Marie MAJEROVÁ

 Majerová začala svou spisovatelskou dráhu jako přispěvatelka dělnického tisku a jako autorka tendenčních sociálních povídek. Záhy však začala sledovat moderní literární proudy přelomu 19. a 20. století. Vrcholem této začátečnické etapy je novela Panenství, jež je zároveň sociálně laděným příběhem, generační zpovědí i pokusem o psychologickou prózu. Po návratu z Paříže se Majerová přiklonila k secesní stylové normě (i pod vlivem styků s F. X. Šaldou a Růženou Svobodovou) a zabývala se zejména citovými problémy žen (Dcery země, Mučenky). Značná část těchto próz však trpí literárností inspirace a odvozeností stylu. To neplatí pro román Náměstí Republiky, jenž v intencích psychologického realismu a v návaznosti na tradici francouzského románu (Gustave Flaubert) zobrazuje život v pařížské revoluční komunitě na počátku 20. století. Román vyniká především barvitou kresbou prostředí a výstižnou typologií postav. Zároveň však Majerová stále psala drobné povídky pro dělnické besídky a během první světové války i lyrické nesyžetové prózy s přírodní a vlasteneckou tematikou (Z luhů a hor), v nichž zužitkovala schopnost osobitého poetického líčení vnějšího světa, jež se v jejích pracích projevovala už od počátku. V této době také hodně překládala z francouzštiny a němčiny, především pro potřeby sociálně demokratických lidových knižnic (Lidová knihovna, Románová knihovna Záře). Ve 20. letech se Majerová (v souvislosti se svým politickým vývojem) přiklonila k programu revolučního umění. Zprvu v něm, v návaznosti na koncept proletářské literatury, zdůrazňovala přímočarou politickou výchovnost. Platí to pro román Nejkrásnější svět, jehož základem se stala stejnojmenná próza, časopisecky otištěná 1916, jež zobrazovala hrdinčinu složitou pouť za sebeurčením. V poválečné přepracované verzi nalezla hrdinka smysl života ve službě revoluci. Tvárně je román vystavěn na půdorysu realistického vesnického románu s důrazem na typizující drobnokresbu. Tento zažitý a čtenářsky schůdný prozaický typ je tu kombinován s principy agitační prózy, modelující obraz reality tak, aby přiměla čtenáře k zaujetí jednoznačného politického stanoviska (obdobně postupoval např. Ivan Olbracht v Anně proletářce). Naproti tomu v románu Přehrada usilovala Majerová o skloubení revolučního ideového východiska s tvárnou průbojností, inspirována aktivitou umělecké avantgardy. Utopicky pojatý román je vybudován na principu montáže drobných událostí, odvíjejících se paralelně na různých místech ve čtyřiadvaceti hodinách před výbuchem revoluce. S tvárným experimentováním Majerové souvisí i její příklon k reportážně dokumentární próze (Dojmy z Ameriky, Den po revoluci, Africké vteřiny), jež byla ve 20. letech považována (v opozici k tradičnímu románovému tvaru) za předobraz moderní prózy. Ve 30. letech se autorka vrátila k námětové oblasti svých spisovatelských začátků a se spisovatelskou zkušeností zobrazila opět, ale na nové umělecké úrovni, svět kladenského dělnictva. Román Siréna vznikal původně jako cyklus relativně samostatných próz, v nichž Majerová motivicky zužitkovala i své začátečnické povídky. Tematickým propojením s osudy několika generací jedné dělnické rodiny vytvořila volný celek. Stmelují ho včleněné dokumentární texty, tvořící obecně historický rámec zobrazovaných příběhů a epizod. Vznikl tak svérázný románový tvar, v němž v intencích avantgardní estetiky chybí souvislá fabule. Na rozdíl od soudobé experimentující prózy se však v zásadě přidržela tradiční realistické iluzivnosti, byť se v detailu (zejména v popisech) inspirovala obrazností moderní poezie. Jiné řešení téhož tvůrčího úkolu – zobrazení dělnického údělu v polaritě dějinnosti a všednodennosti – podala Majerová v Havířské baladě, tematicky na Sirénu navazující. V každém ze tří relativně uzavřených oddílů prózy nechává mluvit jiného vypravěče a volí odlišnou komunikační perspektivu (zpověď v ich-formě, výpověď nezaujatého vypravěče, potenciální dialog). Osud dělnického manželského páru je tak osvětlen z několika zorných úhlů. V tomto svém vrcholném díle zužitkovala Majerová především schopnost přirozeně působící a přitom významuplné stylizace hovorové řeči. Ve 20. a 30. letech Majerová také navázala na svou předválečnou aktivitu vypravěčky pohádek (na dětských dýcháncích, pořádaných sociálně demokratickou stranou) a jejich adaptátorky (Čarovný svět) a vydala několik pohádkových knižních souborů (Zlatý pramen, Veselá kniha zvířátek). Patřila však také k zakladatelkám moderní realistické prózy pro mládež, zobrazující svět především v jeho sociálních souřadnicích a pěstující v dětech solidaritu, aktivitu a vytrvalost při překonávání překážek (Bruno, Robinzonka). – Autorčiny práce napsané po 1945 nedosahují úrovně předchozí tvorby. Majerová se v nich převážně vrací k modelu tendenční prózy, aktualizovanému poúnorovou kulturní politikou (v jejím duchu rovněž v tomto období přepracovávala svá starší díla). Námětem povídek se stal protifašistický odboj a poválečné budování (Cesta blesku) či život pohraničníků, střežících západní hranici (Divoký západ). Vedle toho se pokusila o nový typ psychologické prózy (Dívky tepané ze stříbra), navazujíc tak zprostředkovaně na své někdejší povídky o ženách.