Jan Antonín PITÍNSKÝ
Divadelní režisér, dramatik a prozaik
Vlastním jménem Zdeněk Petrželka. Jeho otec byl krejčí, matka švadlena. – Vystudoval gymnázium v Gottwaldově (mat. 1975) a dvouletou nástavbu na Střední knihovnické škole v Brně. V druhé polovině 70. let začal autorsky působit v brněnských amatérských souborech a v alternativní kultuře. V letech 1978–81 byl knihovníkem v Moravské galerii v Brně a inspicientem a archivářem v brněnském Divadle na provázku (1981 zde divadelní adaptace románu F. M. Dostojevského s tit.
Karamazovci). Roku 1978 založil amatérské divadlo Tak tak; po pouliční akci
Pocta Dostojevskému (1980), přerušené policejním zásahem, musel Brno opustit. V letech 1981–85 pracoval jako pomocný dělník v Jeseníku (sám uvádí: srážeč rampouchů, zahradník, závozník, jezdec s malotraktorem aj.) a jako vychovatel v Diagnostickém ústavu v Loučné. Roku 1985 se vrátil do Brna, přijal své umělecké jméno a s dalšími založil amatérský soubor
Ochotnický kroužek (do 1990), v němž nastudoval i vlastní hry
Ananas a
Matka. Pracoval v tiskárně, prodával v antikvariátě a byl knihovníkem v Pedagogické knihovně Státní vědecké knihovny. V letech 1990–92 byl (po sloučení
Ochotnického kroužku s brněnským
Hadivadlem) režisérem
Hadivadla (Kabinetu múz). V roce 1994 spoluzakládal brněnskou scénu Skleněná louka. Postupně se prosadil jako jedna z nejvýraznějších osobností současné české divadelní režie. Od 1992 pohostinsky režíruje v českých, moravských a slovenských divadlech. V letech 2000–2002 byl členem uměleckého vedení Divadla Na zábradlí. K jeho významným inscenacím patří mj. divadelní adaptace Felliniho filmu pod názvem
Osm a půl (a půl) (1995, Městské divadlo Zlín), vlastní úprava děl
Gabriely Preissové
Její pastorkyňa (1995, Městské divadlo Zlín) a
Gazdina roba (Slovácké divadlo Uherské Hradiště, 2000), scénická montáž
Sestra Úzkost (1995,
Dejvické divadlo v Praze, podle
Jana Čepa a
Jakuba Demla), hry
Thomase Berharda
Ritter,
Dene,
Voss (1996, Divadlo Na zábradlí) a
Divadelník (1999 tamtéž), scénické oratorium
Jób (1996
Hadivadlo, podle
Josepha Rotha, libreto
Milan Czerny), Ibsenova
Nora (2004 Divadlo v 7 a půl, Brno), Těsnohlídkova
Liška Bystrouška (2004, Slovácké divadlo v Uherském Hradišti) a Čapkův
Hordubal (2010 Divadlo Husa na provázku, Brno, dram.
Josef Kovalčuk) a dramatizace klasických děl české literatury uvedené v Národním divadle v Praze:
Durychova románu
Bloudění (1998, s
Pavlem Švandou, Petrem Štindlem a
Josefem Kovalčukem), Vančurovy
Markéty Lazarové (s Markem Horoščákem a
Josefem Kovalčukem, 2002) a
Babičky Boženy Němcové (2007, s Lenkou Kolihovou Havlíkovou).
V osmdesátých letech vydával samizdatovou edici Žeň graefenberská, v níž publikoval mj. vlastní překlady z polštiny (Rafal Wojaczek, Edward Stachura). Ve spolupráci s Janou Soukupovou sestavil rukopisné sborníky básní mladých a nepublikujících brněnských autorů
Uprostřed průmyslové noci (1983, knižně 1996),
Dnem bazénu (1987) a
Tento večer (1987). V časopise
Svět a divadlo byly publikovány
Pitínského hry
Matka (1990),
Pokojíček (1993) a
Komora (1996, napsáno slovensky, s kolektivem bratislavského divadla
Stoka). Pitínský je autorem libreta k opeře Michala Košuta
Ifigenie (2001). Účinkoval ve filmu
Vyhnání z ráje (2001, r. Věra Chytilová). Příležitostně spolupracuje s Českou televizí: natočil televizní dokument
Nevěsta kvetoucí aneb Bašó na Valašsku (2008), na základě hry
Betlém vznikla podle jeho scénáře televizní hra
Převeliké klanění právě narozenému Jezulátku aneb Betlém (1998, r. Vladimír Morávek) a kromě záznamů řady jeho divadelních inscenací byla vysílána televizní adaptace inscenace Hadivadla
Jób (2000). Česká televize též natočila několik dokumentů zabývajících se jeho životem a dílem:
Pitínský (1995, r. Vladimír Morávek);
J. A. Pitínský (1997, z cyklu
Eliadova knihovna, r. Petr Lébl) a
J. A. Pitínský (2005, z cyklu
Portréty, r. Pavel Jirásek). Pitínský je několikanásobným držitelem Ceny Alfréda Radoka a v roce 2007 mu byla udělena Cena ministerstva kultury ČR za přínos v oblasti divadla. – V brněnském samizdatu používal pseudonym Jen Vopatrně, publikoval i pod svým skutečným jménem Zdeněk Petrželka.
Pitínský je typem autorského divadelníka – píše hry, scénáře, adaptuje literární texty, které posléze také většinou režíruje. Zpočátku se prosazoval především v okruhu alternativního divadla. Jeho silná režijní imaginace, spojená s častým využíváním metody asociativní montáže, se postupně podřídila kompozičnímu řádu inscenace. Jeho režijní rukopis charakterizuje vizualizace stavů lidského nitra, cit pro hudební složku a pro přesnou rytmizaci jevištního gesta. Z Pitínského divadelní poetiky vyrůstá i jeho dramatická tvorba, která koncem 80. let přinášela první projevy postmoderní poetiky v české dramatice. Hra
Ananas (medium-fox thriller 1959) je asociativní montáží různorodých motivů, formálně uzavřenější
Matka ironickou parafrází sociálního a pseudorealistického dramatu, vyznačující se osobitým, deformovaným jazykem, čerpajícím z dialektů, slangů a politické frazeologie. Příběh novodobého trosečníka, bezdomovce a životního outsidera ve hře
Park je podobenstvím o pokoře, vině a vykoupení. K tématům, nastoleným již v těchto hrách – svět deformovaných rodinných vztahů, pocit životní absurdity, vina – se Pitínský vrátil také ve hrách
Pokojíček a
Buldočina aneb Nakopnutá kára. Osobitý a autorský přístup charakterizuje Pitínského dramatizace a textové montáže, vytvářené pro vlastní inscenace. Ve hře s kolektivním autorstvím
Komora aneb Poslední cesta do Bee, situované do počátku 20. století, vyrůstají dusné rodinné vztahy, vedoucí až k zločinu, z bizarní sítě lásek, žárlivostí, nenávistí a vzájemného slídění. Scénická montáž
Sestra Úzkost je baladickou kompozicí textů
Jana Čepa a
Jakuba Demla, zasazenou do prostředí moravského venkova, jehož život evokují lidové zvyky, obřady a písně. Přesné rytmizace a melodie dramatického dialogu podmiňovaly čistý, gesticko-výtvarně stylizovaný výraz scénického provedení v Dejvickém divadle. – Pitínského próza
Praha. Intimní deník hrdiny, psaná lehce archaizujícím jazykem, je volně plynoucí proud útržkovitých vzpomínek, který s různou mírou stylizace, autostylizace i mystifikace zachycuje období po autorově odchodu z brněnského
Kabinetu múz do Prahy. Pitínského fascinace jazykem se ještě zřetelněji odráží v jeho další próze
Wolker a Bezruč, jejíž text tvoří úryvky vzpomínek, zážitků i snových vizí brněnského knihovníka, postavy s výrazně autobiografickými rysy. Osobitý výbor z autorovy příležitostné básnické tvorby
Lulku tatíčkovi zahrnuje texty pozoruhodné různorodou inspirací (poetismem, surrealismem i civilismem), stylizovanou naivitou i Pitínského spontánním potěšením nad outsiderstvím svého básnického já.
Beletrie: Deska (D, rozmnož., 1986, prem. 1987, s M. Černouškem); Pády (baletní libreto, bibliof., 1993); Matka. Sociální drama (D, rozmnož., 1989, prem. 1988; poté in Matka, Buldočina aneb Nakopnutá kára); Praha. Intimní deník hrdiny (P 1993); Matka, Buldočina aneb Nakopnutá kára (DD 1995; Buldočina aneb Nakopnutá kára, prem. 1995); Wolker a Bezruč. Kronika roku 1985 (román-deník, 1995); Ananas, Park, Pokojíček. Tři hry z doby rozvratu (1997, obsahuje: Ananas, prem. 1987; Park, prem. 1991; Pokojíček, prem. 1993); Betlém aneb Komedie o narození /aneb Převeliké klanění sotva narozenému Jezuleti/ (D 1997 v programu k inscenaci Klicperova divadla, prem. 1989 s tit. Komedie o narození); Komora aneb Posledná cesta do Bee (s dalšími, v souboru Divadlo Stoka, 1997; prem. 1995); Lulku tatíčkovi (BB 2002);
scénicky: Renata Kalenská, Lidové noviny (2005); Evangelium sv. Lukáše /Na rovinu!/ (2007).
Dramatizace, adaptace a scénáře: J. Durych: Bloudění (1998, s P. Štindlem, P. Švandou a J. Kovalčukem, v programu k inscenaci ND); V. Vančura: Markéta Lazarová (2002, s M. Horoščákem a J. Kovalčukem, v programu k inscenaci ND); B. Němcová: Babička (2007, s L. Kolihovou Havlíkovou, v programu k inscenaci ND); scénicky: Lyrické agrese (1977, montáž poezie ruských a sovětských básníků); Byl A. J. (1980, scénář z děl A. Jiráska); F. M. Dostojevskij: Karamazovci (1981, s P. Scherhauferem, uváděno též s tit. Bratři Karamazovi); F. Kafka: Amerika (1985, s P. Osolsobě); J. Dynka: Minimální okolí mrazícího boxu (1989); Tutuguri (1991, podle P. Claudela, A. Artauda a V. van Gogha); J. Veselský: Dívenky jdou Brnem (1991); Blázen jsem ve své vsi (1991, podle textů B. Reynka, rozhlasová verze 1992); Touha stát se indiánem (scénář z textů F. Kafky, 1991); J. Čep: Starcův smích (1992, 2 různé verze); K. H. Mácha: Máj (1992); J. Kuběna: Láska Boha i Člověka (1992); L. B. Slanina: Láska (1992); V. Šikula: S Rozárkou (1992); L. Andrejev: Jidáš Iškariotský (1993); J. Ondruš: Sedím v izbe (1993); J. K. Toole: Spolčení hlupců (1993, s V. Koubkem); G. Greene: Jádro věci (1994, s J. Návratovou); J. Čep – J. Deml: Sestra Úzkost (1995); M. Schwob: Křížová výprava dětí (1995); G. Preissová – L. Janáček: Její pastorkyňa. Křížová cesta Petrony Buryjové (1996); F. Kafka: Proces. Ó božský Zlíne! (1997, s J. Kristem); T. Mann: Kouzelný vrch (1997, s J. Kristem a Š. Otčenáškem); Třináct písní (2000, z díla B. Reynka); J. Durych: Boží duha (2001, s L. Bulisovou); R. Těsnohlídek: Liška Bystrouška. Příběhy krve (2004); W. Graham: Marnie (2008, s D. Viceníkovou); K. H. Mácha: Cikáni. Hotel U Kostničího kamene (2009, s Janem Jirků a I. Šulajovou).
Příspěvky ve sbornících a antologiích: Hadivadlo (1996, zde hra Deska); Česká divadelní hra 90. let (2003, zde hra Pokojíček); Slovo je zázrak asi. Josefu Topolovi k 70. narozeninám (2005); Sto roků kobry (2006, zde část scénáře Karamazovci, s P. Scherhauferem).
Uspořádal a vydal: Uprostřed průmyslové noci (antologie mladé jihomoravské poezie, 1996, pod vlastním jm. Zdeněk Petrželka); Šest žen napsalo šest her (2001).
Překlady: R. Sloboda: Láska (2006); scénicky: R. Sloboda: Armagedon na Grbu (2010).
Knižně: J. A. Pitínský. Od Ameriky k Daliborovi (ed. J. Dvořák, 2001, zde též bibliografie vč. ohlasů a soupis inscenací).
Studie a články: Z. Hořínek: Postmoderní romantik J.A. P, Svět a divadlo 1993, č. 2; Z. Hořínek: Dvojí tvář J. A. P., LitN 1996, č. 20 (knižně in Z. H., Divadlo mezi modernou a postmodernou, 1998); J. Peňás: Pitínský spisovatel. Respekt 1996, č. 18; P. Cekota: Josef K. a bůh na boto-stroji, Tvar 1997, č. 12; J. Mlejnek: Mnohoramenný Pitínský, in J. M., Cosi ve vzduchu (2000); Š. Balík: Jazyka prznění Pitínského Jana Antonína, Divadelní revue 2001, č. 2; J. Chuchma: Vlny a vidiny J.A.P., MFD 11. 4. 2003; D. Javornická: Lidské „kořeny“ jako klíč k dnešní společnosti, in: O divadle na Moravě a ve Slezsku II (Olomouc 2004); L. Martinek: Samizdatová edice J. A. Pitínského Žeň graefenbergská, in Česká a polská samizdatová literatura (2004); L. Zogatová: Výběrové příbuznosti, in Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity. Theatralia, 2008, sv. 10.
Recenze: Ananas: I. Přibylová, MF 9. 3. 1988; M. Hrabák, Scéna 1988, č. 24 * Matka: J. Blažejovský, Rovnost 29. 12. 1988; J. Rejžek, SvSl 3. 2. 1989; J. Hradec (J. Mlejnek), Svět a divadlo 1990, č. 1 * Touha stát se indiánem: J. Mlejnek, SaD 1991, č. 6 * Park: J. Voráč, SaD 1992, č. 7 * Pokojíček: M. Reslová, SaD 1993, č. 4 * Praha. Intimní deník hrdiny: P. Švanda, LitN 1993, č. 51/52; M. Suchomel, LitN 1994, č. 21 * Buldočina...: A. F. Korejs, Divadelní noviny 1995, č. 22; * Matka, Buldočina..., Pády: J. Nejedlý, LitN 1995, č. 41 * Komora: I. Hronec, SaD 1996, č. 1 * Wolker a Bezruč: P. Švanda, LitN 1996, č. 8 * Ananas, Park, Pokojíček: A. Haman, NK 1997, č. 36; Z. Hořínek, LidN 19. 6. 1997 * Bloudění: Z. Fialová, Souvislosti 1998, č. 3/4 * Markéta Lazarová: P. Janoušek, DivN 2002, č. 7 * Lulku tatíčkovi: R. Kopáč, Tvar 2003, č. 4; D. Viceníková, MFD 1. 4. 2003, příl. Jižní Morava * Babička: J. Machalická, LidN 17. 12. 2007 * Evangelium sv. Lukáše (Na rovinu!): L. Vodička, SaD 2008, č. 3.
Rozhovory: J. Voráč, Moravské noviny 1990, č. 29; M. Pivovar, Box 1993, č. 4; D. Kořínek, Moment Boby 1993, č. 6; J. Chuchma, Respekt 1993, č. 20; M. Reslová, SaD 1995, č. 4; R. Erml, Divadelní noviny 1996, č. 9; I. Jirků, MFD 31. 10. 1996, příloha Magazín MFD; J. Mlejnek, Rozhlas 1997, č. 13; M. Reslová, LidN 14. 3. 1997 a 4. 2. 1999; M. Kozánková in Rozhovory na kolonádě (2000); J. Soukupová, Neon 2000, č. 6; J. Burian in Posezení s Janem Burianem (2006); J. Machalická, LidN 19. 8. 2006; L. Dlabolová, sb. Tahy, 2008.
