Lubomír MARTÍNEK

Pro Martínkovu literární činnost má zásadní, iniciační význam zkušenost exilu. Emigrace a s ní spojená nutnost vyrovnat se s novou sociální, a především jazykovou situací se stala základem jeho obecné životní pozice dobrovolného cizince: nezařaditelného a nezakotveného jedince, jenž není svolný k nekritické identifikaci s kolektivně velebenými hodnotami a je schopen zachovávat relativizující distanci. Antihrdinové jeho próz proto bývají bytostnými cizinci, jimž je blízká pozice rezistence, a to nejen vůči společenskému prostředí, ale i vůči sobě samým. V Martínkových prózách převládá užití er-formy, zejména je však spojuje autorova snaha o narušení lineárnosti, chronologie a kauzality tradičních příběhů, které mu jsou zjednodušujícím a nepřesným modelem reality. Martínek vychází z individuální zkušenosti a fabuli začasté tříští na krátké záznamy psychických stavů, rozhovorů, pozorování, úryvků z četby, vzpomínek a počitků tak, aby takto fragmentarizovaný text bez dějové zápletky čtenář nemohl vnímat jako příběh, tedy jako potenciální matrici vlastního života. Martínkova technika fragmentarizace je literární obdobou výtvarných „objects trouvés“. Sémantickým křížením různorodých „nalezených“ záznamů vznikají pozoruhodné vnitřní spojitosti a nové perspektivy pohledu na skutečnost.
V části svých textů se Martínek ještě nevzdává vnějšího kontextu fragmentů; odkazují k němu například názvy zastávek a samotný akt cesty hlavního hrdiny jednou z tras pařížského metra (Linka č. 2) nebo fyzický pohyb postav, jejich putování nejmenovanými asijskými zeměmi a Anglií (Mys dobré beznaděje). Naopak v próze Persona non grata utvářejí osu tříště záznamů pouze časové souřadnice retrospektivně sledovaných lidských osudů a autorovy úvahy nad smyslem psaní a mechanismem literatury, a následujícím autorovým prózám, volné trilogii Sine loco – sine anno, Palubní nocturnal a Errata, zřejmé tematické pojítko již zcela schází: představují extrémní polohu fragmentarizovaného textu. Především próza Errata je sestavena ze samostatných vět, z nichž každá „vlastně je začátkem, vyvrcholením nebo koncem nějakého příběhu“.
Po završení tohoto vývoje a určité prozaické odmlce v devadesátých letech se autorova tvorba s přelomem tisíciletí vrací ke kompaktnějším tvarům a tradičnějším podobám vyprávění. V próze Opilost z hloubky je jako klíčové téma představena reemigrace; prostřednictvím příběhů čtveřice exulantů jsou zkoumány nejen zdroje lidské totožnosti, ale také problematika návratů jako takových a náročnost i složitost každé cesty, včetně cesty k domovu. Kniha Dlouhá partie biliáru je hlubokým dialogem s dílem a myšlenkami exilového spisovatele Jana M. Kolára. Prostřednictvím fiktivních dopisů tomuto spisovateli rekonstruuje autor pro čtenáře i pro sebe názorovou, ale především lidskou konfesi, s níž se po zkušenosti exilu ztotožňuje. V próze Mezi polednem a půlnocí i v povídkovém souboru Olej do ohně jsou jednotlivá vyprávění uspořádána okolo pomyslných jednotících uzlů – v prvním případě je jím plavba na plachetnici, během níž se cestovatel setkává s jednotlivými lidskými postavami a postavičkami, v druhém se o poznání volnějším jednotícím prvkem stává situování individuálních příběhů do prostředí přímořského přístavu. Na základě obdobného formálního principu je koncipována rovněž autorova povídková kniha Let želvy a esejistická próza Muškátový oříšek, zarámovaná pobytem autobiografického vypravěče v Indonésii.
Obraz autorova originálního esejistického myšlení předkládají ve svém celku jednak tematicky různorodé úvahy z let 1988–1992 (Nomad’s Land), dále obsáhlá charakteristika tří „cizineckých“ typů v esejích Cizinec, Nomád a Bloud (Palimpsest) či esejistický soubor věnující se tématům sociálním, politickým, široce filozofickým, ale též uměleckým (Mimochodem). V šestnácti esejích vydaných pod titulem Mýtus o Lynkeovi autor podrobuje svět a člověka co možná nejkomplexnější diagnóze prismatem titulního mytického hrdiny, bájného Argonauta, reprezentujícího typ „vidoucího“ realisty, schopného svým vědomým úsilím odolat různým formám a podobám lidské zaslepenosti. Týž postoj ilustruje publikace Otrava krve, jež vznikla na základě korespondenčně vedeného dialogu s grafikem Karlem Halounem. Jako svého druhu syntézu dvou posledně zmíněných knih a zároveň dlouhodobě rozvíjené apologie literatury a přemýšlivého čtenářství lze číst autorův románový esej Zpoždění, tvořený dvěma autonomními částmi. V první sehrává ústřední postava roli reflektora, jemuž se situace odloženého letu a několikadenního čekání na letišti stává východiskem ke studiu lidských povah, zvyků, reakcí a postojů. Spolu s jedním ze spolucestujících se v druhé části s odstupem několika let vydává na automobilové putování napříč Tureckem a Balkánem, během něhož spolu muži vedou leckdy polemický dialog o zlu, násilí, mučení, lidské přirozenosti, možnosti volby, zodpovědnosti či odpuštění. K možnému přehodnocení všech nastíněných témat čtenáře implicitně vyzývá sugestivní zkratkou podaná tragická konečnost lidského života, jež coby epilog knihu uzavírá.