěl jako střídání vnitřních monologů čtyř postav, jež spojuje příslušnost k bohémskému světu umělců. Román však přesahuje úzký výsek historického času, do něhož je zasazen, a ústí v obecnější úvahu o smyslu umění a postojích umělců ke svobodě a světu vůbec. Do kulturního a uměleckého prostředí je zasazen rovněž děj románu Za všechno může kocour, v groteskním pohledu je zde ovšem zachyceno období historicky ještě o něco mladší, padesátá až osmdesátá léta dvacátého století.
K žánru biografického románu se vrátil knihou Hugo, v níž beletrizovanou formou zpracoval pohnuté životní osudy německy píšícího židovského básníka Huga Sonnenscheina-Sonky (1889–1953). Kamen zde evokoval nejen životní peripetie židovského umělce v období nacistické a komunistické totality, ale také jeho komplikovaný psychologický typ. Inspiroval se zde autentickým Sonkovým dopisem, který vznikl v mírovské věznici a byl adresován Rudolfu Slánskému – vyprávění díky tomu získalo epistolární charakter.