Stanislav VÁCHA

 Inspiračním zdrojem Váchových próz byly často jeho vlastní životní zkušenosti. Výrazné autobiografické rysy má dětský hrdina próz Nebe naší nevinnosti a Pikolka, který, formován tíživou atmosférou okupace, na konci 40. let citově a společensky dozrává a navzdory tíživému postavení živnostenské rodiny nachází v kolektivu vrstevníků cestu k nově se formující socialistické společnosti. Později autor na tyto prózy volně navázal románem Jdi za svým snem, v němž na pozadí osudů početné zemědělské rodiny sledoval životní peripetie svého otce a jeho snahu o vybudování a udržení vlastní existence. Studijní stáží v USA je inspirován román Smrt v Bostonu. Těžiště Váchova literárního snažení ovšem tvoří prózy, které v kontextu 70. a 80. let patřily k linii oživující poetiku budovatelské prózy, pokoušely se o detailní vykreslení pracovního prostředí a (v souvislosti s ním) i soukromého života protagonistů. Hrdinové těchto próz se zpravidla snaží prosadit nové progresivní metody práce navzdory intrikám zbyrokratizovaného řídícího aparátu i zpohodlnělého pracovního kolektivu, a to jak ve výrobních podnicích (Vedoucí místo, Druhý dech), tak ve výzkumných ústavech (Prohra, Kámen Sisyfův, Nepokořenost srdce). Stereotypy při konstruování postav i dějových zápletek přetrvaly také ve Váchových pozdějších prózách, které byly ovlivněny atmosférou „perestrojky“ a inklinovaly ke grotesknímu či parodizujícímu pohledu na pracovní a soukromé nešvary společnosti 80. let (Případ nevěrného muže, Vládce kanceláří). Ekonomické úspěchy a řídící metody ve své době mimořádného Jednotného zemědělského družstva Slušovice (jimž věnoval i popularizační příručku) prozaika inspirovaly k rozsáhlé próze Hauři. V 90. letech Váchova tematická orientace na pracovní prostředí nabyla podoby detektivní prózy.